Pestrost

Stalo se: 29. 6. 2021

V pátek jsem byl na směně, za kterou bych měl platit ČD já a ne naopak. Ráno jsem nastoupil v 7:20 a končil v 15 hodin.

Ještě před směnou jsem si zaplaval, chutně posnídal, odvezl vlak do Brodu a zpět. Ve směně mám navíc libovou pauzu na oběd. Žralok fungoval jak zamlada a k dovršení všeho mi i střídání na ose přišlo 40 minut dřív.

Navečer jsem šel s manželkou na procházku a během jejího lamentování nad nevděčným školním a učitelským povoláním mě blažila bezstarostná spokojenost. Vědomí, že se mám zcela nezaslouženě dobře (Potvrzuju! – pozn. admina) a že práce, kterou dělám, je nejlepší na světě.

Nepatrně odlišný průběh měla ovšem moje včerejší noční směna. Původně zcela nenáročná a rutinní.

Ráno jsem se vrátil ze směny a dopoledne kvůli vedru mnoho nenaspal. Příliš jsem se nermoutil, protože moje další noční v jeden den se na první pohled jevila jako odpočinková. Nástup večer v 19:30, nachystat mašinku, odvézt jeden vláček, odstavit svojí i kolegovu boudu, směnu přerušit. Spánek na 3 hodiny a ráno odvézt první vlak do Brodu a z něj ihned zpět Žralokem do Chrudimi.

Přijel jsem si na nástup autem dřív, nachystal v předstihu Reginu a díky časové rezervě v naprostém klidu chutně povečeřel. Při kousání do 200g Lidl čokolády jsem si se zájmem pročítal dramatické okamžiky s bouřkou, kterou právě zažívala paní Kmotrasová cca 200 kilometrů od Chrudimi. V duchu jsem se radoval, jak je nebe u nás čisté a nemusím se podobnými strastmi trápit.

Radost mi vzápětí mírně pokazil výpravčí. Přišel mi ohlásit, že se zpozdíme na odjezdu, neb výlukový autobus dorazí zhruba o půl hodiny později.

Ne vždy je ale třeba stahovat kalhoty předem, když je Havlbrod ještě daleko. 😀 Pan výpravčí se totiž ihned po vyjetí opožděného autobusu spojil s řidičem a dozvěděl se, že ačkoli je druhý (zastávkový) autobus docela plný, v tom jeho (přímý spoj) do Chrudimi nikdo necestuje a můžeme tedy vyrazit bez čekání.

Dvanáctiminutová sekera se mi jevila jako výhra v loterii a jal jsem se tedy okamžitě po odjezdu díky silné Regině (turbo tlačilo až 1,6 baru) bojovat o čas. Ačkoli jsem již registroval vzdálené a sporadické ozáření oblohy bleskem, mačkal jsem si spokojeně knoflík KBSky a nečekal žádné drama.

Zazvonění služebního telefonu mě vytrhlo z letargie. Dostal jsem zásadní informaci od kolegy, kterému jsem měl na konečné odstavovat Reginu, že jede aktuálně velmi, velmi pomalu, protože dostal foukací rozkaz. Navíc nejdou přejezdy a na jeho straně je to prý čiré peklo. To zásadní ovšem zaznělo až na konci:

“Jdi spát, přijedu bůhvíkdy, jestli vůbec, mašinu si odstavím sám.”

Poděkoval jsem mu vzrušenou emotivní řečí. Nadšeně jsem se vyznal z lásky k jeho neuvěřitelné dobrotě a vděčně přijal nabídku, vědom si radostného faktu, že budu spát o hodinu déle. Nakonec jsem mu několikrát poděkoval a popřál hodně štěstí.

Během jízdy jsem nadále mrzutě sledoval, že se intenzita blesků začíná stupňovat i na mojí straně kopce, a tím pádem bude moje jízda nejspíš hodně zajímavá. Stále ještě ale nefoukalo, ani nepršelo.

Čekal mě Žďárec u Skutče, kam jsem šplhal proti kopci z Prosetína. Na předvěsti očekávej 40, na vjezdovém návěstidle 40 a volno, na odjezdu volno. Rozjedu se, ujedu asi kilometr a během pár vteřin začalo zničehonic foukat a pršet. Ale brutálně.

S obavami sleduju, jak se silné stromy a keře pod nárazy větru ohýbají. Déšť bičuje kolmo do okna, viditelnost klesá. Zpomaluju. Sice jsem nedostal rozkaz, ale pokud se náhle změní počasí, příslušná stať v předpise D1 nařizuje strojvedoucímu, ať sníží rychlost. Není důvod bláznit, rychleji to zkrátka nejde.

Ilustrační foto: Flash Dantz / Unsplash

Volám preventivně předem paní výpravčí do cílové stanice a vysvětluju, že určitě prodloužím jízdní dobu a přijedu později. Chápe, děkuji za informaci a klade mi na srdce, ať jedu podle uvážení a dávám pozor.

Jsem pekelně soustředěný, koukám skrz opocené sklo na kolej a nemám aktuálně vůbec náladu nechat se rozptylovat manželkou, která se telefonicky dožaduje informace, jestli je to u mě stejně hrozný jako u ní.

“Hele, nemůžu, jo – blbý, cinknu, až to půjde,” odmítám vyprávět dojmy a trápení. Slyším její rozhořčení – není zvyklá, že jsem tak úsporně strohý.

Konečně Hlinsko, paráda! Sice později, ale co je v tomhle počasí 20 minut…

Honem odstavit mašinku pro kolegu na ráno, přeběhnout v dešti přes koleje, do patra, naklepat polštář, hygiena a pokusit se zaspat na povel řádění živlů. Je 23:45. Budík ve tři ráno mi přijde nemilosrdně krutý a mrzutě se hrabu z lůžka. Ještě bych bez potíží pár hodin vydržel. Alespoň že je venku ticho. Po větru či dešti ani památka.

“Pane strojvedoucí,” dí paní výpravčí, “jak nefunguje elektrika, mám tu pro vás nějaký opéčka. Nejdou nám přejezdy a bude jich docela dost.”

Měla pravdu. Během cesty do Brodu a potom zpátky do Chrudimi celkem 27krát aplikovaná předpisová poučka 250, 60, 10. Hledáte kilometrovník zarostlý trávou, hlídáte si, zda se k přejezdu neblíží auto. Troubíte, houkáte, pískáte, přidáváte, brzdíte, odhadujete metry. Znova a znova…

Ani polská chlouba a naše vlajková loď se neukázala v nejlepším světle. Porucha počítačového domlouvání mezi jednotkami A a B rozhodně jízdu neusnadnila. Záznam jsem ani adminovi neposílal. Předsevzetí nemluvit si sám pro sebe, nota bene sprostě, jsem tentokrát mnohokrát porušil.

Do cílové stanice Chrudim jsem dorazil zpožděný, s neuvěřitelnou únavou, která se prolínala s radostí, že mám směnu za sebou. Přede mnou velké dvoudenní volno.

Večer jsem usnul brzo, možná dřív než děti. Další den jsem – už zcela odpočinutý – věnoval rodině, která mě mnoho jinak nevidí. I na další jitro manželka vymyslela výlet, který se jevil jako zábavný a poutavý. Jistě ne náhodou start výpravy posunula až k desáté hodině. Nejspíš tušila, že si přivstanu na bazén. Její moudrost a zkušenost stran plánování zážitků ji činí v mých očích ženou všech žen a odměňuji ji v takových chvílích bezbřehou líbezností a láskou, často doplňovanou o legrácky a ochotu. Je zřejmé, že podobné ústupky s odjezdem činí hlavně pro své dobro, neb netouží sdílet objevování krás s člověkem, který mrzutě pokukuje po hodinkách, aby stihnul plavání. 😀

Večer jsme usnuli opět celkem brzo. Byl to náročný den.

Nevypínám si na noc telefon. Ani soukromý, ani služební. Což se tu noc ukázalo jako neprozřetelné, protože hudba linoucí se z botníku ve 3:45 ráno mi přetrhla spaní. Zlostné mlaskání ženy vyjadřující nespokojenost kvůli narušenému spánku jsem ignoroval a hnal se vyděšeně k telefonu s obavou, že jsem měl být u vlaku a díky souhře nešťastných náhod jsem nebyl zpraven o nutnosti dorazit do práce. Není to totiž tak dlouho, kdy se mi podobná věc přihodila a ačkoli se nakonec vše podařilo díky obětavosti kolegů zachránit, nehodlám podobnou situaci zažít znovu.

Volá strojmistr, takže je všechno v haj*lu a předvídám nevyhnutelné. Měl jsem mít volno! Ach jo.

“Ahoj, tady stroják. Nezlob se, že tě budím,” zní z telefonu opatrný hlas, který signalizuje, že chyba tentokrát není u mě. “Kolega, co má vést vlak XY mi volal, že má teplotu a je mu strašně mizerně. Nemohl bys přijít a odjet to za něj? Je to krátká pětihodinovka s motorkem do Hradce.” Napětí s očekáváním a nadějí v jeho hlase by se daly krájet.

U strojvůdcování se člověk musí umět rozhodnout mnohdy okamžitě. Není čas ztrácet čas.

“Dobrý, já to odjedu. Co tam je za číslo motoru? Jo, vim, aha, na zvedáku. Díky, najdu si ho.”

Mám ještě půl hodiny čas, jdu tedy do postele, ale už neusnu. Poslouchám bubnování deště a říkám si, kdo ví, jak to bude s rodinným výletem, když stejně leje.

Dojedu do Pardubic a už cestou v autě se mrzutost láme v určitou pýchu. Vědomí, že jste prostě bez problémů schopni za necelou hodinu vyrazit s vlakem plným lidí, navíc bez většího roztrpčení, člověka tak nějak těší a naplňuje.

Během jízdy, při čekání na křižování, dostanete geniální nápad a poprosíte hradeckého strojmistra, zda by nezařídil odstavení stroje a tím chytnete dřívější výlukový bus zpět do Pardubic, kde čeká auto. Z busu voláte manželce a vysvětlujete, že dráha prostě potřebovala zachránit a že přijedete o něco déle. Co se dá dělat, nadšená extra není, ale vědomí, že se na výlet pojede hned po obědě, ji nepatrně uchlácholí. Zvlášť když z meteoradaru člověk vyčte, že přestane pršet.

Pestrost naší práce mi nikdy nezevšední.