Prázdniny začaly

Za posledních několik dní jsem to několikrát schytal.

Diplomat

Některé z výtek mi přišly nefér. Stěžovali si například cestující, které obtěžuje mít v parnu nasazený respirátor. Chtěli se přít o smyslu nařízení a zcela ignorovali, že průvodčí ho nevymyslel.

Dostalo se mi též postěžování na velmi složitý a komplikovaný převoz kola při zjednodušené přepravě s vyžadovanou nutnou rezervací, celý zážitek navíc korunovaný nepěkným zpožděním.

Díky lstivému kalkulu a předpokládanému odhadu se mi podařilo v cizím – a původně zamračeném zákazníkovi – probudit po přátelské komunikaci stud, takže nám velmi pravděpodobně zachová přízeň i v budoucnu.

Nevadí mi si povídat s lidmi, ovšem ke každé výtce je nutno přistupovat opatrně a jako lékárník odměřovat ingredience – empatie, vlídnost, účast, sem tam připomenout, že vás jeho trápení mrzí a také se nebát omluvit, ačkoli na výše zmíněném máte vinu pouze příslušností ke stejnobarevnému dresu zaměstnavatele.

Výjimku představují zákazníci – kamarádi. Ti mají pocit, že za všechno zlo světa na kolejích můžou zkrátka ČD. Protože jsem za roky lítých bitev a vrozené výmluvnosti dobře připraven, nedělá mi pražádný problém nasadit tvrdost korundu a podpásovými ranami odklánět jedovaté ostny hněvu s konstatováním, že nijak nezazlívám jejich pomýlení.

V rámci korektní a plodné debaty dávám na zřetel skálopevné přesvědčení, že u naší organizace neshledávám ani sebemenší pochybení a přepravu děláme dle možností opravdu dobře. Stupňující hněv, často se v diskuzích měnící až v nenávist, mi vytváří úsměv na tváři a vnitřní spokojenost. S rozhozeným oponentem nemám těžkou práci. 🙂

Kontrola

Abych se mohl dobře vžít do duše cestujícího klienta a být nadále přísným, ale spravedlivým, vykonávám občas kontrolní jízdu jako běžný cestující. Minulý týden jsem ve volném dni dostal nápad, že bychom se s manželkou a dětmi (považte, celá rodina!) mohli vydat Labskou stezkou z Kuksu do Hradce Králové.

Protože jsem celou věc nadnesl a vyhlásil zcela nečekaně, bylo zapotřebí spěchat, protože jsem přesun vymyslel zcela geniálně. Autem do HK, kde ho necháme. Přestup na rychlík Krakonoš do Jaroměře, kde přeskočíme na motorák a pojedeme na Kuks. Kombinaci auta a vlaku jsem zařadil, protože nesnáším brutálně přetíženou a nebezpečnou silnici I/33, které bych se jinak nedokázal vyhnout. Loni – díky dlouhodobé výluce – jet vlakem na Jaroměř vůbec nešlo, takže jsem byl na letošní premiéru celkem zvědavý.

Odjezd z HK proběhl bez komplikací. Manželka i děti se usadily do velkoprostorového klimatizovaného vagonu, já pomohl usměvavé průvodčí pověsit kola. Ještě před rozjezdem soupravy jsem se ujistil, že si mohu jízdenky pro kola zakoupit přímo ve vlaku, protože se mi nechtělo brkat do nádražní haly.

Díky přepřahu jsme odjeli s dvouminutovou sekerou. Do Jaroměře jsme dorazili úplně přesně a na stejném nástupišti nás stojící 810ka zvala na palubu líným převalováním tedomáckého šestiválce. Tady už bylo díky další čtveřici cyklistů poměrně těsno, ale kde je vůle, je i cesta. 🙂

I tady proběhl odjezd ukázkově. Na Kuksu jsem pak – kvůli delší vykládce kol – v duchu zatleskal trpělivému postaršímu fírovi, který bez nervů či nelibosti vyčkával, než se vyprdelíme ven. Jako zcela zasloužený bonus k denní gáži dostal od mých dětí zamávání, od mé manželky úsměv a ode mě samotného bratrskou pochvalu. Což je samozřejmě víc než všechny peníze světa.

Výlet

Ze zastávky jsme už kolmo sjížděli přímo k zámku. Tam jsem (pamětliv adminových výtek na nedostatek fotografií) pořídil jeden dokumentační snímek. S radostí, že mám vše z úkolů splněno, jsme šlápli do pedálů.

Ještě zmíním, jak nefér pocity musí prožívat moje choť. Ačkoli by se pro děti rozdala, touží tyto při cyklojízdách hlavně po mé přítomnosti a vyjadřují touhu jet “pouze s taťkou!” Jsem na ně ovšem přísný. Jejich podlézavé lísání příkře odmítám, protože vím, že veškerá péče a servis, kterých jim žena dopřává, ochuzují především mě samotného. Ne že bych snad žárlil, ale člověka napadají různé myšlenky. 😀

Děti už jsou větší, celkem uháníme. Mám rád výlet s cílem, takže jako neavizované překvapení po necelých 30 kilometrech zatáčíme do zábavního areálu, kde do té doby nic netušící děti nadšením zrychlují, až máme potíž jim stačit. Zanechám je v péči na kávu se těšící manželky a s chutí, bez zdržování, vyrazím na posledních 8 kilometrů do HK pro auto. Vrátím se pro rodinu a cestou kalkuluju, jak podám manželce informaci, že s ní nehodlám jet spořádaně k domovu, ale musím ještě splnit předem domluvenou návštěvu.

Pole

Společně se svými bratry jsme totiž předešlého dne pomáhali na poli strýci. Je úspěšným pěstitelem českého česneku a protože se nám podařilo kompletní úrodu sklidit a zachránit před nahlášeným lijákem, jeho radost neznala mezí. Lidí, kteří se na této logisticky náročné operaci podílelo, bylo mnoho. Mimo jiné též strýcovy děti. Bratránek, s nímž jsem jako malý napáchal spoustu neplechy. A též sestřenice, kterou jsem neviděl dobře 30 let.

Požádal jsem tedy manželku, zda by jí nevadilo, že se dovezu na místo setkání, kde setrvám, a ona ať si autem a s velmi unavenými dětmi odjede k domovu. Její námitky, že u sebe nemá řidičák, jsem shledal malichernými.

Kolem naší vsi je všechno uzavřeno kvůli stavbě silnice a nadjezdu přes koridor. Navíc změť objížděk fatálně znesnadňuje příjezd k domovu. Má paní jen velmi nerada porušuje jakákoli pravidla. Moje doporučení, ať jede zákazem (“Neboj, večír už tam nedělaj.”) a tudíž zkratkou, neshledala užitečným. Nechal jsem ji tedy vlastnímu osudu. Vím, že je jako oliva – to nejlepší ze sebe vydá pod tlakem. Šel jsem se bavit.

Je zajímavé, jak dobře se člověk cítí při dobrém jídle a pití, pod nimiž se na oslavě prohýbaly stoly. Salvy smíchu a ruch pronesených historek tu bohužel nemůžu reprodukovat. Některé si nechám do bonusů na budoucí Patreon. 😀 Jednu ovšem zmínit musím.

Sestřenice

Dlouho neviděná sestřenka byla už jako mladá skutečně nebývale atraktivní. Nyní jsem tiše obdivoval skutečně oslňující a sebevědomou ženu. Úspěšnou šéfredaktorku prestižního magazínu, která ovšem neztratila humor a schopnost ironické nadsázky.

Vyprávěla dámské části příhodu, která mě zaujala. Paní, ke které chodí na masáže, navštěvuje též její kolegyně. Ta žije aktivním životem. Chlubila se masérce, že má aktuálně dva milence, které střídá podle chuti a nemůže se jejich pozornosti nabažit. Masérka, která zrovna pracovala na svalech v horní části šíje prý přes chvění v páteři naprosto jasně cítila, jak ji z toho potěšení “úplně vrní f**da”.

Zaujatě jsem poslouchal a protože se celý život vášnivě zajímám o žensky nepokřivené vnímání reality, byl jsem za vytrvalost odměněn.

“Kolegyně prostě umí žít!” řekla usměvavá sestřenice. “Je jí třiašedesát a postavu má jak dvacítka!”

Nejprve jsem uvažoval, že jsem špatně slyšel. Můj zrak ovšem vyhodnotil, že tak zjevné ohnutí pravdy zaznamenali všichni muži a jen úcta či dobré vychování jim velí zachovat dekorum. Já ovšem nevydržel a nevěřícně kroutil hlavou. A pak jsem se začal naplno chechtat.

Nesmál jsem se té dámě, které vrní z posledního, nesmál jsem se ani té lži o věku. Smál jsem se zlostným pohledům očí, jímž mě všechny ženy do jedné proklály a které za uplynulé roky tak znám. Byl co do intenzity totožný s pohledy blízkých kamarádů, kterým při hubování na dráhy svou tváří ukazuji, jak fatálně se mýlí.

Kruh se uzavřel, nemám kam utéct. 😀

Dovolená

Vysvobodí mě pouze dovolená, na kterou se příští týden odeberu. Že tam dojdu klidu, ovšem není jisté. Mám slíbeno, že za námi dorazí na návštěvu admin a Ivana z Locomotif.

Strašně moc se na ně těším. Beru s sebou kamery, že je zkusím pro vás vyzpovídat. Ať vidíte i vy naživo pohledy, kterým drážní zaměstnanci často čelí. 😀