Duševní hygiena

D

Byl jsem teď několik dní po sobě v práci. Sobota jediný volný den a zase mě čeká neděle, pondělí, úterý a středa v procesu. Je nutno si řádně odpočinout.


Sobota je u nás na vsi den, kdy funguje sběrný dvůr. Je tedy nutno ráno odnést nahromaděné plasty k rybníku, kde je oplocený prostor a skládka pro tříděný odpad. Otevírá v 9 ráno, zavírá v 11 a pak je zase na 14 dní utrum. Obsluhu dvora a celý proces třídění řídí a dozoruje můj dlouholetý kamarád. Přísným okem dbá, aby mu občané dávali odpad do přesně vyhrazených nádob. Dělat to musí, protože někteří lidé jsou nedbalí a mají tendenci podvádět. Je skutečně precizní a pečlivě si vede písemnou evidenci, protože ekologicky smýšlející občan má pak slevu od obce na vyvážení komunálního odpadu. Třídíme tedy opravdu poctivě a detailně.

Chodím na dvůr tuze rád a beru s sebou i děti, které se nemohou dočkat až vyrazíme. Táhnu se s plným pytlem čurbesu a cestou si povídáme. Dorazíme na místo, děti pozdraví, požádají kamaráda o svolení a vzápětí zmizí v kontejneru s papírem. Budují si tam hrady z kartonů, prolézají je a poté si je navzájem ničí akčními kung-fu skoky. Vidím v tom jistou paralelu s městskými zábavními parky pro děti, jen v chudším, vesnickém provedení. 😀

Nezřídka se tam zdržíme přes půl hodiny. Navzájem si s kamarádem vyprávíme aktuální prožitky, novinky a žhavé vesnické drby. Vzpomínáme na situace a zcela zásadní životní zvraty. Přicházejí s odpadem další známí, kamarádi, tvoří se hloučky a jede družná zábava. Ostatně už jsem několikrát zmiňoval, že si s lidmi rád povídám.

Ilustrační foto: Boudewijn “Bo” BoerUnsplash

Tuto sobotu ovšem přišla změna. Dorazila nečekaně jedna mladá maminka se svými dětmi. Běžně žije v Pardubicích, ale protože u nás má dům po babičce, tráví zde volný čas a zjevně se jí tu líbí. Za svobodna byla velmi obdivovaná, nyní ji tedy s kamarádem okem znalců přeměřujeme a oba hodnotíme, jak se jí na postavě podepsalo dvojnásobné mateřství.

Hned ve dveřích dvora se na nás usměje a jako na potvoru jí popadají plasty z ruky, protože v druhé drží plný pytel s lahvemi od vína.

“A nech to ležet! Pěkně jak jsi zvyklá od vás z města – hodit na zem a jít vod toho!” snažím se prolomit ledy.

“Bodejť, vždyť od toho jsem tady, uklízet po paničkách, jak vám to upadne z ruky!” přidává se ostýchavě kamarád.

Maminka se směje a přechází ke kontejneru na sklo, kam vhazuje jednu láhev za druhou.

“Panejo, samý archivní kousky. Jsem viděl v televizi jednou, že podobné ročníky pijou opravdu bohatí lidé, asi dělám něco špatně,” prohlubuji konverzaci.

“Ty vado, teda leješ slušně.. A tak sama doma, viď, navíc s dětma, to je kolikrát na palici. Proč si nedat nějakej ten litránek..” dodává kamarád.

Maminka se směje a povídá, že jí přijely kamarádky, taky s dětma, a že poseděly, poklábosily a tak dále.

“Hele, nemáte vy hasiči něco dlouhýho?” vystřelí nečekaně dotaz směrem k nám. Ví, že je kamarád duší místního SDH.

“No dlouhýho.. hasiči maj dlouhý hadice,” reaguju pomalu.

“Ne, to ne,” vrtí hlavou, “mám prostě problém. Jsme byly včera s dětma na procházce v Neulustu a hledali jsme poklad. Kamarádka tam předtím ukryla ve vykotlanym pařezu krabičku s bonbonama a čokoládama a nejde nám vytáhnout. Rukou tam nedosáhnem a jak jsme šťouraly klackem dovnitř, zapadla kabička ještě hloubš a zasekla se.”

“Až takhle hluboko?” podivuju se.

“No – je. Navíc trochu do zatáčky, je tam tma a kdyby tam bylo nějaký zvířátko třeba.. prostě se tam bojíme sáhnout,” dívá se na nás zkoumavě. “Prostě by to chtělo něco dlouhýho a lepivýho na konci. To tam strčit a pak vytáhnout.”

Podíváme se po sobě s kamarádem a on ke mně prohodí nepublikovatelnou poznámku. Abych zamaskoval obhroublé vtípky a deroucí se smích, povídám:

“A jak asi dlouhýho?”

Maminka nic neregistruje a rozpaží, zhruba jako když rybář chytne metr a půl velkého sumce. Čímž pádem jsem ze zasouvání a vytahování diskvalifikován. 😀

Necháme problém být a povídáme si dál. Čas vesele utíká. Blíží se jedenáctá a já přemlouvám děti, že už musíme jít domů. Obě si chtějí na památku odnést trofeje z kontejneru. Přu se s nima, že je to nesmysl, ať nebufetěj a hrozím, že všechno spálím v kamnech, až budou spát. Po vzrušené debatě, kdy se snažím odolat jejich kreativním argumentům, nakonec rezignuju a malomyslně se dívám, jak si prckové spokojeně vykračují k domovu, aby se pochlubili mamince s úlovkem.

Ilustrační foto: John Cameron / Unsplash

Předám je doma manželce a jdu na trénink. Vrátím se z bazénu odpoledne, dám si pozdní oběd a protože je dcerka na oslavě narozenin u spolužáka, vyrazíme ve třech na krátký cyklovýlet. Jedeme kolem Neulustu a já si vzpomenu, že je v něm ukrytý ten zapadlý poklad. To je výzva, protože najít pařez v lese plném stromů nebude nic snadného. Projíždím na kole prostor kolem vydlážděného ohniště a říkám si – nic, nic, nic a hele, co tamhle?!

Sundám z kola LEDku, svítím do hlubin pařezu a skutečně – vidím poklad. Je to vážně hluboko, nejlíp by to vážně šlo ven s něčím dlouhým s lepivým koncem, ale nakonec se mi to povede vyndat i tak. Krabičku jsem ani neotevřel a nechal ji tam. Stačilo mi vědět, že jsem ji zvládnul vyprostit.

Skočím na kolo a uháním za ženou a prckem. Ačkoli se pátrání po zásadním pokladu neúčastnili, jejich první otázka míří na to, kde krabičku mám. Povídám, že jsem ji nechal na místě, za což se mi dostalo usměvavé glosy, že jsem si mohl vzít aspoň drobné čokoládové nálezné. 😀

Počasí vyšlo parádně, vrátíme se z výletu, večer dětem vyprávím pohádku (o medvědovi, který přišel o nohy, tak mu doktor přišil čapí křídla) a s manželkou koukáme na nějakou komedii. Příjemný a pohodový večer, jak to mám rád. Pro někoho běžná věc, pro mě, po pracovním procesu, skutečná duševní očista. Volno je fajn. Vypnutá hlava.

Vzadu už ale podvědomě vím, že v neděli půjdu od rána do práce a že zase sloužím dvě dvoudenní směny. Už se snažím po minulém tragickém týdnu zase hledat drobná pracovní pozitiva. Stačí mi dát si budíka na šestou, nastupuju až v sedm ráno. Mám nachystaný prima oběd a další krabičky s jídlem a zeleninou, takže se nemusím stresovat, že bych byl o hladu.

Ještě se směju manželčině ultimátnímu nařízení:

“A řekni jim, že prostě Medlešice jezdit nebudeš, dokud je nedají dohromady!” 🙂

Omluvím se, že tenhle její rozkaz nezvládnu splnit, ale že budu dávat pozor.

Ráno odcházím z domu, když ještě všichni spí. Vypadá to, že bude svítit krásně slunce. Čeká mě klasická fírovská pracovní neděle.

 

(Klasická teda úplně nebyla. – pozn. admin)

10 komentářů

Vítejte na blogu o zážitcích a příhodách strojvedoucího Českých drah.

Texty zde jsou ryze subjektivní. Občas vtipné, jindy kritické, často vysvětlující. Čas od času i nekorektní či hrubšího charakteru. A nejen o železnici!

Snad se u nich budete bavit podobně jako autor, který je sepisuje.

Archivy

Kontakt