Pomocná ruka

Jelikož už jsou letní vakace téměř v plném proudu a chmury z posledních článků by mohly v nepravidelném čtenáři vybudit dojem, že jsem zatrpknul, obrátím nyní své pomyslné pero k zapsání lehčího textu, kde nevystupuji v hlavní roli.

Volno?

Ví se, že to doma nemám vůbec jednoduché. Když se má paní dozvěděla, že přes prázdniny bude s dětmi doma sama, protože já strávím v práci víc času než kdy jindy, velmi se rozhněvala. Její pobouření bylo natolik masivní, že nelenila a odhodlala se k zásadní akci. Zvedla telefon a zavolala naší vrchní strojmistryni.

Ta byla v první chvíli zaskočena, neboť se vyděsila, že se mi něco stalo. Nebývá totiž u naší profese zvykem, aby manželky zařizovaly mužům dovolenou. Přesto dokázala, i za cenu mnohých obtíží (díky, Martine!), vyčarovat dvoudenní volno ještě před začátkem prázdnin. Takže budu moci rodině dopřát dlouho odkládaný výlet a ukázat se jako otec roku. Zkrátka ideální taťka.

Roli vyjednavače se tedy má žena možná bude snažit aplikovat i v budoucnu. Jen to prý musí provádět mimo letní prázdniny. Na tom se už holky společně domluvily.

Podruh vs otrokář

Další telefonát o dva dny později byl ještě zábavnější. Byl jsem osloven milou osobou, jestli bych nedokázal sehnat kus kolejnice. Myšlenkové spojení, že když po nich vlakem jezdím, mám k nim tedy blízko, se samozřejmě nabízelo. Nicméně po rozboru situace bylo žadateli jasné, že jsem byl pověřen vskutku velmi obtížným úkolem.

Moje síť známostí je za léta u dráhy naštěstí poměrně rozsáhlá. Podařilo se mi tedy díky ochotě a výmluvnosti splnit zadaný úkol poměrně bryskně.

Ilustrační foto: lucas Favre / Unsplash

Uvažoval jsem, jak zařídit dopravu k zákazníkovi. Zvlášť proto, že Zásilkovna ani pošta přepravu kolejí nenabízí. Nakonec mě napadlo využít k převozu admina.

Nalákal jsem ho neurčitými a lstivými řečmi o dobrém skutku, zatímco jsem neustále opakoval, že ho mám rád. Zrovna taktiku tohoto slovního spojení používám velmi často, hlavně doma a když něco potřebuji.

Posléze jsem se už jen radoval nad jeho údivem, k čemu byl zneužit. Když už u mě byl, dostal ještě balíček obsahující stále nedostatkovou konzoli Playstation 5, aby ji odvezl na určené místo v Praze poté, co vyloží kolejnici jinde ve městě. Přecijen byli oba budoucí příjemci velmi natěšení.

Finálně se nakládka odehrála ve spěchu. Bál jsem se, že by nemusel pochopit, že si v téhle těžké době musíme všichni navzájem pomáhat.

Své přátele si dobře vybírám. Musí být silní. A hlavně ochotní. Přesto, když mě admin propaloval přísným pohledem, jsem malou chvilku váhal, zda jsem tentokrát nepřestřelil. 😀

Naštěstí se vzpamatoval, neboť ví, že se mnou zažije ještě hodně radosti a nesmí být o podobné benefity a adrenalin ochuzen.

Když přikrčený vůz (váha kolejnic v kufru!) vyrazil se vzteklým zabručením ostrého pětiválce směrem k hlavnímu městu, dojatě jsem pozoroval ostré linky zadních LED světel a zamyšleně rozjímal nad svou laskavostí.

My, dobří, pracovití a prostí lidé z vesnic, pomáháme (podobně jako ve válce) bohatým měšťanům v těžkých dobách přežít. A díky naší podpoře dokáží ve složitých dobách přečkat období nouze. Nenecháme je padnout.

A víte co? Děláme to rádi. 🙂

Dodatek admina

Jakmile Hopa začne zprávu slovy ‘musím se smát, mám tě rád’, začnu tušit nějakou levou. Nejinak tomu bylo i tentokrát. Lísal se a zahrnoval mě komplimenty, zatímco jsem se ho úderně ptal, o co mu jde a co vlastně potřebuje. Když jsem si z rozevlátého stylu neurčitých odpovědí poskládal celkový obrázek, nestačil jsem se divit. Psaná konverzace vypadala zhruba takhle:

Já: “Chápu správně, že si u tebe někdo z Prahy něco objednal a já se teď mám vláčet 140 kilometrů k tobě, abych to dovezl sem?”
Hopa: “No, ne úplně, ale vlastně trochu jo, i když se na to dívej spíš jinak, jako že pomůžeš. Doba je zlá.”
Já: “A proč si pro to dotyčnej nedojede sám?”
Hopa: “On to bude jako dárek ode mě, takže překvapení a radost dvojnásobná. Pro něj i pro tebe. Ze skutku.”
Já: “Cože? Někdo si u tebe poptá zboží a ty mu neřekneš, že ho máš a pošleš to po mně, abys ho překvapil? To nedává smysl. Co z toho budu mít já?”
Hopa: “No, zase mě uvidíš a budeš mít radost z toho, co vezeš. Stejně nemáš do čeho píchnout.”
Já: “Kilák mě stojí 6 korun jenom v palivu, víš to, že jo?”
Hopa: “Starosti bohatých nás chudé nezajímají.”
Já: “Achjo. Kdy mám přijet?”
Hopa: “Tak zítra odpo? A ještě povezeš jednomu týpkovi plejáka.”
Já: “Jakýho plejáka? Komu zase? Tvl, co je tohle za konstrukt?”
Hopa: “Mám tě rád.”

(redakčně zkráceno)

Dlužno dodat, že radost na stranách obou příjemců byla vskutku veliká, takže mi nakonec celý výlet výrazně zlepšil náladu. A to je k nezaplacení. 😀