Manželství je řehole

M

Minulý týden jsem se musel hrozně smát. Pravidelní čtenáři vědí, že svou manželku zbožňuji. Obdivuji, jak vydrží sdílet domácnost s někým, kdo ji neustále škádlí a zlobí. Přestože vím, že tak činím hlavně pro její dobro. Tréninkem ji zoceluji. Aby si uměla poradit v každé situaci, aby se nenechala rozhodit, aby byla silná a nespoléhala na cizí pomoc ve chvílích, kdy vše může zvládnout sama.

Zapsáno: 1. 12. 2021

Myslím, že za ta společná léta dosáhla ve zmíněném konání skutečného mistrovství a právem by zasloužila zlatou medaili. Jen ve výjimečných momentech neudrží vysoko nastavenou laťku a asi jako každá žena by ráda pronikla do mužského hájemství, aby mi zkusila sebrat něco málo z pracně vybudované pozice. Tu já si ovšem úzkostlivě hlídám!

Vím totiž, že jakýkoli drobný kamínek vypadlý z hradby později třeba utrhne velkou lavinu, která by se mohla sesout a přivodit mi naprostou zkázu.

Minulou sobotu jsem měl volno. Ještě za tmy, když všichni spali, jsem tiše zatopil, nakoupil snídani a odjel plavat. Po návratu jsem ještě udělal s dětmi příjemnou procházku. Paní Hopová mezitím uvařila a poodbědvali jsme všichni společně. Pro fíru plavce velká vzácnost!

Odpoledne jsme si udělali malý výlet a celá sobota se kulila a nesla v rytmu spokojeně neuspěchané rodinné všednosti, kterou mám tak rád.

Až se zima zeptá, cos dělal v létě

Po návratu domů paní Hopová zasedla s dětmi ke školním úkolům. To je okamžik, který mi velí zmizet po anglicku z dosahu. Vzrušené hlasy doprovázející práce na úlohách mi totiž vrací vzpomínky a asociace na léta, kdy jsem byl sám žákem základní školy.

Raději jsem se tedy odebral do kotelny naštípat do zásoby něco tenkých loučí z proschlé smrčiny, která velmi urychlí a usnadní zatápění v dalších chladných dnech.

Snadný a zábavný úkol jsem měl záhy hotov a tak jsem si v garáži navíc uklidil ponk, dofouknul jízdní kola, namazal zámky, vysál pavučiny a pavouky (Pavouci se nevysávají ani nezabíjí! Končim s tebou! – pozn. admina), vytřídil leštící utěrky z mikrovlákna na vyprání. Prostě záležitosti, které jsou v mých očích nutné a důležité.

Potěšeně jsem se kochal pohledem na lockdownem narostlou sbírku rumů, do které mazaně ukládám přebytečné peníze, abych zamezil inflační ztrátě hodnoty oběživa. Pak jsem pohledem zavadil o smutně stojící veslovací trenažér pod oknem. Hmm. Tři měsíce jsem na něm neseděl. Přesně od doby, co se otevřel bazén.

Ostuda! Hanba! Co kdybych si zkusil ujet třeba desítku? Zvládnu to vůbec? Ta myšlenka mě nadchla! Co by za to lidi v paneláku dali, mít kdykoli takovou možnost!

Desítka

A už to šlo ráz na ráz. Převlíknout, nasadit boty, udělat pití, rukavice, hodinky, spárovat telefon s apkou, tablet, reprák naplno a jedem! Úplně jsem zapomněl, jaká je to krása, makačka a euforie.

Deset, devět, osm, sedm, šest, pět, čtyři… Kilometry ubývají, když se v garáži rozsvítilo světlo a nečekaně přišel Péťa. Jelikož muzika řvala na plný pecky, neslyšel jsem přesně jeho poselství. Musel jsem za rytmického pohybu sedačky odezírat ze rtů.

“Mamka… zlobí… dort… na zemi… hned!”

“Péťo, nikam nejdu, mám rozjetou challenge, nemůžu, přijdu za dvacet minut, až skončím!” posílám ho pryč.

Nespokojeně odešel. Zbývají tři kilometry.

Za chvíli se znovu rozsvítilo. Přišla Emička. Také se postavila hned vedle vesla, tvářila se velmi výhrůžně a na rozdíl od Péti zaujala bojovou pozici. S rukama v bok zakřičela:

“Táťko, okamžitě přestaň veslovat, ale OKAMŽITĚ! Mamka se na tebe zlobí, celá kuchyň je ulepená. Spadnul jí dort a je to kvůli TOBĚ! Máš jít HNED nahoru!”

“Emi, nikam nejdu, zbývá mi jedenáct minut. Už jen 2,5 kiláku – vyřiď mamce,” vysvětluju znova.

Dojel jsem úsek, vydechnul si a přidal si z radosti ještě dva další kilometry jako bonus. Kompletně propocený úbor jsem posléze hodil do pračky a s chutí se ještě před utkáním naložil do vany.

Dort

Přišel jsem do kuchyně, kde se má paní tvářila velmi přísně. Popatřila mě brutálně naštvaným pohledem, který by slabší povahy okamžitě přivedl do defenzivy.

Ilustrační foto: Malicki M BeserUnsplash

“Tak mi řekni, co tady zas blbneš. To tě tu nemůžu ani chvilku nechat samotnou?” otázal jsem se účastně.

Udržela se, protože cítila, že ji schválně provokuju. Vypověděla, co se stalo.

Během úkolů začala dělat tiramisu. Měla v plánu ho přesunout posléze do speciální mísy. Tu jsem ovšem – z nedostatku jiných vhodných nádob – bez dovolení uzmul, abych si do ní chystal jídlo na dlouhé směny v práci. Protože ji nenašla, využila dortovou formu, u které se jí při otevření ledničky nečekaně oddělilo dno, čímž došel dezert k fatální újmě. Třetina skončila v lednici, další přistála na ženiných kalhotech a pantoflích, poslední vytvořila na podlaze abstraktní vzor jak od Knížáka.

Viník, který se mezitím o tři patra níž v hudebním randálu fyzicky týral, odmítal přijmout odpovědnost. Navíc dunící basy rozléhající se domem, a jimi způsobená zvonivá vibrace hrníčků v kredenci, nepřidávaly manželce během vypjaté chvíle na klidu. Vypověděla mi, že se na mě velmi zlobí!

Přišlo mi to nefér. Já se tu snažím, dřu abych měl na břiše valchu a co za to mám? Úplně nesmyslné a nevděčné výčitky!

Co se dá dělat. Důležité je si umět odpouštět. Lidi občas dělají chyby. A možná, i když je to nepravděpodobné, je můžu udělat i já. 🙂

Moc rád bych tady napsal, jak jsem celou příhodu s dortem zakončil. To, že jsem přežil a píšu tyhle řádky, je spíš náhoda. 😀

Ale popravdě – i když se často v textu nekrotím, tohle by bylo pro veřejnost opravdu moc. Snad někdy v budoucnu získám odvahu.

Bonus – dráždění hada bosou nohou

Minulý týden jsem se vracel z noční. Bylo 6:45 ráno. Přejíždím nechráněný přejezd v Platěnicích a koukám směrem k domovu. Zbývá mi už jen pár kilometrů. Vidím, že na sice nové, ale poměrně úzké silnici si to proti mně sype auto. A valí fest, odhaduju tak 120, možná i víc. Říkám si, kterej ***** a už jsem v hlavě rozčilenej.

Vůz se blíží a já nevěřícně kroutím hlavou, protože si to do práce uhání moje paní! Až když byla blízko mě, ubrala a tvářila se jakoby nic.

Ilustrační foto: Alex PerzUnsplash

Jsem dobrák od kosti, takže jsem ji odpoledne po návratu pouze lehce napomenul. Prý že děti nechtěly vstávat a pak spěchala na poradu.

O víkendu jsem si luxoval svoje auto a uklidil i to její. Vevnitř mega nadupáno, prahy pošlapané od dětí, v kapsách papírky od bonbonů. Spíš ze zvyku se dívám, kolik má benzínu. Zhruba čtvrt nádrže.

“Hele, nemáš skoro žádnej benzín, víš o tom?” ptám se.

“Jak to? Vždyť jsi bral před týdnem, to není možný!” začala mi vypočítávat, kolik kroužků musela objezdit a kde všude zastavovala na nákup.

“No to mám radost. Čtyřicet dva kaček za litr, nádrž jak kráva velká, to zase bude nejmíň za dvojku!”

“To mi ani neříkej. Nechápu, že je to hned pryč, viď?”

“Tak jasně, je to na palici,” pomalým hlasem získávám pozornost, “ale nechalo by se vymyslet, jak by ti to mohlo vydržet mnohem dýl.”

Je napnutá, těší se, jak ji brilantním nápadem dokážu snížit spotřebu. Ostatně – proto si mě vybrala za muže.

“Myslím,” nadechl jsem se, “že v první fázi postačí, když nebudeš jezdit do práce na plnej knedlík.”

Její pohled byl náhle prost jakéhokoli citu, lásky nebo radosti. Naopak jsem v něm četl, že se schyluje k dalšímu fyzickému napadení. Utíkal jsem se raději preventivně schovat. 😀

Ale…

Manželství je řehole. To víme. Ale občas by mi to žena nemusela dělat o tolik těžší. Stačí, kolik toho pro rodinu dělám už teď. Ale jako už tolikrát, nejsem nelida. Umím odpouštět. Mám ji pořád rád. 😀

Komentáře: 5

  • Hopo, z toho čo pravidelne píšeš o vašom rodinnom živote mi vyplývajú len dve možnosti:

    1.) Tvoja manželka je svätá žena! Nie každá by to vydržala s takým chlapom, ako sám seba opisuješ na tomto blogu.
    2.) Máš nejaké mimoriadne kvality v intímnej oblasti manželského života, kvôli ktorým to tvoja žena rada vydrží.

    Inak to nie je možné! 😀

  • Milý Hopo, díky za prosvětlení dnešního dne! Chodím sem sice hlavně za články nasáklé vůní kolomazi, ale z tohohle rodinného dramatu jsem málem spadl ze židle. 😀 Vidím, že jsi skutečně všestranný sportovec! Vedle běhu, plavání a veslování, ještě krasobruslení ve vztahové diplomacii. 😉

    A napadlo mě, jestli by tu nebyl prostor pro rubriku “Jak to vidí paní Hopová”? 🙂

    • Díky.
      O kolomazi se mi aktuálně raději psát nechce.
      Sedím právě teď na kroužku angličtiny, kam jsem odvezl dcerku a čekám, až ji skončí lekce. Mám před sebou už po páté předělaný text plný hněvu na drážní systém, který mi za poslední dny vůbec nedělá radost. Vybalancovat to tak, abych se nahodou nedotknul něčího jemnocitu není úplně lehké.

      To při psaní o manželce neriskuji. Když jsem jí dával adminem učesaný text k autorizačnímu nahlédnuti, (což činím u všech rodinných článků) , neviděla přes slzy smíchu na jednotlivá písmena.

      Ukládám si zde tyto osobní poznámky pro pozdější časy. Abych si i v budoucnu připomněl, jak moc se mám doma báječně. Myslím, že takové štěstí nebude všude pravidlem.

Vítejte na blogu o zážitcích a příhodách strojvedoucího Českých drah.

Texty zde jsou ryze subjektivní. Občas vtipné, jindy kritické, často vysvětlující. Čas od času i nekorektní či hrubšího charakteru. A nejen o železnici!

Snad se u nich budete bavit podobně jako autor, který je sepisuje.

Archivy

Kontakt