Návrat ke kořenům

Náhodou se toho událo docela dost, přemítám v duchu nad týdnem, který právě uplynul.

Zapsáno: 29. 4. 2026

Hned na jeho začátku mě potěšil dotaz, který přistál v redakční poště a připomněl mi, pro koho tyhle stránky v prvné řadě vlastně dělám. Jsou to zájemci o profesi strojvedoucího, kteří o ní mnoho neví a mohli by se v budoucnu, až nazraje čas, překvalifikovat na zcela novou životní dráhu.

Podobně jsem to udělal já a mnozí další kolegové, jejichž výpovědi jsou zaznamenané v podcastu. Existuje ovšem spousta otázek, u kterých mě nenapadne, že by mohly někoho zajímat. Proto bych velmi rád, pokud bude mít některý čtenář zájem, rád takové zodpověděl bez lakování narůžovo. Ale ne formou psaní, protože to může zapadnout. (Zase se v textu dá ale mnohem lépe vyhledávat… – pozn. admina) Mám v plánu, až se nahromadí pár dotazů, pozvat do křesla zkušeného kolegu a prodiskutovat s ním nad skleničkou něčeho ostřejšího relevantní odpovědi, které pomohou případnému uchazeči v rozhodování.

AI s lopatou

Trh práce se mění, vnímám to a již mnohokrát jsem psal, že s ohledem na určitou konzervativnost a obecnou nechuť ke změnám, kterou jsou kolejoví zaměstnanci proslulí, je málo pravděpodobné, že by se nás nějak brzo měl týkat nástup AI či Skynet revoluce. Co si budeme povídat, ani jedna nemá šanci nějak zásadně vstoupit do segmentu s vysokým podílem ruční práce. Netvrdím, že to bude napořád. Nicméně s ohledem na to, že sny o VRT díky končící diskotéce rozhazování pomalu končí a večer na Přelouč potáhnu za traktorem 810ku, si troufám říct, že dělat strojvedoucího je perspektivní činnost, kde bude ten chlap či děvče vpředu stále dlouho potřeba.

Budou zase odchody do penze, potřeba nové krve, lidi z IT budou uvažovat, kam se vrtnout. Je jasné, že pro takové je železnice volba číslo jedna. Rád slýchávám, že je nebaví stávající práce, že jejich konání postrádá vášeň nebo to těšení, o kterém se tu velmi často zmiňuji. Absence nadšení je samozřejmě vykoupena vyšším finančním ohodnocením, kterého jako strojvedoucí těžko dosáhnou. Vyprávění o prestiži a důležitosti se v dnešní době nikdo nenají a tak člověku nezbývá, než žít skromně a střídmě.

Tyče

Musel jsem se dneska ráno strašně smát. V našem vesnickém obchodě, kam chodím denně pro pečivo z místní pekárny, jsem stál ve frontě za postarším knírkatým chlapíkem s muletem, jehož nákup byl podle mého dost zbytný. Dva kartony plechovkových plzní a k tomu pět krabiček s velbloudem. Paní prodavačka vyřkla sumu 1270 korun, pán svou svačinu bez mrknutí oka uhradil a potěšeně se vydal k vozu, kde si s radostí nad sluníčkem hned jednu patronu načnul a z retek odmotal celofán.

To je labužník, ten si umí užívat života, napadlo mě. Zároveň jsem si ovšem na druhé misce představil tu cifru. P*čo, třináct kil v haj*lu za věci, co jsou úplně k ho*nu. Klika, že lachouta ani tyče k životu nepotřebuju, rozesmál jsem se v duchu nad vlastním štěstím.

Nejlépe se ušetří na věcech zbytných, to je jasná věc. Pláč leteckých společností nad drahým palivem a výhrůžkami nad prodražení letních dovolených mě nechávají zcela chladným. Domnívám se totiž, že létat k moří není základní lidské právo a lze se bez něj vcelku snadno obejít. Chtěl bych navíc všem zájemcům o rekreaci připomenout, že tu pro ně máme nachystaný vlak a jezdíme za mírné ceny. Na palubě uvítáme i lidi nemajetné či chudé, kteří na to éro prostě nedosáhnou.

Nezdráhám se přiznat, že mi krize svým způsobem vyhovuje. Vůbec totiž netoužím po přesunu narvaným lowcost dobytčákem od cestovky, i kdyby se letělo z Pardubic. Ba ne, já budu o prázdninách v práci. Jako v minulých letech. Budu vydělávat na dráty do betonu, novou silnici, dlažbu a bednění. Věci nadčasové, které nezmizí a baví mě. Mám štěstí, že se do práce těším. Máte to stejně?

Premiéra

Na úplný konec, než zase někdo bude reptat, že tu není nic o kolejích. Málem bych na to totiž zapomněl. Poprvé a narychlo jsem dokázal převézt nemocného Pantera z České Třebové do Pardubic. Když se zadní jednotka nepřipojí na svorkovnici, ale je spojena pouze spřáhlem a jde jen o mechanické spojení bez komunikace. Jedná se o zajímavý a neotřelý zážitek, který naprosto klíčově ovlivňuje brzdění, úkony dopravce, rychlost a mnoho dalšího. Všem kolegům, kteří mi při této premiéře poskytovali mocný a uklidňující support, velmi děkuji. Až to bude podruhé, budu se už znuděně dloubat v pupíku a s klidnou a sebevědomou radostí dokážu zastrčit z nervozity vyplazený jazyk.