Alkohol za pultem

Titulek, který mi minulý týden poslala spousta kamarádů a známých, ve mně v první řadě evokoval stud. Bylo mi trapně.

Zapsáno: 7. 5. 2026

Ačkoli běžně nemám problém omluvit téměř jakékoli drážní zaváhání a odklonit jedovatou invektivu vůči kolejovému dění někam do neutrálna či, a to mi jde ještě lépe, ji otočit proti stěžovateli, aby pochopil, že má vinu hledat především u sebe, tady jsem to nedokázal a jen zaraženě mlčel.

Ve skupině strojvedoucích, kterých si vážím, neboť máme podobný humor, smýšlení i lásku k práci, zazněly názory, že 2,8 promile neznamená na Moravě vůbec nic. Nebo že to asi byla jedna z těch vyp*caných směn, která se za střízliva odjet nedá.

Jedná se samozřejmě o humor! Velmi dobře chápeme, jak moc nebezpečného prohřešku se náš (již bývalý) kolega dopustil. V prvotním okamžiku jsem měl chuť být sprostý a označit ho nějakou dehonestující nálepkou, ale neudělám to. Z jednoho prostého důvodu. V žádném případě ho nebudu omlouvat, ale měl jsem za 28 let u dráhy možnost vidět skutečně ohromnou spoustu zdatných kaličů ve všemožných profesích, na kterých se konzumace truňku výrazně podepsala. Ti lidé jsou v konečné fázi skutečně nemocní a nedokáží domyslet následky svého jednání.

Když jsem si pod články pročítal, jak by bylo super osadit hnací vozidla alkohol testery, které by zabránily rozjetí lokomotivy, kroutil jsem v údivu hlavou nad zbytečností podobných úvah.

Strojvedoucí je natolik odpovědná profese, že zde nejen alkohol, ale i jakékoli jiné látky ovlivňující reakce a úsudek, nemají co dělat. Máme snad natolik robustní a silný kontrolní mechanismus, že zachytnout podobné jednání lze mnohem dříve. Že se teď bude ase více dýchat a ověřovat, je nasnadě. Ale nemám pocit, že by mě to mělo v něčem rozrušit nebo překvapit.

Dýchám do testeru nejen v práci, ale i PČR, když se v autě a v různé ranní či noční hodiny přesouvám k domovu. Či do práce.

Na předposlední brzkou směnu jsem byl zastaven ve 2:55 na Dašické v Pardubicích. Na příšlušníka s Dragerem v ruce jsem se velmi mračil, protože jsem měl za devět minut parkovat, nastupovat a za dalších 35 odjíždět s vlakem na Přelouč.

“Fouknu vám, dobrý, ale přiznám se, že se mi to teda nehodí, protože docela spěchám a budu mít zpoždění,” povídám mu.

“Pane řidiči, pil jste před jízdou alkohol?”

“Nepil. Podle mě nikdo normální nevstane ve 2:25 ráno, aby se napil a pak jel do práce…”

Dechová zkouška negativní.

V současné době je u ČD k natrunčeným provozním zaměstnancům uplatňovaná politika nulové tolerance. Prostě nadejcháš a ať jsi byl, jakej jsi byl, tvoje kariéra, nakolik slibná, u nás končí. Za mě je to dobré hned z několika důvodů.

Pravidla, předpis, bezpečnost, riziko, profesní čest, poškození dobrého jména, hmotná škoda. Neméně závažné ovšem následuje ihned poté – obecné ohrožení. Zkrátka závažné porušení přinese okamžité rozvázání pracovního poměru. S tím ostatně bezvýhradně souhlasím a jsem vděčný. Ačkoli jsem u jiných pochybení smířlivější, tohle souvisí s osobní zkušeností, kdy jsem – při jednání kolegů a spolupracujících pod vlivem – několikrát zbaběle přivíral oči a vlastně tím jejich konání toleroval. Dodnes to beru jako osobní selhání.

Nakonec se to vyřešilo. Jiný člověk byl odvážnější než já, ale přesto jsem se necítil nijak příjemně. Nedocházelo mi, že se vlastní nečinností podílím na potenciálně velmi nebezpečené situaci. Jediná moje, možná trochu neobratná omluva souvisí s tím, že mi tehdy bylo 22 roků a nebyl jsem v pozici, abych si mohl dovolit někoho poučovat nebo kárat. Skoro bych si přál, se do toho času vrátit se svým současným nastavením či mentální “zralostí”.

Dnešnímu článku by slušel nějaký jednoduchý závěr. Nemusíte tomu věřit, ale já a moji kolegové v práci prostě alkohol nepijeme.