Odpočinek

Pokaždé, když je v práci, při sportu nebo doma nějaké období tlaku a já si během něj (pouze pro sebe) běduju, vždy mi překonání bodu zlomu dojde zásadní věc.

Odcházím ze situace zkušenější, silnější, zocelenější a možná i trochu sebevědomější.
(To už snad ani nejde, ne? 🙂 – pozn. admina)

Zapsáno: 27. 5. 2023

Protože se dobře znám a vím o vlastních záporech, snažím se je někdy zlepšit. Dělám tedy i to, co není moje přirozenost. Bádám nad neznámými věcmi. Jako mistr slepých uliček či zkratek často narazím, abych se poté s mocným hněvem a sprostým slovem vrátil na úplný začátek.

Minulý týden, když mi posledním pracovním dnem končilo hektické kolejové vytížení, jsem si ve volné chvilce a čekání na opožděné EC pročítal v odborářském tisku rozhovor s psycholožkou. Ta zdůrazňovala potřebu umět vypnout a kompenzovat přetížení či vnitřní tlak. Zjednodušeně vypustit páru.

Pokaždé, když někde čtu kvalifikovaný názor studovaného člověka, který navíc koresponduje s mým amatérsky vytvořeným mikrosvětem, spokojeně kývnu.

Protože kritická nemocnost železničního osazenstva začíná ustupovat, požádal jsem si důrazně a poměrně neústupně (poníženou elektronickou suplikou doprovázenou nesmělým telefonickým kuňkáním) u vrchního strojmistra o třídenní dovolenou na zotavenou. U toho jsem ihned zároveň vyblokoval volné dny v turnusovém rozpisu. Hned nato jsem se jal spokojeně dohánět resty, které mi díky fírování začaly přerůstat přes hlavu.

Jen poznámka pro vás… Jednoduchým poznávacím znakem unaveného strojvedoucího jsou oči přibližující se k sobě. Přetížením hlavního bulvového svalu dojde k jeho napnutí a ztvrdnutí. To je z toho, jak člověk kouká imrvére do dálky. Do míst, kde se sbíhají koleje. Když takhle koukáte několik dní po sobě bez přestávky, nelze se strabismu vůbec divit.

Léčba

Jako první přišlo na řadu štípání dříví. Klády složené před domem jsou mým každoročním medikamentem na špatnou náladu. Musel jsem se smát sám sobě, jak odlišný druh sportovní námahy pro mě představuje sekyra, pila a spousta ohýbání, zvedání a rovnání.

Při funění a značném divení se, za jak krátký čas dokážu durch propotit svůj drvoštěpecký ohoz, jsem během tří dnů dokázal zlikvidovat a nachystat topení na celou příští sezonu.

Zmíním při této příležitosti pořízení klučičích hraček. Reflexní rukavice s dlaní z koziny a magnetem – pro jistý a přesný úchop a jednodušší párování. Taktéž novou štípací palici s pogumovanou antivibrační rukojetí, která díky strmějšímu náběhu klínu dokáže i do vrtule narostlou borovici naporcovat na jediný mocný úder. Snad i protože je těžší než obvyklé náčiní.

Když se v podvečer sešla rodinná rada starších a zkušených u sdíleného nástroje, aby vyjádřila při ochutnávce rumu Non Plus Ultra nevyvratitelná moudra, bylo mi dobře jako dlouho ne. 🙂

A dál…

Stejná situace pokračovala i u výměny popraskaných tašek střechy mého domu. Hoch Ivan, neuvěřitelně zručný a pracovitý ukrajinský pokrývač, běháním do tří pater výšky jako veverka a za zhruba šest hodin práce dokázal v mých očích vpravdě neuvěřitelné kousky.

Pozoroval jsem jeho um s posvátným obdivem. Když jsem mu totiž se synovcem, který mi poskytuje celoživotní support, chystal žebříky a náčiní, zkusmo jsem vylezl do místa, kde on bez bázně celý den operoval a vyšíval. Já bych se totiž pos*al strachy! Hned po cca 10 vteřinách podobné práce.

Opětovně mi došlo, jak je dobré si připomenout, že fírování rozhodně nebude ta nejsložitější, nejtěžší a nejnebezpečnější zaměstnání na světě.

Zbytek času volných dní jsem věnoval sportu a drobným a nezajímavým činnostem. Stavěl jsem trampolínu, sekal trávu, přezouval auta, instaloval sítě proti hmyzu do oken, dováděl jsem s dětmi, trápil manželku a účastnil se důležitých oslav.

Party

Jedna z těch velmi vydařených byla v sobotu. Na dědovo jubileum se sešlo komplet příbuzenstvo, aby společně se mnou žaslo nad zdobeným prostorem a bohatostí pochutin nachystaných ke konzumaci.

Bylo skvělé pohovořit s pohodou a smíchem nabitými hosty, kteří vůbec nikam nespěchali a zcela bez stresu či obav užívali slunečného dne.

Protože si s lidmi rád povídám a hlavně poslouchám, jen mimoděk jsem si uvědomil, že debatní kroužek tvořený pěti učitelkami nabízí uším rajskou potěchu. Úroveň žáků, nadřízených, neviditelné obtíže téhle profese, legrační názory nepoučených laiků – to vše bez cenzury nebo korektnosti. Kéž bych něco z jejich povídání mohl publikovat! To by byl podcast!

Bylo nesmírně poučné a osvěžující zjistit, že i jinde mají systémové těžkosti a trápení bez řešení.

Nekončíme

Víkend pokračoval a v neděli byla u příležitosti nově položené dlažby v domě mého prostředního bratra uspořádána další trachtace pro kamarády a známé. Dorazili všichni. S dětmi a v hojném počtu.

Nemá smysl zmiňovat dokonalé jídlo, neboť kromě zkušenosti při rožnění se ani tady na nějakou tu pětikačku nehledí.

I zde jsem měl možnost při nedbalém a lenošném zevlování pohovořit o zásadních tématech. Kupříkladu vzpomínám na vyprávění Jardy, který při plavbě trajektu do Řecka nabízel tuzemský rum boubelatým a nepříliš atraktivním Španělkám, jimž při podávání lahve říkal: “Dzis is ček džim bím.”

Došlo mi, že ačkoli jsem ani na jedné z oslav nepil alkohol, bylo mi naprosto báječně. Takovouhle uvolněnost a spokojenost bych si potřeboval napytlovat pro chvíle nouze.

Ani jeden z bezdrážních dnů jsem se neflákal. Přesto pro mě možnost nekoukat pouze na koleje zapůsobila jako osvěžující afrodiziakum. Budu si ho muset začít ordinovat častěji.

A díky němu se teď vlastně na vlak těším o to víc.