Opožděný Silvestr

Loňský – lockdownem zmařený – silvestrovský pobyt byl náhradně uskutečněn skoro po roce. Na konci letošního října. Setkání blízkých přátel z mládí, kteří dospěli a mají už vlastní děti, sliboval skutečně nevšední zážitek.

Každá oslovená rodina, každý člen výpravy si museli bedlivě naplánovat přesun, protože cesta do Beskyd není záležitost na 20 minut. Jisté je, že různé těžkosti a komplikace prověřily operativní pohotovost aktérů. Ovšem 99% obsazenost chaty je dostatečně vypovídající, co se chuti a touze po setkání týče.

Setkání

Přiznám se, že jsem se opravdu těšil. Lokalita kolem Ostravy je mi zcela neznámá. Odjezd byl plánovaný na čtvrtek, návrat v neděli. Ráno jsem stihnul bazén, takže zaplaven štěstím jsem byl psychicky připraven na martyrium přesunu po frekventované E35.

Cesta byla nakonec úplně v pohodě. Musel jsem se usmívat, protože jsem po čtyřhodinové cestě z vozu vystoupil zcela svěží. Trénink z mašinky, kdy je člověk soustředěný mnohem déle, je skutečně dobrou přípravou.

Příjezdy dalších rekreantů se neobešly bez problémů. Jednomu z vozů na dálnici bouchla pneumatika a než ve tmě vyměňovat kolo směrem k vozovce, využil zkušený řidič asisteční služby s odtahem.

Další auto muselo zase vypalovat filtr pevných částic, což se prý nejlépe dělá vysokou rychlostí. Tato delikátní operace se ovšem neobešla bez hlasitého protestování ze strany manželky řidiče. Ten naštěstí námitky ignoroval a moudře jí poradil, aby usnula, protože jinak pravděpodobně  skončí v mrzuté debatě, která nepřinese nikomu nic dobrého.

Všichni se přivítali, ubytovali a během následného vybalování a sdílení novinek se přišlo na to, že pokud je někde 15 dětí ve skupině, člověk o nich vůbec neví. Pokud tedy pomine křik, jekot, dupání a další kulisy jednolité bandy hlav, kde se stírají věkové rozdíly.

Jsem osobně přesvědčen, a nikdo mě nezviklá, že takto neregulované společenství mladistvých přispívá k jejich utužování a formování mnohem lépe než internetová pozlátka vyleštěných instagramových individuí. Nebo účastníků vil pasených nenažranými producenty či blogerů mého ražení. Na to všechno mají čas. Až budou dospělí. Na chatě si prostě jenom budou hrát. A náramné na tom bylo, že se tohle všem bez výjimky líbilo.

Diskuze

Nenudili se ovšem ani dospělí. Večerní debata nad sklenkou truňku, během níž vyvřely na povrch těžkosti jednotlivých profesí, byla skutečně zajímavá. Různorodost probíraných zaměstnání dávala připomenout, že nejen strojvůdce a drážní zaměstnanci mají přetěžký život. Manager úspěšné firmy mi (jako jedinému dělníkovi v chatě) vysvětloval, že na práci rukama nejsou lidi a Češi nechtějí pracovat další přesčasové hodiny navíc. Byť skvěle zaplacené. A že je pro něj v současné situaci lepší agenturní ukáčko nebo čistotnej Mongol, který je schopen dělat směny v režimu 12/12 a nejlépe proti sobě. Takovej pracovník prý vůbec nep*čuje (jako to dělám já tady) a když poté na ubytovně nabírá sílu, stačí mu k tomu gothaj s hořčicí a rohlíkem.

Zadíval jsem se zadumaně do svého talíře s voňavou čínou a rýží a zastyděl se, že jsem si vzal dovolenou. Když se ředitel posléze dozvěděl, že mám svou práci po více než dvaceti letech stále rád a dokonce se do ní v pondělí zase těším, zaleskla se mu v oku lítostivá slza nad ztraceným klenotem, který by mohl v jejich firmě mnohem lépe vytěžit. Moc se mi líbil tím, jak zaujatě dokázal o své práci hovořit. Úspěšný, sebevědomý tvrďák, který nemá problém říct i nepříjemnou skutečnost bez obalu. A i přesto narážel, podobně jako já na lokotce, na trápení nebo problémy, které nemají snadné řešení.

Připomněl mi, co už dávno vím. Že ani nahoře to někdy není snadné.

Zážitek

Zmínit musím ovšem i zážitek s opravou kola. Telefonicky se sehnal pneuservis, jehož majitel nám řekl jen: “Tak s tim dovalte.”

Po příjezdu na místo jsme ho zastihli, jak pokuřuje na dvoře a na náš pozdrav se nám dostalo jen: “Kde maš to kolo, p*čo?”

Tím nám připomněl, že Ostrava je region rázovitý. A v žádném případě to nemyslím hanlivě. Osobně jsem byl uchvácen nejen z hor, ale i z areálu Dolních Vítkovic a z Pusteven. Uvědomuji si, že Čechy jsou pro mě osobně skutečně nejkrásnější místo na světě a rozvaliny řecké Akropole, propadlé Koloseum v Itálii nebo moře na Djerbě se nemohou nikdy vyrovnat bohatství naší země.

Chudoba

K bohatství je třeba ještě přidat jednu maličkost. Když se zasvěcení před nedělním odjezdem radili, kudy a kam cestou domů, řešilo se, co lze ještě vidět nebo zažít. Pohrdlivý pohled jedné z majetných žen na fakt, že jako jediný ze skupiny nemám dálniční známku, mě přiměl k zamyšlení. Neměl bych snad tuto ceninu zakoupit též, abych se stal členem vyvolených? Poté jsem ale usoudil, že chudoba cti netratí a i k domovu jsem využil drkotavou panelku běžící souběžně s dálnicí. S vědomím, že co je doma, to se počítá. 😀

Harmonie

A ještě poslední… Vyklízení a opouštění chaty se neslo v duchu určité nervozity většiny žen, které balily, myly nádobí, luxovaly a další. A snad pro tu práci se celkově, možná strachem z cesty, chovaly značně podrážděně.

V příkrém kontrastu k jejich chování byl klid nás mužů. Znuděně jsme postávali u otevřených dveří kombíků a SUV, kam jsme zvolna přenášeli objemné tašky plné zbytečných a mnohdy nevybalených krámů. Dlouhé čekání se nám podařilo ukrátit za pomoci hrátek s dronem. To objevila jedna z manželek a velmi nelibě tuto činnost komentovala. Její křik působil disharmonicky a ani ujištění, že už máme stejně slabou baterku, ji příliš neobměkčil. Naštěstí měl majitel dronu v kufru ještě draka, takže mohla zábava pokračovat až do odjezdu.

Domů jsme dorazili v 17:30. Po vynošení tašek z auta už jsem nemohl déle čekat. Nechal jsem tedy manželku, ať si dá v klidu prádlo do pračky (byly prý čtyři) a v mezičase mezi programy vypracuje domácí úlohy. Zasloužila si odpočinek a klid, na který je zvyklá. Darmo bych se jí pletl pod nohy. 😀

Po dvoudenním výpadku jsem ten večer uplaval čtyři kilometry s takovou lehkostí, že jsem se až zděsil. Když jsem v úseku ruce monotónně pokládal kraulové packy do záběru a přemýšlel opakovaně nad životem, uvědomil jsem si, že být chlap je super.

Myslím si čím dál víc, že to manželky nemají mnohdy vůbec snadné. Byť se nám to může na první pohled zdát.

Jestli je to správně? To teda nevím. Váhám. 🙂