Měl jsem původně plán, jak zakončím dnešním textem, v řadě třetím, pojednání o vytíženosti pardubických strojvedoucích. Když si tu občas přemítám nad svým údělem a spoustou času stráveným v práci, nedělám to pro publikum. Většině lidí, kteří mě znají, je jasné, že si prostě dělám věci po svém.
Poslední dobou ovšem často přemýšlím, co je hlavní motivací k tomu, že možná až masochisticky posouvám hranici normálnosti daleko za čáru pochopitelného workholismu.
Zapsáno: 13. 5. 2023
Po celkem devíti dnech bez volna jsem 8. května, ve svátek, končil díky výluce směnu o 1,5 hodiny déle, než bylo v původním plánu. Šidil jsem kvůli kolejím manželku, děti, domácí činnosti (veslo a dřevo), omezil jsem dokonce i bazén! Měl jsem ovšem před sebou dvoudenní volno. Věc nevídaná a skoro měsíc nepoznaná.
Šichta končila ve dvě odpoledne a domů jsem dojížděl v půl třetí. Velmi spokojen. Podařilo se mi totiž ještě těsně před odjezdem, v mrtvém čase, kompletně předchystat pro blízkého kolegu dvě boudy na ranní 5301 do stanice na 404. On si tedy mohl přispat a nevstávat ve zku*vených 2:07 ráno, aby si stihnul všechno sešibovat, propojit, odzkoušet a odposunovat.
Doma
Miluju příjezd domů. Svítilo sluníčko, paní seděla pod pergolou a četla noviny. Už víc než měsíc bojuje s úporným a vleklým nachlazením, takže nebyla v nejlepší náladě. Přisedl jsem k ní a přesně půl minuty poté mi ze služebního batohu začala vyhrávat Eva Pilarová. Manželka tu píseň upřímně nenávidí, protože kdykoli se doma ozve, přichází problémy.
Lovil jsem mobil z báglu, volal strojmistr z České Třebové. Hlavou mi blesklo, že jsem snad něco pos*al, na něco zapomněl. Nedokázal jsem hned zaplašit obavy z chyby nebo selhání.
„Ahoj, Hopa, poslouchám tě,“ povídám.
Strach se rozplynul hned po prvním slově. Medově a líbezně zbarvený hlas vyjadřující ještě nevyřčenou prosbu dokážu identifikovat zcela neomylně…
„Nespíš?“ ptá se.
„Nespim, dyť jsem teď skončil směnu.“
„Jo, to já vím, vidím, že seš tam furt. Prosím tě, moc mě to mrzí, ale ráno mi volala Verča, že padla. Je v nemocnici, má asi zápal plic, blbě dejchá a teče jí krev z nosu. Takže nemůže…“ začal vysvětlovat. „A do toho, je to deset minut, volal ten novej fíra, jak se teď dodělal a měl první směnu. Volal z nemocnice, že spadnul nebo co a má zlomený obě ruce. No… A vidím, že máš volno zejtra. Bych potřeboval, Hopo, abys mi ráno odvezl soupravovej vlak do Hradce a pak zpátky.“
Ilustrační foto: Andreas Weilguny / Unsplash
Sluchátko ztichlo. Díval jsem se na manželku, která šermovala rukama v jasném signálu odmítání. Ať zapomene, četl jsem jí v očích, neboť s nastraženým uchem přislouchala strojmistrovy věty. S nebývalým vztekem plným bezmoci na mě upírala propalující pohled, protože okamžitě poznala, jak, přestože jsem právě dorazil, váhám s odpovědí.
Nemohla samozřejmě dohlédnout až do úplné hloubky fírovy duše, kde jsou uloženy neviditelné atributy či fragmenty citu – snaha, odpovědnost, čest, hrdost, pýcha, láska, radost a pomoc.
„Hele, já bych ti to snad i odvezl,“ začal jsem po pravdě, „ale teď jsem byl imrvére pryč. Manželka se na mě zlobí, děti mě neviděj. Jestli chceš, já ti ji dám a domluv se přímo s ní, jo?“
Na druhém konci drátu se od člověka, který je zvyklý rozkazovat desítkám kolegů i nepopulární věci, ozvalo:
„Hopo, to ne! Ale řekni jí, že bych ti mohl za odměnu napsat pětikilo, kdybys šel. Že je to takhle narychlo.“
To mě rozesmálo. Nemusíte mi to věřit, ale peníze jsou pro mě v podobných případech asi ta úplně poslední motivace. Chápu, že to myslel dobře. Jelikož jsem ale značně poťouchlý, povídám manželce:
„Že bych prej dostal pětistovku navíc. Co ty na to? To by bylo dobrý, ne?“
Žena, která už neudržela slzy, řekla v návalu emocí několik nepublikovatelných slov, která jsem ani strojmistrovi nedokázal rozumně přetlumočit. Řekl jsem mu jen, že mu za chvíli ozvu.
Záchrana
Pak jsem už jen smutně čelil protržené přehradě výčitek, lítosti, argumentů, pravdivých a racionálně zraňujících výroků, na které jsem nedokázal reagovat.
„Proč jsi to hned neodmítl? Co je ti do toho? Děti tě neviděly tejden! S ničím mi nepomůžeš! Nikde nedlužíme, nepotřebujeme pos*anou pětistovku. To nikdo nechápe, že nejsi vůbec doma?“ nesly se výkřiky pod pergolou.
Chlácholit nebo obrátit situaci v žert ten den skutečně nešlo. (Se divím, to přece umíš nejlíp na světě! – pozn. admina)
Jako vždy, když nevím kudy kam, při mně stálo štěstí a zasáhla vyšší moc. V okamžiku největšího zmaru u dvorku zastavila nablýskaná Honda a z ní se vynořila babička s dědou, manželčiny rodiče. Vzpomněl jsem si, že když jsem jako školák míval doma průser, znamenal příjezd návštěvy nečekaný obrat situace. Nejinak tomu bylo i tentokrát.
Rodiče trpělivě vyslechli dceřiny nářky a té se díky sdílené bolesti rychle ulevilo. Já, rozradostněn z dobrého výsledku, jsem odešel mimo zónu nebezpečí, abych si upřesnil potřebné technikálie se strojmistrem.
(Ne)jdu
Další den ráno, kdy celý dům mlčel hlubokým spánkem, jsem po probuzení zblblého organismu vstal a ve 3:45 vyrazil do pardubického depa. Buch buch, rychle brzdu, veksle, dobré ráno na panel, soupravovej vlak na Hradec, fofr, pustí mě před rychlíkem. V HK odstavit do depa, naftu nechci, je vyzbrojeno. Zpátky osobákem, skok do auta a rychle domů. Přijel jsem přesně v 6:30, děti akorát vstávaly.
Má drahá choť jen lehce odměřeně odpověděla na pozdrav, což naznačilo, že nebudu trestán za neposlušnost. Přesto jsem sám sobě slíbil, že další podobné utkání už prožívat nechci.
Proč? Protože…
A teď na závěr, abych to nějak ukončil, je třeba zodpovědět, proč to všechno vlastně dělám. Když dávno vím, že peníze u mě nejsou skutečně ten hlavní motivátor. Možná, že na dně té mé duše dříme ještě jedno poznání.
Asi si totiž uvědomuju, že za neuvěřitelně pevnou životní spokojenost vděčím, kromě manželky a koníčků, především své práci. A za tu radost, kterou z ní získávám, jí musím občas i něco vrátit.
Ne pro okolí, ale pro sebe.
Jako vždy přesně a pravdivě.
Mám doma adepta na toto nádherné ale časově náročné povolání …
Kdoví co bude za pár let, je ještě mlád žák základní školy…