Z druhé strany

Když si občas pročítám diskuze pod železničními články, kde jsou naše firma nebo její zaměstnanci terčem kritiky či odsudků, mám neuvěřitelnou chuť stěžovatelům odpovědět.

Jenže zkusit vysvětlit, proč se nám občas něco nedaří, stejně jako to činím tady na webu, by nemělo význam. Někteří zarytí, notoričtí a nebojím se říct – odsuzující – diskutéři mají ve své zabedněnosti utvořený názor, který bych stejně nezviklal.

Zapsáno: 1. 5. 2023

Tyhle touhy tedy potlačím už v zárodku, neboť používám rčení, že jsou na světě dvě zcela zbytečné věci: aby chlapi měli prsa a hádání se s č*rákem. Nicméně jedno mi to není!

Obdivuju některé kolegy a kolegyně, kteří se do podobných diskuzních půtek vrhají a hájí čest naší práce nebo barev, aby se poté mnohdy dočkali jen urážek či argumentačních faulů. Málokdo z nadávajících si uvědomuje, že ne za všechno zlo jejich životů mohou zaměstnanci ČD a že vnímáme jejich zjednodušující či paušalizující výtky jako nefér zásahy pod pás.

Klasika

Tuhle sobotu jsem měl mít volno. Jelikož je u nás ale značná nemocnost, často pramenící z přetažených lidí, obvolává vrchní strojmistr jednotlivé fíry s prosbou, jestli by nemohli jít něco odjet.

“Sobotní dvoudenku do Poličky bych, Hopo, potřeboval,” linul se ze sluchátka prosebný hlas.

A ne, já fakt nechci! Jsem pátý víkend po sobě v práci! Do pí*i, nas*at na to! Ale nakonec jdu…

Proč? Vlastně nevím, ale snažím se prostě jen pomoct. Nebo jsem možná srdcař. Doma se na mě kvůli dalšímu zmizení má paní velmi mračí a notně hubuje. Nechápe, že se nechám neustále využívat. Prohlubuje tím moje vnitřní vztekání. Na celej svět a všechny okolo.

Samovytáčecí

K tomu všemu je začátek v sobotu ráno. Už v 7:27. Bazén o víkendu otevírá až v devět. Budu spát a končit v Hlinsku, takže budu celej den bez vody. Průběh směny jsem při telefonování se strojmistrem neměl před sebou. Do pí*i, proč jsem na to kejvnul, já jsem takovej kokot, ku*va! Štve mě to nesmírně, co je mi do toho, že nejsou lidi. Jebat je! Ať si je seženou, kde chtěj, tohle není můj boj!

Vstanu teda o dost dřív do pošmourného rána, budík zvoní v 5:50. Jdu běhat. Stihnu osm kilometrů. Hned jak po návratu zabouchnu dveře, začne brutálně pršet, slejvák jak prase. Rozradostněn nad vlastním štěstím usedám na veslo, abych odjel sedm kilometrů na zátěž č. 9.

Do práce přijíždím o pár minut později – bez jakéhokoli studu. Racionání dělnická úvaha velí, že jsem měl být celý den doma a že mi každej nadřízenej může s nějakým bazírováním o minutové přesnosti klidně políbit šos.

Radost

Pak už zcela zapomínám na zlobu a spokojeně vezu dost lidí. Pamětliv adminova přání, že mám něco natočit, upínám kameru na okno a sunu zcela neběžně přes mobil s vlakvedoucím do Rosic kolovlak v sestavě Regina, 810 a přívěsák. Odtud vyrazím do Poličky. Cestou křižujeme se šoupákem, takže bude časem, po zpracování záznamu, na co koukat a co poslouchat.

Na konečné v Poličce měním Reginu a malou chvilku před odjezdem mi z druhé strany klepe na okno dvojice pánů. Oba vyděšený, uštvaný a nervózní výraz. že prý přišli ve vlaku o tašku s doklady a neví, kde je. Prý snad na Regině, kterou přijeli a která teď stojí támhle vzadu odstavená a zamčená.

Mám do odjezdu tři minuty, musím spěchat. Letím s kličkou na čtyřhran k mašině.

“Kde jste seděli?”

“Tady!”

“Nic tu není!”

“Tak jestli nezůstala ještě v tom rychlíku…” ošívá se jeden.

Nenadávám. Vidím, že mají nervy na pochodu.

“Víte číslo vlaku? Nevíte. Máte lístek? Máte!”

Na mobilu, který vytrhnu akčnějšímu z dvojice z ruky, vyčtu číslo vlaku a sedadlo z místenky. Spěcháme zpátky, svítí mi volno a je čas odjezdu.

“Běžte si sednout, zkusím tam zavolat,” posílám je do útrob vlaku.

Odjíždíme z Poličky a já jsem po dlouhé době rád, že aplikace od zaměstnavatele, s kterou se často otravuji, dokáže někdy i pomoct. Nacvakám číslo vlaku, naskočí kontakt na vlakvedoucího.

“Dobrý den, tady Hopa, fíra z vlaku 5344. Poprosím u vás v rychlíku, na sedadle 22, seděli dva pánové a nechali tam malou tašku. Mohl byste se dojít podívat?”

“Dobrý den, tady vlakvedoucí. Fíro, jak vypadala, víte? Nějakou jsem našel a je v ní poměrně dost peněz a doklady.”

Informace mě neuvěřitelně potěšila. Volám svého vlakvedoucího, aby šel zvěstovat radostnou zprávu, že tašku máme a že se jen domluví předání. Když mi potom přišli pánové poděkovat, úleva a radost na jejich tvářích byla ten den mou nejlepší odměnou.

“Až na nás zase bude někdo nadávat,” říkám jim, “zastaňte se nás, nezapomeňte.”

Prý určitě. 🙂

Dojezd s akcí

Pak už jedu a jedu. Pardubice, vlak zpátky, 5323 a končím v Hlinsku. Domluva s paní výpravčí, prý ukliďte to do šturcu na ráno, jede to až 5318.

Bohužel mám ale problém. Jsme na konečné, vystupujeme. Ne každý ovšem tuhle větu chápe. Ven se občas nechce. A že ne, že nepůjde. Skutečně nepůjde. Umanutě si trvá na svém. Je mu ve vlaku dobře.

Zdržím se s ním bohužel celých 45 minut. Vlakvedoucí, který jel se mnou, už je dávno pryč. Věc nakonec řeší uniformy.

Proč vám ukazuju a popisuju i tohle nečekané finále? Protože podobné situace jako pasažéři nevidíte. Nevíte o nich. A možná, že si třeba aspoň někteří nabručení uvědomíte, že naše práce není jenom prosté “vození vlaku”.

Jo, a video se záznamem z Poličky bude zpracováno cca za 2 týdny. Tak ho koukejte lajkovat, ať mám zas chuť něco natočit. 🙂