Pro změnu nejsou lidi

Když jsem si onehdy stýskal, že chodím do práce víc, nepřišlo mi na mysl, že celá patálie s nedostatkem pardubických jezdců bude mít další pokračování.

Zapsáno: 6. 5. 2023

Loni nastoupivší mladý a šikovný vrchní strojmistr vidí, že situace, do které je personální tísní tlačen, aby se odjely nasmlouvané vlaky, přináší značnou nevoli podřízených a přetížených fírů. Ti ze sporadického a občasného reptání zvedají hlavy v jednolitý šik monstrózně nas*aných lidí.

Jelikož se vážnost situace, kdy si nad směnářem a kombinacemi, kdo může/nemůže, půjde/nepůjde, společně s prosbami a vědomím, že je všechno totálně na hraně, neustále prohlubuje, láme si stroják hlavu do pozdních odpoledních hodin, namísto pobytu doma s rodinou. Tento stav si na něm začíná vybírat nepříjemnou daň v podobě nekonečného stresu a smrtící odpovědnosti, které čelí.

Vidím v jeho očích totožné zoufalství a beznaděj, kterým loni čelila vrchní strojmistryně. Ta se, podle mě správně, nedávno rozhodla vrátit se zpátky za páky a jezdit, protože by se nejspíš jinak naprosto utrápila.

Ilustrační foto: Kyle Broad / Unsplash

Neplánované setkání s vedoucím (je v hierachii nadřízeným vrchního strojmistra) , který se dostavil v pátek navečer k řešení personálních problémů, vyústila v poměrně zajímavý rozhovor, který mi osvětlil některé jinotaje a složitosti, o kterých jsem neměl potuchy.

Diskuze

Končil jsem ten den dvoudenní směnu, kdy je konec po druhé noční protažený až do 17:44. Chtěl jsem po celkem šesti dnech, kdy jsem ani jednou nezastihnul děti vzhůru, vyrazit k domovu.

Při předávání klíčů od mašiny jsem zaregistroval poměrně hlasité a vzrušené vysvětlování mých tří blízkých kolegů, kteří šéfovi předkládali věcné připomínky a nezpochybnitelné ukázky vlastních trápení. Bylo mi ho popravdě až líto.

Je to slušný člověk, který bohužel zdědil nepříjemně roztočený a pořádně vychýlený kolotoč, který se jen těžko bude rovnat ke klidné jízdě.

Vedoucí vypadal dost smutně a bylo zjevné, že rozumí, na co konkrétně si stýskáme. Nebyl mimo hru, jak jsem si původně myslel. Spokojil jsem se tedy pouze s několika dílčími připomínkami, ačkoli jsem toho na jazyku měl mnohem víc.

Chtěl jsem, aby se se mnou hádal, vyčítal, huboval nebo se omlouval. Nic z toho nebylo a v jeho zraku jsem četl zármutek smíšený s žalem nad vědomím, že máme pravdu.

Jak byste argumentovali někomu, kdo je pátý víkend po sobě v práci? Jak utěšíte člověka, s nímž se rozejde dívka, neboť je imrvére v háji? Co řeknete leťákovi, který má sice podle kolektivní smlouvy nárok na volno, ale nedostane ho? A co uděláte důchodci, který se rozhodne ze dne na den nepřijít? Anebo jak vyřešíte fíru, který má ještě dneska 24 dní loňské dovolené a bojí se, jestli si ji letos v létě vůbec vybere?

Věta, že na práci nejsou lidi, zaznívala ještě několikrát. A tak jsem se přátelsky se všemi rozloučil, poděkoval za plodný a osvěžující meeting, a odebral se načerpat k domovu sílu do další práce. Měl jsem před sebou jednodenní sobotní volno, v neděli opět jezdit.

Řešení

Ku*vapráce, to je dneska ale ubrečený psaní. Až je mi hanba. Nemůžu to tak nechat!

Den před zmíněnou schůzkou jsem bědoval spřátelenému vlakvedoucímu, který má humor podobný mému. Povídá mi:

“Jsem teď mluvil v Chrudimi s výpravčím. Říkal, že za ním přišla nějaká už na první pohled trhlá ženská. Zaklepala mu na dveře dopravní kanceláře a povídá – dobrý den, já bych se chtěla přihlásit do zaměstnání, chtěla bych bejt nádražačka!

Výpravčí, však ho znáš, starej dobrák, jí povídá – no super a co byste tak chtěla dělat za práci? Vozit vlaky nebo je vypravovat?

Paní se prej rozzářila a říká – bejt průvodčí, by se mi líbilo. Podívejte, už jsem si na to koupila nový modrý kalhoty!

Výpravčí nehnul ani brvou – no tak takhle pěkný modrý kalhoty už jsem dlouho neviděl! Poradím vám, zeptejte se v Pardubicích na osobním u vedoucí zákaznickýho personálu. Ale popravdě, s takovejhlema krásnejma kalhotama jste za mě už napůl přijata a další věci budou podle mne už jenom formalita!”

😀

A další

Možná by se sem hodil i zážitek, kdy další zájemce o práci u ČD dorazil na osobní oddělení v obleku ušitém na míru od Adama. K tomu do špičky tvarované kožené boty se vzorem z kůže krokodýla a v ruce diplomatka z jemné teletiny. Jeho řeč i sebevědomé vystupování utrpělo hned šrám, neboť po seznámení s pracovištěm, kde chtěl působit jako vedoucí posunu, ihned pochopil, že není vedoucí jako vedoucí.

Bohužel tedy. Zmíněná paní s novými kalhotami, ani elegantní vedoucí posunu k nám zatím nenastoupili.

A co někdo z vás?

Je ale možné, že někdo ze zdejších čtenářů touží pracovat u dráhy. Když se mi mailem přihlásíte jako zájemce o profesi strojvedoucího v Pardubicích a budete splňovat potřebné předpoklady (nepatrně jsou zvýhodněny ženy, 20-30 let, hezké a sympatické), posléze pak i zákonné náležitosti, osobně vás doporučím mému šéfovi nebo paní personalistce na přijímací pohovor.

Neváhejte! Je to fajn. Opravdu.