Tak nevím

Asi je normální, že je člověk jednou nahoře a jednou dole. Musí se mu občas trochu nedařit, aby mohlo být zase lépe.

Zapsáno: 5. 7. 2025

Úterý

Mám za sebou úplně první směnu ježdění po Praze a napsat, že jsem z ní trochu roztrpčený, by v pravdě nevystihovalo dojmy, které si z ní odnáším. Chci si je sepsat hned. Pěkne z čerstva, aby milosrdný čas nezjemnil a neotupil mrzutost uvažování, zda tohle vůbec chci. Byl jsem vzteklej tak, že kdyby byl elektrickej blackout ten den (a ne o dva později), dokázal bych tou energií z hněvu bez větších problémů zásobovat celou republiku a nejspíš by jí ještě trochu zbylo pro Německo.

Kolega, kterého si vážím a respektuju, zamítl ježdění do stověžaté poměrně kategoricky. Před třemi měsíci vyřkl větu: “Dělat jim č*ráka za vesnický peníze a vymetat to, co si nejsou schopni obsadit, po tolika letech u dráhy nebudu. I za cenu, že pudu od ČD do p*dele!”

Po včerejšku mám chuť jeho ostrý odsudek podepsat a dvakrát podtrhnout.

Moje uvažování o minimální chuti podobnou věc v budoucnu opakovat pramení nejspíš z brutálně nemilosrdné únavy, která vyplynula ze superdlouhé směny a zároveň porouchané klimatizace na stanovišti jednotky 471 (Ešus), s níž jsme to do Prahy na Marasykovo nádraží celkem třikrát otočili.

Vyprávění o tom, že je subtropický den a člověk by se měl tedy vystříhat pobytu v rozpáleném prostředí, bohužel skleník 471 a výheň odpoledního slunka ne zcela podporovaly. Plus vědomí, že se to prostě musí vydržet, což mi nedovolilo povolit. Ovšem vztek, který jsme u toho pociťoval, byl skutečně nezměrný.

Když k tomu přičtu neznalost prostředí, pětiminutové obraty včetně spojování, značný provoz před vjezdem, nové ovládání Ešusu, přechody ETCS a STM, neznámé AVV a také vědomí, že jsem ze slavné Prahy zatím víceméně vůbec nic neviděl, mám dojem, že mi za podobné nervy ježdění na elektrikách doopravdy nestojí.

Mám toho ku*evsky dost!

Směna od rána do včera velmi výrazně překročila zákonem povolenou délku. Když jsem se po návratu zpožděným RG rychlíkem (závada infrastruktury) konečně v Pardubicích posadil do auta, abych se ve 21:15 přesunul k domovu s vědomím, že za necelých 10 hodin budu parkovat na témže místě, nadto s brutální bolestí hlavy, uvažoval jsem, že se prostě hodím marod a ať se to tam třeba zejtra úplně pose*e.

Manželka, vidouc můj grogy stav, nekladla zbytečné otázky. Pozná za ty roky, kdy jsem se silami na dně. Rychlá sprcha a co nejdřív zkusit usnout, abych mohl dorazit do práce v kondici, která se od strojvedoucího národního dopravce oprávněně očekává.

Středa

Dnes jezdím Třebovou a Kolín. Článek si píšu o pauze na oběd. Noční spánek doma pomohl. Ráno jsem si šel zaplavat, ale to nas*ání a otrávenost z předešlého dne nezmizely. Zítra mám jet znovu do Prahy. Opět dlouhá směna. A že bych se na ni těšil, to teda fakt ne.

Dám tomu ale šanci. Možná by ale bylo fajn si přiznat, že na to třeba nemám.

Čtvrtek

Ráno si nachystám jídlo na celý den. Dojdu si před prací odplavat. Jede mi to náramně, z vody lezu po 105 minutách nabitý, občerstvený, spokojený a podivně uvolněný. Nastupuju v depu, kde se potkám s elektrickými jezdci, kteří ví. Vyjadřuju jim své roztrpčení. Jsem mezi svými, dobře mi rozumí a chápou moje dojmy, neboť jim sami denně čelí. Kolega Tomáš, který mě bude dnes zacvičovat, mou maličkost konejší a uklidňuje. Činí tak s otcovskou trpělivostí a pochopením.

Jedeme. Máme odvézt syslovlakem osobák do Kolína. Tam si přeskočíme a pokračujeme s Ešusem na Masnu. Před odjezdem ze Záboří, kde stojíme na druhé koleji, se ozve vysílačka. Dispečer, výpadek, neodjížděj i když máš volno. Výpadek elektřiny v Kolíně. Nejde internet, blackout, je mi to jedno, v našem vlaku jdou otevřít okna. Máme napětí v troleji, ETCS funguje, mám dost jídla a 4,5 litru pití. Odsportovat jsem stihnul, ve vlaku máme záchod, jsem schopen 24 hodin přežít.

Postupně se vedle nás řadí rychlík, Baltic, Railjet, další osobák, všechno v barvách ČD. 🙂 Mezi svými nám čekání nevadí, nicméně po zhruba 90 minutách se jako úplně první rozjíždíme ku Kolínu. Naše následná souprava nikde. Dorazí o hodinu později. Rychle střídáme na ose a zpoždění vyrážíme jako osobák na Prahu.

Potěšilo mě, že mi ruce hrají a zvládám všechno, co mám. Osvojení a zažití opakováním bude u tohohle stroje a trati aktuálně to nejdůležitější. Věnuji se všemu s maximální pozorností.

Dorazíme na Masaryčku, v pěti minutách točíme zpátky, hned zas do Českého Brodu, otočka na pět minut, přeskočíme na jiný stroj v Libni a už jedeme na čas. V našem správném oběhu. Smekám před prací dispečerů a výpravčích. Na můj vkus zvládli sladit rozházené vlaky obdivuhodně rychle.

Jsem po několika obratech už méně nervózní, začínám dokonce pomalu chápat i obsluhu AVV a osvojuji si pod vedením skvělého Tomáše postup namačkání návěstí, které vidím před sebou.

Ten, protože ví, že je nutno umožnit mozku strojvedoucího i odpočinek, při další otočce na Masnu, kde nás čeká tandem vlakvedoucí muž a vlakvedoucí žena, neboť vezeme zdvojenou 471, zničehonic prohlásil:

“Na tudle vlakošku si mi před časem stěžoval XY. Když byl na nocležně v Kolíně, prej tam s někým celou noc pr*ala a hrozně ječela.”

Na naši kolegyni, kterou jsem nejprve registroval jen mimoděk, jsem se po tak důležitém upozornění zadíval s patřičnou pozorností a mnohem větším zaujetím. Byla opravdu hezká. Její hříšná a závadné chování mi ji podivně hominizovalo.

Tomáš, vida můj zamyšlený pohled, po malé pauze pokračoval:

“XY je hodnej, nenapsal na ni hlášení, stěžoval si akorát mně. Jen že byl druhej den úplně vyřízenej, měl to až nějak do půl jedný po obědě, jak veze ten osobák do Pardubic…”

I tomu jsem dobře rozuměl. Dokázal jsem si představit, jak moc se to vleče, když je fíra po noční bez spánku až do oběda.

Tomáš se na chvíli odmlčel a upřel zrak nepřítomně do dáli. Směrem pod betonový most za poštu, kde si jako přičinlivé včelky chystali pražské fetky a bezdomovci nocleh. Rojilo se jich tam požehnaně.

“Dycky jim ten mr*ník odvozej, je chvilku klid, ale zase se všechno vrátí. Je to nekonečnej souboj,” dodal potom. “Už vím,” začal po dalším minutovém tichu, “********ová se jmenuje, nemoh jsem si vzpomenout. Vona dokonce žila s nějakym Ázerbajdžáncem, ale už s ním taky není.”

Tím uzavřel tuto nedrážní, ale pro mě (jako neznalého poměrů) vcelku zajímavou odbočku. 😀

“Heleď, máme to tam. Zavři dveře, vyrazíme.”

Poslední spoj. Jedeme, všímám a ukládám si přechody do ETCS, Klánovický les, Poříčany, konec nulté koleje, Pečky, Kolín. Na úklid a fekální kolej, zpátky do stanice, zajistit soupravu, úplně odstavení do baterek, klíče, rychlík Pardubice, honem k autu, je už po půlnoci.

Vyrážím k domovu a cestou, malý kousek před domovem, musím úplně naposledy brzdit. Uvědomuju si, že se cítím přesně jako on. Na začátku se dlouho a neobratně motám v neznámém prostředí. Jsem ztracený, motám se a nevím, kudy se vydat. Pak ale najdu správný směr. Chvilku mi trvá, než se úplně a na 100 % srovnám. Ale nakonec zmizím mezi ostatními a nebudu vůbec nikde vyčuhovat.

Jedna z mnoha věcí, které u své milované práce zásadně oceňuji. 🙂