O prázdninách mají lidi hlavně odpočívat a dobře se bavit.
Zapsáno: 12. 7. 2025
Trochu zasmušile koukám do směnáře, který volnem zrovna nehýří. To je způsobeno několika faktory. Nejvýznamějším z nich je nutnost osvojení dovednosti ovládat nové stroje a umět se pohybovat v lokacích, které jsem znal dříve pouze z map či televize.
Přesto trochu překvapeně přiznám, že si pomalu zvykám. Daří se mi nasávat odlišnosti, vstřebávám různé poznatky. K tomu si upevňuji a navždy fixuji již dříve nadřenou látku. Používám zhusta i z minulosti osvojené zkušenosti.
Kun*a
Brzdím v Opočínku, vezu první ranní vlak z Kolína. Jsem po třech dvoudenkách. Tahle směna je noční bez postele. Sedím na Syslovi (řídící vůz). Jede docela dost lidí.
Nevidím vlakvedoucího, krátce písknu. Furt nic. Zaťukání na dveře.
“Pane strojvedoucí, mám tu cestujícího bez jízdenky a nechce vystoupit. Půjdete mi s ním prosím pomoct?”
Mladý kolega, podotýkám, velmi klidně žádá o asistenci při řešení problému. Musíme si pomáhat.
Zabrzdím přídavnou brzdou, vyjdu ze stanoviště. Na dlouhém představku u záchodu sedí rozvalený mladík, sluchátka v uších. Provokativně mě pozoruje, skoro bych řekl, že až vyzývavě. Mám naivní představu, že pouhou silou své autority a přísným pohledem okamžitě zapůsobím, takže problém zmizí.
“Hele, buď zaplať, nebo si vystup. Ale udělej to hned, protože mě zdržuješ. Svítěj mi, už jsem zpožděnej o minutu a je za mnou rychlík,” vyjdařuji rozhodným hlasem požadavek, který je nejen pravdivý, ale hlavně důležitý.
“My si tykáme, kun*o?” odvětí cestující.
Je zvláštní, jak dokáže fungovat lidský mozek. Ten můj, přiznám se, že možná trochu chorý, vyplivne během mikrosekundy tři scénáře:
- Jak sedí a má ruce dole, krásně by mi to vyšlo. Koleno přesně na nos. Mám teď docela dost nakopáno do pytle a mohl bych tím doposud zbytečný trénink slušně zúročit. Také bych předešel další zbytečné a zdlouhavé diskuzi, neboť ukázaná platí. Toto řešení nicméně zavrhnu, protože není správné, vhodné, ani přiměřené. Byť bych s jistotou vyhrál.
- “Kun*o si říkej tý špíně, co tě porodila, ty č*ráku zku*venej. Nesnáším zm*dy jako seš ty možná víc než mor a neštovice!” I tuto možnost zavrhnu. Nadávát umím, ale celá situace by se mohla vyhrotit. Navíc tu sedí další cestující a pozorují, co se bude dít. Tohle by zaměstnance národního dopravce mohlo postavit do nepříznivého světla.
- “Já ti tykám, jsem pán vlaku a rozhoduji o tvém osudu. Budeš žít, ale odvedou tě čerti, protože jim jdu hned volat. Pane vlakvedoucí, stojíme, poprosím, obejděte si cestující, že tu máme konflikt s nepřizpůsobivým pasažérem a budeme mít díky němu zpoždění, děkuji.”
Trojka vyhrála. Pan průvodčí, podotýkám, velmi správně dodal větu podpory: “A dost! Sprostě nikomu nadávat nebudete!”
Než jsem došel na stanoviště a vzal telefon z pultu, problémista bez dalšího slova vystoupil. Zavřel jsem si na řidičáku dveře, proti předpisu dokonce dřív, než mi dal vlakvedoucí souhlas s odjezdem. Až pak si písknu výzvu strojvedoucího, z druhých dveří vidím bleskový souhlas zeleným terčíkem, znovu pohled do zrcátka, před sebe, do zrcátka, před sebe a rozjíždím se.
Ilustrační foto: Dan Counsell / Unsplash
No jo
Je rozdíl, když člověk čte o podobných případech, kdy někomu ujedou nervy. Jsem poučen z dřívějška, hlídám se a obvzlášť při styku s cestujícími, kteří nás hodnotí, jednám mnohem opatrněji.
Rozhodnout se ihned a navíc správně, není pokaždé úplně snadné. Schválně se vás zeptám – jak byste postupovali vy? Docela by mě to zajímalo, třeba to přispěje k diskuzi, že by se zapojili i pasivní čtenáři. Ačkoli..moc v to nevěřím. 😀
Mám před profesí vlakvedoucího značnou úctu. Já bych ji dlouho dělat nedokázal. Mladý kolega, s nímž jsem situaci řešil, přišel v Pardubicích zaťukat na okénko.
“Chtěl bych vám ještě jednou moc poděkovat,” povídá.
To mě potěšilo, nicméně jsem nedal nic znát.
“Moc jsem tomu nepomohl, je jasný, že jsme si naším chováním jeho lásku definitivně nezískali. Z perónu se teda mračil fest.”
“Nemůžeme se líbil prostě úplně všem,” smál se vlakvedoucí.
Vadí nám to? Asi ne. 😀
A na konec
Jedu do zastávky Sedlíšťka. Jsem na první koridorové koleji, stahuji zpoždění a mažu skoro 140 km/h. Proti mně jede po druhé koleji žlutý vlak naší konkurence. Odhaduju, že metelí úplně naplno.
Blížíme se k sobě, bliká na mě dálkovým reflektorem několikrát. Je znát, že toho Traxxe velmi dobře ovládá. Na to, abych poznal, kdo vlak vede, bylo asi půl vteřiny. Přesto mám jasno.
Skoro až u čelního skla nahnutý a rozesmátý obličej. Kolega, co odešel od ČD, zdraví a mává skutečně vehementně. Těžko se vysvětluje radost, kterou jsem z nelehké identifikace měl. Jsem furt jak malej kluk. 🙂
Když jsme se spolu jeli poprvé projet a byl u mě na zácviku, musel už v rámci své předzkouškové přípravy zachraňovat dráhu. Jak na tyhle chvíle vzpomíná, proč od nás odešel, jestli mi tam chystá nějaké teplé místo na důchod a na spoustu dalších zákulisních informací se ho již brzy zeptám u sebe v garážstudiu.
Těším se! 🙂
Tak smekám klobouk jsem strojvedoucí který jezdil u Českých drah 44 let taky jsem zažil tyhle situace vzhledem k tomu že mám skoro 1,90 m a přes 100 kg tak se to řešilo jednodušeji ale hlas jsem vždycky neudržel
Podobné situace znám z pozice pokladní. To se zase jednalo o vyhazování bezdomovců z haly, hlášení těch, co nechtěli zaplatit vlakvedoucím a podobně. Práce vlakvedoucího, stejně jako práce s lidmi celkově, je prostě za trest. Obdivuju, že jste se udržel. Já jsem na podobné existence milá nebyla. Nicméně se často tak divili, že na ně naběhla ženská, že si pak dali pohov a když mě viděli v kaše, šli radši pryč.
Zažil a několikrát… Řešení jsem použil ve všech verzích 1. – 3 . 🙂 nejsem korektní a nemíním si nechat nadávat a ničit majetek zaměstnavatele a nás všech… Někdy udělají ” špinavou práci” sami další cestující když zjistí, že díky čekání na čerty budou rukojmí dementa co jim zpozdí cestu do práce atd…
Napadají mě všechna řešení dohromady, plus to, co tu navrhuje pan Aleš, a to mě napadlo ještě předtím, než jsem četla jeho komentář.
Jako první mě napadlo řešení Aleše a také dřív než jsem ho tu četl. Jezdím vlakem hodně často, je mi lehce přes 60 a mám 187 cm výšky. Pokud by se na mě obrátil vlakvedoucí nebo strojvedoucí s prosbou o pomoc s vyloučením zmetka z přepravy, jinak tam budeme kvůli němu půl hodiny čekat, tak do toho jdu hned a s potěšením… Čím odlehlejší zastávka na znamení, tím líp. A věřím, že se pár podobných ochotných ve vlaku vždy najde. A myslím, že podobný zážitek zmetka víc poučí pro příště, než papírování a úřadování čertů. To už jsem taky zažil. Půl hodiny ve stanici, benga si ho ztotožnili a nic dál, jeli jsme dál úplně mimo grafikon, křižovali kde se dalo a nabírali další minuty. To fakt nechcete.
👍