Bejby nebude sedět v koutě

Když jsem si před 14 dny během pracovního víkendu dělal poznámky, bylo mi u toho všelijak. Nejvíc asi vítězil stud.

Zapsáno: 3. 9. 2022

Opakovaně nám oba Žraloky paralyzovaly neustále se opakující závady. Protože jejich rozsah přesáhl obvyklou mez a nebylo takzvaně ani kolo, naskočil už v pátek “bejby žralok“.

Ten samozřejmě kapacitně nestačí. Navíc víkend lákal na výletní počasí a davy lidí čekajících na spoj nevěřícně sledovaly, jak se k perónu blíží 810 se strojvedoucím, který se navíc tváří, že je všechno zcela v pořádku a není důvod ke znepokojení.

Hned první ťafku mi to sobotní ráno uštědřil pán s bicyklem postávající u zpětného zrcátka. Rozséval mezi další obecenstvo špatnou náladu hláškami jako: “No to si snad dělaj p*del, co pošlou příště? Drezínu a budem šlapat!”

Vypnul jsem jeho lamentování prudkým vytažením okénka stanoviště, abych mu dal najevo, že nemám náladu na laciné šprýmy. Přesto odhaduji, že mu mé rázné stanovisko bylo putna. No a protože zaváhal, už se do vozu nevešel. Myslím, že jsme v něm získali doživotního nepřítele a nejspíš na nás nevzpomíná s velkou láskou.

Též dvě tetky s Penny taškami plnými proviantu mi se svým vzteklým ceděním mezi zuby k srdci nepřirosty: “Tohle jsem nezažila! Měli by se stydět!”

Provozní meeting

Dorazivší vlakvedoucí si ještě před umístěním kufru ke mně utíral zpocené čelo. Odhadoval, že míra hněvu, jíž bude muset další dvě hodiny čelit, přesáhne obvyklý rámec stížností, kterému je jako zaměstnanec národního dopravce uvyklý. Nervozitou staženému hrdlu ulevil mocným zachrchláním. Čerststvě  vyprodukovaný hlen poté poslal prudkým flusancem na bílý betonový pražec dvanácté koleje. Zajímavý kontrast barev ho na malou chvilku zcela zaujal, neboť abstraktní výsledek jeho snahy byl malým uměleckým dílem. To bylo však toho dne jediné, co se alespoň trochu vydařilo.

Povídá mi:

“Hele, to už se snad pos*ali, ne? Mi je trapně, fakt se stydim. Jsme normálně zralý zatáhnout oponu a prostě to rozpustit.”

“Ty ses v pohodě,” dodávám mu odvahu a umenšuji jeho skepsi vesele, “odvezeš lidi nahoru a dolů. Jezdí to od včerejška a celej den dneska bude. Ale dávej pozor! Kdyby někdo pi*oval, řekni mu, že máme wifi, takže pohoda a držíme požadované standardy!”

“Tak to je taková první vlaštovka, na který můžeme stavět,” usmál se nervózně a opustil stanoviště, aby vítal cestující a vysvětloval těm, kteří zůstali na perónu, aby jeli později a s někým jiným.

Dorazil pan výpravčí.

“Čau, hele, jak byla ta bouřka, tak nejde zabezpečovačka. Dávej si bacha, nějak to nefunguje. Tady máš rozkaz na ópéčka. Jsou tam kromě Zaječic i další, od Chrasti až po Horku je to úplně mrtvý.”

Barva, výzva, jedem!

Osmsetdesítka uhání jako kdyby ji vyrobili teprve včera, ovšem nedokážu s ní dodržet spěšňákové rychlosti. Vmax 80 km/h, hodně lidí, výstup a nástup klidně na 4 minuty. Hněv, kola a vzteklé rozhazování rukama ve zpětném zrcátku jsou opakujícím se koloritem, který už nepřekvapí. Nepoberem to. Nelze.

Líto mi bylo maminky s kočárkem, kterou jsem slyšel skrz přepážku v Chrudimi. Říkala dcerce klidným hlasem: “To máme ale smůlu, viď? Že poslali takhle malej vláček. Ale je to jen dvacet minut a taťka už tam na nás čeká.”

Rád bych se jí omluvil, protože jsem v ten okamžik cítil, že naprosto fatálně porušuju nevyřčený slib, který jsem jí jako klientovi dal. Zaplašil jsem poraženecké myšlenky, neboť mi blikla barva dovolující jízdu a já potřeboval vyrazit a dohánět sekeru.

Stejná situace potom v Chrasti, kolaři se nevejdou, rychle pryč, jedeme dál, dál, dál…

A zase dolů

Zpáteční cesta totéž. Hodně lidí. Do toho výpravčí:

“Nefungujou přejezdy, jo, rozkaz. A hele, na výhybně bude přivolávačka, pak až budeš za Horkou, zavolej mi a já ti to rozblikám na Chrast, furt jim to nejde opravit, i když je tam zabezpečovák od rána. Že prej mu tam od blesku něco shořelo.”

Bezva, kamera bude mít žně.

Náladu mi na malý moment spravila sprintující kočka, kterou jsem z bezpečnostních důvodů vytroubil víc, než bylo nutné. Taky přejezd, co nefunguje a na něm auto, co zase ignoruje STOPku. Héén, héén, jedem dál a už jsme zase v Chrudimi.

Další hněv cestujících. Slyším mužský hlas, jak zvěstuje: “Jsme tady hrozně namačkaný, nemá to ani klimatizaci, já snad vyskočím za jízdy.”

V duchu si říkám: “Ale nevyskočíš, dědku, mám to blokovaný. Jebat klimu, hlavně že frčí wifina.” 😀

Dorazíme, jedu zbrojit, další točka a podobné reálie. Na třetí pár vlaků už jsem dostal díky umu strojmistra Regionovu, takže pohoda. 🙂

Čtení

V pauze mezi vlaky jsem si potěšeně početl, jak moc je to v pr*eli i jinde. Radim lítá Bobinou se dvěma vozy a nikomu to nepřijde divné. Arriva hoří a jezdí zpožděná. Královehradecký kraj je smutný, Pardubický zamaskoval svůj průser s výběrkem tak, že neudělal nic a busy, které nemají řidiče, lstivě ruší. Chrudim je zase překvapená, že se jim na tendr všichni vytento a asi bych mohl pokračovat dál…

Uvažuji a přemítám. Tenhle stav, kdy je hodně věcí v ha*zlu nejen u nás, bude asi nějaký čas trvat. Je dobré si přivyknout, neboť jsme velmi pravděpodobně ještě nedosáhli na úplné dno.

Neviním z toho současnou vládu, ačkoli dřív skutečně i líp bylo. Zcela jistě to ovšem nebylo působením tohohle dovedy. Jeho drzým a zpupným řečem se musím nahlas smát.

Co se teda bude dál s vlaky a autobusovou dopravou dít? Nevím, ale jsem na to zvědav. Jedna věc je jistá. Budu vše pro vás i sebe sledovat. Zaznamenávat. Glosovat. A nadávat!

Tak mně, simvás, držte palce. 🙂

Video

Jen ilustrační video z daného dne. Přivolávačka ve výhybně a pár průjezdů nefunkčních přejezdů.