Nalezenec a odměna (4)

Před třemi týdny jsem jako poslední vlak dorazil před půlnocí do Hlinska. Tam jsem se na čtyři hodiny uložil, abych posléze kolem čtvrté ráno popojel s dalším vlakem do Pardubic.

Zapsáno: 7. 9. 2022

Ihned po zastavení jsem se potěšeně zamyslel, že za malou chvilku skočím pod peřinu. Bleskově zamotat klikou brzdy, vypnout vysílačku, pobalit tašku, odemknout rozvaděče, odstavit WC, zamknout stanoviště, klíny, zhasnout, shodit jističe, vypnout baterky, zamknout dveře, domluvit s panem výpravčím detaily na ráno.

Vyběhnout do prvního patra, pověsit klíče na háček a potichu jako myška, abych nevzbudil odpočívající kolegy, zahájit večerní hygienu. Nečekané zazvonění služebního telefonu mě nepříjemně zaskočilo, neboť v tomto čase už jsem s žádnou akcí nepočítal.

Telefon

“Ahoj, omlouvám se, nezlob se,” povídá pan výpravčí, “ale je tady pán, že si ve vlaku zapomněl telefon. Nedošel bys tam s ním?”

Podle účastného tónu hlasu a nevyřčené prosby je jasně znát, že dotyčný ví, jak se mi samozřejmě vůbec nebude chtít a že je mu též zásadně líto, jak mi pokrátí spánek.

“Ahoj, jasný, jdu, hned jsem tam!”

Ilustrační foto: Saketh Garuda / Unsplash

Luxus strojení jsem zavrhl jako zbytečné zdržení a pouze v trenkách jsem si tu noc poprvé prošel celé nádraží v Hlinsku. Cestujícímu, který se ke mně vzápětí připojil, jsem svůj ohoz nijak nevysvětloval. Hlavně proto, že se lehce klátil a jakákoli detailnější informace by mu mohla ještě víc zamotat hlavu. Letmým pohledem bylo jasné, že požil. A ne málo.

Odemknu Reginu, baterky, rozsvítím a ptám se ho, kde seděl.

“Tady to bylo!” vyrazil sebevědomě k místu a… Telefon nikde. Mlčí, kouká pod sedačku, nic.

V duchu uvažuju, že ho třeba už někdo sbalil, ale zase tolik lidí nejelo. Divný.

“Seděl jste tady?” ptám se ho.

“Jo, tady!”

“No tak vám ho asi někdo sebral, je pryč,” povídám.

“Svině!” reaguje pasažér.

Přemýšlím, zda tím slovem míní mě, náš podnik nebo zloděje, který se obohatil. Mířím zpět k rozvaděči, pán vrávorá za mnou a já spíš jen namátkou nakouknu i do druhé poloviny vozu.

Na sedačce, na vyvýšeném místě, leží černý telefon, který na první pohled nebyl téměř vidět. Nesu ho k pánovi, natahuju ruku a ptám se, zda je to on.

“Ano!” chňapne po něm a dere se ven.

Zapomene poděkovat, zapomene se rozloučit a já, protože už se ničemu nedivím, zhasínám a odcházím přes dopravní kancelář pouze v trenkách.

“Tak co, našel se?” ptá se výpravčí.

“Jo, našel. Pán měl takovou radost, že odešel bez rozloučení, ale byl lehce nach*anej, tak mu to prominu.”

“Hele, omlouvám se, já vim, že bys už spal.”

“Vůbec se neomlouvej, nemáš za co,” vrací se mi dobrá nálada z faktu, že se existují lidé, kteří dobře ví. “Díky a dobrou noc!”

Po zalehnutí okamžitě usínám.

Druhý den ráno

Vstanu, dojedu do Pardubic a čekám, až se mi množství pasažérů vyprdelí z vlaku. Raduju se, že doprava na panelu myslí napřed a ze třetí koleje mi umožní okamžité přistavení posunem za trpaslíka, takže nemusím přes kříž. Tudíž se můžu soustředit jen na to, aby se domluvil se stavědlem, kudy a jak pojedu k čerpačce.

V čilé komunikaci zvoní služební telefon s neuloženým číslem.

“Dobrý den, tady je dozorčí přepravy. Pane strojvedoucí, mám tady slečnu, že u vás zapomněla elektronickou cigaretu. Nenašel jste ji?”

Zastavím a jdu hledat. Ha! Bílý adaptér využívá přes kabel ČD energii k dobíjení noblesního červeného obalu.

“Našel jsem. Už jsem ale odjetej mimo stanici, ať mi slečna za deset minut zavolá a já jí řeknu, kde si cigáro vyzvedne.”

Musím se totiž z 43. koleje bleskově uhnout k čerpačce, neboť kolega vyjíždějící z depa kvaltuje na vlak. Pak jdu zbrojit.

Telefon podruhé

“Dobrý den, prý jste našel tu moji věc. Jedu za dvacet pět minut na Hradec,” staví mě slečna opětovně před nelehkou volbu, zda ji ten škodící drek nechat u operátorky k vyzvednutí odpoledne, nebo okamžitě vyrazit.

Jsem militantní nekuřák, ovšem taky závislák, byť na sportu. Takže se to ve mně pere a zase zlo uvnitř prohraje. Vyrážím pěšky přes staveniště zpět ke stanici.

Snažím se nevnímat začátek mrholení, předám kuřačce cajky, vyslechnu si pochvalu a díky za ochotu, na což s úsměvem zalžu, neboť je slečna hezká:

“Úplně v pohodě, nic se neděje, od toho jsme tady. Mějte se hezky, na shledanou.”

A hned se sprostými nadávkami na její adresu pádím zpět ke stroji. Už v blátem a jílem obalených botech.

“Jebat jí, cigáro zku*vený! Měl jsem ho ztopit a říct, že tam nic nebylo. Jsem fakt dement, s*át na to příště, fakt! Nepudu tam už nikdy, se*u na ní!” slibuju si v duchu bez cenzury, neboť vím, že mou špatnou stránku nikdo neuvidí. “Ho*no z toho, boty mám zam*daný, ku*va, eště sebou někde praštim, jak se to smeká. Do p*či, ch*ije čím dál víc!”

Vyzbrojím, odstavím boudu a jdu k autu, abych se přesunul přes bazén k domovu.

Zkouším si z většího očistit zašpiněné boty v nehluboké kaluži s mizerným výsledkem. Při čekání na semaforech pozoruji černý kobereček, do kterého se výrazně obtiskla jílově-betonová podrážka a znovu přemítám o stovkami let prověřeném faktu.

Pro dobrotu na žebrotu!

I když… Na žebrotu s rezervou. Koukal jsem před chvílí na bankovní účet, kam přesně dle rozpisu přistála drážní výplata. Popravdě to není zase tak špatné. 🙂

Další nalezenecké historky:
Nalezenec a odměna // Nalezenec a odměna (2) // Nalezenec a odměna (3)