Nalezenec a odměna (3)

N

Stalo se: 25. 6. 2020

Měl jsem superdlouhou dvoudenní směnu. Začátek středa dopoledne, konec ve čtvrtek večer. Jezdím ji rád. Sice je na houby přerušená, takže nedává bůhví kolik hodin do pracovní normy, ale spaní je alespoň naplánované v Pardubicích, takže místo abych se trápil na nocležně, sednu do auta a jedu spát domů. Ráno je sice nástup ve 4:30, takže musím vstávat dřív, abych se stihnul přepravit, ale domácí lože je prostě jiná písnička.


Při večerní cestě domů mi ještě volal strojmistr, že je plánované prohození Žraloků, aby se stroje dostaly na plánovanou údržbu. Když to člověk ví dopředu, je mnohem snadnější plánovat, kde a jak se prohoz uskuteční.

Ve čtvrtek jsem měl mít celkem dvě dvouhodinové pauzy, které se ale moc nepovedly. V první jsem kompletně zbrojil svého Žraloka a bylo nutno ho v depu dovézt na vyčištění a odsátí WC. Pobalil jsem si nabíječku, jídlo, tašku a vyrazil do stanice.

Nový Žralok už mi vrčel přímo ve stanici, já s ním odvezl jeden spěšňák do Hlinska a zrychleným osobákem, který končí v poledne v Pardubicích, se vrátil zpátky.

Lidí už jezdí opravdu hodně, souprava byla úplně plná. Po zastavení a výstupu bych se normálně posunem dostal mimo perón, ale tentokrát jsem musel znovu do depa zbrojit a uklidit mašinku. Tedy i druhá pauza se výrazně zkrátila, ale tu půlhodinku na jídlo mám. Ozvu se výpravčím (připomínám nováčkům důležitou věc – svolení a souhlas k posunu: “Jasný, víme, jedeš zbrojit, máš bílou, pojeď…) a jedu.

Dojedu přes angličák (křižovatková výhybka) mimo hlavní trať. Přecházím na druhou stranu jednotky a koukám – zapomenutá peněženka. Úplně mi zaplesalo srdce. To se občas prostě stane

Zvláštní situace, rozhodně nejsem žádnej Mirek Dušín. Admin by vám vyprávěl, kdyby mohl! 😀

Říkám si, jaké se na mě usmálo štěstí. Jdu na stanoviště, v ruce nacpanou prkenici a v duchu kalkuluju, že jsem měl tenhle měsíc díky nákupu her značná vydání a bude fajn si vylepšit bídnou drážní výplatu. 😀

Otevřu zip a jako zkušený chmaták vyhodnocuji, že bych si fakt celkem pomohl. Komplet doklady, věrnostní kartičky, platební karta, hotovost. Majitelka veselé oči, hezká jak boží obrázek, rok výroby 2002. Kontakt nikde…

Stále nemám dovolený posun, věnuji se tedy detektivní činnosti. V papírkách vidím kartičku s termínem objednání zubaře a telefon. Vytočím tedy ordinaci, představím se a provokativně houknu lokotkou, i když to dopravní situace nevyžaduje, abych potvrdil svou pracovní příslušnost strojvedoucího národního dopravce. Ptám se, zda by mi mohli dát telefonní kontakt na slečnu pacientku.

Doktor samozřejmě oprávněně váhá, nejen kvůli GDPR, ale mohl bych být třeba nastrčená volavka či agent provokatér. Volí šalamounské řešení – ať mu nechám kontakt, že se mi někdo ozve.

Teď se můžete zeptat, proč jsem nevytočil benga a nedal peněženku rovnou jim. Nebo máme službu eZtráty, to by šlo taky. A řeknu vám proč.. Pokud dáte doklady PČR jako nález, většinou to znamená jejich zneplatnění a nutnost tvorby nových. Což je přinejmenším časově náročné a opruz. A eZtráty zase potřebují vypisování a doplňující detaily k nalezené věci. Navíc – šrajtofle byla ještě teplá, slečna o ni přišla pár minut dozadu.

Za minutu mi zvoní soukromý telefon a ozvala se maminka slečny, celá radostná, jak jsou u dráhy dobří lidé. Musel jsem se smát, protože mi říkala:

“Volala jsem hned dceři a ptám se, jestli má peněženku. Má. Nenechala jsem se odradit stručným vyjadřováním a říkám, ať se podívá pořádně. Po pár vteřinách lapání po dechu a prý – nemám!”

Děti, no.

Do telefonátu s maminkou na mě jak naschvál začalo stavědlo pokřikovat z vysílačky, proč nejedu, když mi svítí bílá a že potřebuje vyhnat Regionovu z depa. Mamince bleskem vysvětlím, že nemůžu mluvit a že se jí ozvu za pět minut. Anebo lépe, ať mi zavolá přímo holčina.

Jdu zbrojit, v rámusu bohužel neslyším telefon, pak najdu dva zmeškané hovory. Volám zpátky, na druhé straně radostná slečna a že prý jede v jednu hodinu rychlíkem na Prahu.

V duchu si říkám, že to asi holce neklapne. Nemám šanci stihnout vyzbrojit Žraloka, odvézt ho na čištění a ještě dojít asi kilometr s peněženkou do stanice.

Zbrojím další nádrž a v duchu přemítám zhruba takhle:

Ku*va, moh jsem si ty prachy nechat a hodit šrajtofli do kanálu…
Tvl, ta mě teda se*e…
Kolik je hodin? (12:48)
Tvl, to bych mohl ještě stihnout – teda jedině přelézt přes támhlety tři dlouhý náklady a utíkat napříč na perón…
Do háje, nemám ani zamčený stanoviště, musím ještě jednou dovnitř!
Ku*va, ta mě sere, jak může někdo ztratit peněženku?!”

Vytáhnu rázně tankovací pistoli přesně v okamžik, kdy na ukazateli naftoznaku skočí číslo 90 %. Zamknu mašinku, nechám ji stát, přelejzám tři náklady a sprintuju do stanice. Tím samozřejmě porušuji předpis. Mám totiž chodit rozvážně, služebním krokem! Ihned mi probleskne hlavou známé a lety potvrzené pravidlo, že nádražák, který se v práci zpotí, do roka umře. Je vedro, leje ze mě a já toho chtěl v životě ještě tolik stihnout! 😀

Jsem 200 metrů od nástupiště, znova vytáčím na telefonu za běhu slečnu a ptám se, odkud jí to jede. Uhýbám na třetí nástupiště a říkám, ať tam jde a že až uvidí schvácenýho nádražáka, jsem to já. Panter na Prahu akorát přijíždí, dokonce s náskokem.

Slečna vychází z podchodu, usmívá se a dává zvědavým očím okolo na odiv hezké a ultraploché břicho, zatímco já, obtloustlý bombur, nemůžu popadnout dech a jen s obtížemi povídám dobrý den a tady to máte.

Holčina poděkuje, usměje se a mizí v Panteru.

Já se otáčím a jdu rychlou chůzí zpátky k mašince a dochází mi, že jsem ani nepoužil svoji oblíbenou frázi. Že až někdo bude říkat, jaký jsou nádražáci ku*vy, aby se nás zastala a řekla: “Hele ne, nejsou všichni stejný.” Snad příště.

Dojdu k mašině, dozbrojím, přesun do depa a tam už čeká uklízečka s výhrůzně napřaženým koštětem a vyčítavým pohledem dává jasně najevo, že už jsem měl být davno na první koleji a kde se jako flákám. (Což mi připomíná – mám s ní jeden zážitek, ale admin ho nechce zveřejnit, protože v současné třaskavé a turbulentní době by ho mohl někdo špatně pochopit.)

Mám už jen dvanáct minut, ohřeju si v mikrovlnce oběd, vdechnu ho a odjedu poslední vlaky dle rozpisu. Zaparkuju lokotku, ohlásím konec směny a jdu do vody.

Plavčo paráda, endorfiny na max a přichází důvěrně známý a nepopsatelný pocit spokojenosti. Kopu si nohy s destičkou, prstem pravé ruky zamyšleně bubnuju do plastu podložky, dojímám se nad svou dobrotou a sumíruju si příběh pro tenhle článek. A dostávám nápad.

Mám rád, když má povídání nějakou pointu nebo zajímavou tečku.

Uvědomuju si, že mi v telefonu zůstala čísla na pana zubaře, maminku i slečnu. Pošlu jim odkaz na článek. A třeba dostanou odvahu sem něco napsat, je to ostatně anonymní. 🙂

 

Další nalezenecké historky: Nalezenec a odměna // Nalezenec a odměna (2)

7 komentářů

  • Vůbec jsem netušil, že předání nalezených dokladů na PČR je zneplatňuje! 🤔 A mimochodem, nezapomněla slečna na něco? Dát alespoň symbolické nálezné je, myslím si, slušnost.

    K tomu běhání v kolejišti mě napadá takový ten starý, dementní vtip o nádražákovi a nedisciplinovaných cestujících:

    N: Neběhejte mi tady po-trati!
    C: Kdo je u tebe potrat? My jdem k-rychlíku!
    N: A kdo je u tebe krychlík?

    • 😀

      Ad doklady – mám to info z druhé ruky a takhle uložené v hlavě, proto píšu “většinou”. Třeba to tak není.

  • Krása. Jsem maminka oné slečny a potvrzuji, že takhle to bylo. Takže pan mašinfíra je nejen poctivec, a to upřímný až na kost poctivec, protože neváhá popsat ty vlky, kteří se v nás perou… No, aspoň vím, že dceruška prašule má a tahá je je mě, potvora…ALE NAVÍC i člověk se smyslem pro humor a s básnickým střevem!
    Takže vzkaz pro vás, pane stále neznámý mašinfíro, jelikož vaše jméno jsem zapomněla…
    Doufám, že tento zážitek přispěje k tomu, aby mé dítě uvěřilo, že na světe jsou pořád fajn lidi….doktor, co má rozum a kašle na GDPR a nádražák, co má srdíčko na pravém místě.
    Ráda bych vás pozvala na kafe nebo něco dobrýho, tak se ozvěte….
    A děkuji, že jste….MH

    Apropo…. napsala jsem na stránky ČD, ale víc řešit nebudu, radši dáme to kafe. Aby vás nikdo nepopotahoval za porušení předpisů….

  • Jako slečna, která ztratila peněženku Vám ještě jednou děkuji, jste skvělý člověk a nebýt Vás tak bych přišla úplně o všechny důležité doklady a i o to pětikilo které jsem si pracně vydělala 🙂

  • Něco podobného se mi stalo minulý víkend na autobusu. Přišla paní,že je tu nalezený telefon. Tak si říkám, ok,půjdu ho dát do ztrát,ale pak mě napadlo ho rozsvítit a viděl jsem tam zmeškané hovory,tak mi to nedalo a na uvedené číslo jsem zavolal a domluvil vyzvednutí….smutné bylo,že mi pomalu ani nepoděkovali 🙁 Ale i to se stává bohužel :-/ 🙂

Vítejte na blogu o zážitcích a příhodách strojvedoucího Českých drah.

Texty zde jsou ryze subjektivní. Občas vtipné, jindy kritické, často vysvětlující. Čas od času i nekorektní či hrubšího charakteru. A nejen o železnici!

Snad se u nich budete bavit podobně jako autor, který je sepisuje.

Archivy

Kontakt