Nové ježdění

Mnohokrát jsem uvažoval, kdy a jestli vůbec ke mně dorazí ta pověstná krize středního věku. Zdali ji jako vůbec poznám, jestli bude její zásah citelný natolik, abych změnil svoje chování a návyky, a začal třeba toužit dohánět poznání dosud neozkoušeného ovoce.

Zapsáno: 17. 5. 2025

Rád se dívám pod prsty úspěšným lidem. Přiznávám, že jsou pro mě ve spoustě případů jejich příběhy inspirující a vůbec nemám problém přiznat, že se od nich učím. Ne pokaždé to vyjde hned napoprvé. Nicméně vrozená zatvrzelost a pekelná umanutost mi umožňují pomalu, ale jistě postupovat vpřed k vytyčenému cíli, ač se zdál zpočátku absolutně nedosažitelný.

Důležité pro mě ovšem je, aby nastolený směr, k němuž se upínám, nebyl zase prvoplánově snadný. Takového bych si totiž neuměl pořádně vážit a nedokázal bych po uklidnění a vzrušení ze splněného úspěchu dostatečně a s potřebným odstupem docenit finální výsledek. Zjistit, zda urputná snaha a chtění stály za to.

U přechodu na elektrickou trakci už vím, že se mi dlouhé roky odkládaná a dříve absolutně vyloučená cesta vyplatila. Zvláštní, jak přirozený se mi nyní zdá pobyt na koridoru. Jak návyková je síla amper z troleje, jak rychle si člověk uvykne na ticho v kabině. Popravdě jsem stále vděčný všem, kteří mi pomohli a sjednali přerod na míru upletenou a “pomalou” cestou celého přeškolování. Umožnila mi dozrát, docenit ho a vážit si profesního postupu nebo, chcete-li, revírního rozšíření.

Jeho výhodu vnímám ve více aspektech. Protože tu, až na čestné výjimky, kterým děkuji, jen konzumujete obsah, a povětšinou nekomentujete, odtajním jen dva. Jeden uvolněný a druhý vážnější.

Uvolněný

V neděli, při nástupu v 11:27, jsem si se značnou nevolí uvědomil, že mi pečená kachní prsa s knedlíkem a zelím, které jsem nakoupil v rámci bydlenkovského starání, zůstanou odepřena. Manželka je totiž bude vyndavat z trouby, dozlatova vypečená, až několik minut po poledni.

Svou mrzutost jsem vyjadřoval choti do telefonu s otráveným vědomím, že slavnostní maso postrádá další den prvotní křupavost a šťavnatost, které by mi dodaly tolik potřebnou sílu ke správnému a bezchybnému vedení osobního vlaku.

Že pojedu se Syslem přes rodnou ves, kde mi žena může lákavou krmi naservírovat a přinést ke kolejím, mě napadlo těsně před odjezdem z Chocně. Bylo vcelku drama, zda se jí narychlo nařízený úkol podaří splnit. Zhostila se ho ale skvostně.

Když poté v dešti utíkala k autu, zatímco já si na lokotce přepnul stěrač na vyšší výkon, abych lépe viděl, zda je na 600 m vzdáleném návěstidle stůj, ačkoli jsem si tento údaj přečetl v ETCS, došlo mi, že si dopřávám libový život.

Vážnější

Tenhle pocit jsem měl za další tři dny znovu. Když jsem úplně poprvé v životě vyrazil s dvojkovým Panterem na Prahu. Naprosto skvělému českotřebovskému kolegovi Honzovi, který mě ten den vyučoval, ukazoval, předváděl a umožňoval pojmout odlišnosti při vedení rychlíku, nemohlo ujít mé okouzlení. Nesmál se mi. Mám za to, že ho spíše potěšilo, jak velikou může mít dospělý, a chtělo by se říct starý, chlap radost.

Neudržel se až na odjezdu z Prahy hl. n., kdy jsem mu potěšeně přiznal: “Tak, Honzo, teď už si schovám příručku Sedlák ve městě, páč už ji nebudu potřebovat. Navíc jedem k Pardubicům za světla. Bál jsem se, že se odtud za tmy nikdy nevymotáme. Nechtěl bych tu chrápat, je to tady vo život, v tomdlectom Babylóně! Ještě že mi ráno manželka udělala křížek na čelo a já se třikrát pomodlil zdrávas a dvakrát otčenáš. Vypadá to, že odsud vypadneme do p*če bez průseru!”

Vím, že kolegové, co do stověžaté jezdí dnes a denně, asi nedokážou pochopit moje rozechvění, kdy se přede mnou premiérově otevřel výhled na město po výjezdu z tunelu. Je to vážně širokoúhlé a jiné než videa na YouTube. Hezké!

Jsem Českým drahám vděčný, že zatím nemám vůbec žádnou krizi středního věku. Jo, je to možná trochu trapný, ale plním si díky nim své sny.