Úhly pohledu

Hlavně si to neber osobně, říkám si v duchu, když uvažuji nad věcmi, které promlouvají do mé fírovské pohody.

Zapsáno: 14. 11. 2025

Se zájmem zaznamenávám zásadní úpravy různých časových úkonů a přidělená doba, během níž bych měl očekávanou operaci stihnout, jednoznačně nestačí. Pokud mi například přeruší směnu v Kolíně, kde v 18:57 zabrzdím a vypálí mi tam konec šichty na 19:04, tedy v čase, kdy si ještě balím věci, předávám knížky, klíče a vysvětluji sporadické poruchy, zatímco mi telefon říká, že mám již odpočívat na lůžku, abych mohl do 3:48 relaxovat, přivádí mě situace do tranzu.

Zlu a temnu bych mohl čelit a dokázal bych se podniku odvetně mstít v oblastech, kam svými nenechavými prackami nedosáhne. Když mi někdo něco vezme, měl by mi něco dát oplátkou. Pokud se tak nestane, cítím se zrazen, ochuzen, okraden a zneužit. Vzdoruji tomu těžko a v hlavě mi pak čím dál častěji poletují myšlenky nad smyslem jakékoli snahy či chuti nad rámec požadovaného. Stále častěji se mi v hlavě rozsvěcí a promíta nápis odchod.

Síla zvyku

Výše popisované kolínské ráno začalo oživováním dvou Panterů. Vstal jsem si dřív, než bych musel. Budu vše chystat pro kolegu, který na stroje dorazí v 5 hodin. Do p*či, jsou HV17 k sobě, ku*va, ku*va, ku*va! Výrobce jednotek tenhle nešvar nese*e, správně by tu měl jejich technik stát se studem na hanbě. Kát se a omlouvat. Být se mnou, pěkně ve 3:30 ráno u druhého nástupiště s potřebnou diagnostikou, aby v reálu viděl, co všechno takové (dlouhodobě neřešené) nefunkční spojování obnáší. Já už ho neriskuju, nemám odvahu. Zažil jsem s tím oser dvakrát a na nové trápení se věru necítím.

Chystám si prvního Patnera komplet. Po zapnutí mi nejde udělat ETCS z druhého stanoviště. Nový reset a nové testy. Chystám si komplet druhý stroj. Poodemykám dveře, u zámku mimo perón se zdržím. Nejde otočit vložkou. Po pěti minutách trápení pomůže až využití nepřiměřeně hrubé síly v kombinaci s politím klíčku trochou Mattoni s příchutí granátového jablka.

Čas kvapí, jsem ve skluzu. Poprosím pana výpravčího o objetí souprav, abych mohl realizovat připojení bez potíží. Ochotně mi nabídne variantu a říká, ať si přejedu přes pardubickou stranu, jen za prvního trpaslíka, objedem na pražskou půlku stanice, spojíme a zatlačíme.

Je to lákavé a bylo by to sladce snadné. Ovšem v případě, že se mi propojení nezdaří, což se lehce může stát, zůstanu vytrčený daleko přes klacek do druhé koleje. To by přineslo značné chmury všem, kdo vozí vlaky nebo řídí provoz. V rámci klidu tedy popojedu s první soupravou, zajistím ji, vrátím se, popojedu i s druhou, aby nepřekážela, abych pak skočil znovu na první, objednal posun, objel, spojil, obešel, zatlačil, vyzkoušel a nachystal informák. Pro sichr ještě ETCS ve směru na Prahu hodit na posun a zkusmo si o metr cuknout. Fajn, jezdí to a nastavím všechno do režimu vlak.

Vida, kolega je tu. Ahoj, je to cajk. Předávám klíče, dívám se na hodinky. Mám už nachozeno 3,3 kilometru.

Sysel

Teď si jdu nachystat svoji syslosoupravu. Vlezu dovnitř na stanoviště a zrak mi nevěřícně padne na kancelářskou židli, která stojí namísto fírovského křesla. Sednu na ni a nevidím nic. Nedokážu takhle jet, to nejde a navíc nemám čas to řešit. Chystám si soupravu, odemykám, přecházím, zapínám, vypínám, zkouším, ověřuji, brzdím, kontroluji, sjednávám posun, popojíždím. Ne, nedokážu jet hodinu a půl vestoje. Ne, nepojedu opřenej o zadní opěrku a ne, nebudu u jízdy na židli klečet. Jedu do výluky, je tam stahovačka, nemůžu jet poslepu. Nehodlám nic riskovat.

Dojdu tedy zpět na Peršinga, opatrně sundám 60kilovou židli spolujezdce ze stanoviště a tedy dvoumetrové výšky na perón. A horkotěžko ji posléze odtáhnu na Sysla. Je to furt nízko. Ku*va, to mě nenapadlo, že ani na ní nejde nastavit výšku. Zaklesnu na nový kus nábytku tu kancelářskou stohovatelnou židli. Zapadnou do sebe jako LEGO, ale furt je to málo. Potřeboval bych ještě kousek nahoru. Vezmu tedy svazek ETCS rozkazů, svazek příkaz vlaku, svazek rezervních papírových utěrek, které najdu za ostěním přhrádky na blízkém WC. Sednu si a spokojeně mlasknu.

Kdepak, je to perfektní, nedá se tomu vůbec nic vytknout. Frajersky si zapéruji a potěšeně vnímám, jak báječně celá sestava funguje. Jak kombinace Recaro a Ergo sicen v golfu. Ťukání na okénko, výpravčí s rozkazem, další ťukání od paní vlakvedoucí, barva a jedeme. Frčíme moc pěkne a na čas.

Doma

Jedu domů. Odsportuju si, usnu na dvě hodiny a odpoledne přemluvím manželku k procházce. Mám už nachozeno a naběháno 11 kilometrů, ale chci jí dopřát rozptýlení. Má toho v práci i doma tolik na starost, že být v její kůži, zbláznil bych se.

Panebože, tak rád bych ji vyzpovídal pro všechny vym*daný č*ráky, kteří mají pochybnosti o spokojeném učitelském životě. Abych těm zabedněným a závistivým zas*ancům kapku otevřel oči. Ale žena nechce povolit. Nabádá mě, ať proboha nikde nic neříkám, nepíšu, že jsou to interní věci. Respektuji to, ale bublám touhou nabídnout vlastní řešení, které bych – jako vynikající muž a skvělý manžel – aplikoval, což samozřejmě není požadováno.

Dozvím se alespoň, že by se jí líbil drahý parfém. Mililitrový vzorek, který jí kdysi věnoval admin, už dávno došel. A že by třeba k Ježíšku měla ráda jeho baňatou verzi v nové koupelně. Mračím se na její hýřivou touhu a připomínám investice, které musíme poplatit. Osmikolky a návěsy plné hlíny, dveře a obložky, malíře, vrata na garáž, krb, podlahy, protein pro mě, trubky a geigry, opěrný zdi, DJI gimball na natáčení videí z lokomotiv, dětem obědy, kroužky a tak dále.

Smutně namítne, že už má jenom nějakou Axe vodu, který se jí hnusí. Poradím tedy, že se s ní vůbec nemusí vonět. Že bude stačit, když se několikrát denně dobře umyje a pokaždé ošetří podpaží deodorantem, jako činím já. Že to podle mě úplně stačí a navíc ušetříme. Nezdá se, že by ji mé dobré a vyzkoušené doporučení úplně nadchlo či uchvátilo.

Fanda

Během korzování dojdeme dlouhým okruhem až ke kolejím, kde můj dobrý kamarád Fanda přestavuje dům. Nevídám ho často, protože jeho práce je též časově náročná. Nutno ovšem dodat, že oproti fírovské řeholi je výrazně lépe ohodnocena. Dívám se skrz čtyřsklo pětimetrového posuvného HS portálu za 350 tisíc bez DPH a obdivně vnímám detaily, které se mi velmi líbí.

“Hopo, jak to máte placený, hele? Koukám tajhle na tu mašinu, stojí tady už vod rána. Borec kolem toho vobchází, už mi byl štyrykrát chcát na palety se ztracákem.”

Dívám se skrz oknou na Cargo mašinku, za kterou jsou uvázané kontejnery. V hlavě mi problikávají klasické myšlenky – nepustěj ho, rychlíky, výluka, jedna kolej, nenechaj ho projet.

“To tam nemáte nějakej záchod?” pokračuje kamarád. “Vo*e, to je velký, proč to tam nedaj? Mi netvrď, že by se to tam někam nevešlo. Borec se mi zdá úplně nešťastnej, furt je venku, ty mede, ten má dobrou pohodu!”

Směju se. Líbí se mi představa, že se má fíra jako v bavlnce a že ho baví čekat a nic nedělat. Dokážu se vcítit do role kolegy, který by moc rád mazal s vlakem do cíle. Snad mu alespoň všechno funguje nebo mu tu směnu nahoře někdo nepřerušil.

“Fando,” povídám, “pojď k nám, nabíráme. Dyť tvůj táta dokonce strojvedoucí byl, máš to v krvi. Seš pro to předurčenej, budeš mít tutově vrozenej kolejovej instinkt.”

“Hele, mě by asi ho*no dělat extra nebavilo.”

Vzpomenu si na svoje ráno a odvětím:

“To máš recht. To nemůže bavit vůbec nikoho.”