O technice

Nechci tohle povídání zatížit nepodstatnými detaily. Jednak ničemu neprospějí a navíc každý, kdo jako fíra někdy jezdil, si je zažil sám.

Stále se ovšem nedokážu i po letech přestat divit, jak moc různé situace ovlivňují okolnosti, které fíra prostě musí přijmout, akceptovat a ve finále (to zdůrazňuji) nesmí v žádném případě pochybit.

Zapsáno: 17. 2. 2023

Jelikož jsem v mnoha předchozích článcích zmiňoval fakt, že nám unavená a s přibývajícími roky opotřebovaná technika často selhává pod rukama, stává se strojvedoucí vůči těmto cyklicky se opakujícím věcem apatickým. Konkrétně “naši” Žraloci najezdí ukrutné dávky kilometrů. Je jasné, že ve světle takového využití a komplikovanosti v něm obsažené elektroniky je vcelku spolehlivým strojem, i přes občasné vrtochy. Už jen občas mám tendenci se zlobit – tu na strojmistra, tu na opraváře, tu na vedení. Vše v marné snaze najít viníka za stav, který nemá aktuálně řešení.

BSOD

Když jsem si minulý týden přebral na svůj první vlak Žraloka po opravě, zarazilo mě, že se po startu na obrazovce objevuje chybová hláška. Po resetu se stav nezlepšil, spíš naopak. Při dalším zoufalém pokusu už jedna strana jednotky nereagovala vůbec na nic, takže jsem musel úkony obstarat na druhém stanovišti. To se chovalo normálně.

O mrzuté patálii jsem telefonicky informoval nadřízené a specialistu opraváře. Úryvek rozhovoru vypadal zhruba takto:

“Náhradního nic nemáme, už to radši nepokoušej nebo to lehne úplně. Zkoušel jsi tohle? Jo, zkoušel. Udělals tohle? Jo, udělal. A když se podíváš.. ukazuje ti? Jo, ukazuje! Hm, tak to je blbý! Jo, to je blbý.”

“Hele, už mě to čím dál víc se*e!” povídá nakonec protistrana.

“Hele, tebe to se*e a nejezdíš s tím. Představ si, jak to asi se*e mě, když v tom mám celej den sedět!” povídám já.

Furt

Šel jsem ten den z domova vyspanej dorůžova. Odpočinutej po dvoudenním volnu, ráno super plavání. Dokázal jsem se nad potíže s technikou vcelku snadno povznést. Jak to bylo možné, stáhla se pokažená jednotka do opravy a vše mi zvolna zmizelo ze zřetele.

Lehké pousmání mi ovšem na tváři zůstalo, neboť druhý den si technika, ihned po návratu z dílny, nachystala na kolegu s totožnou směnou výrazně závažnější lest. Lehnul kompresor. I to se řešilo opravou a já si hned další den vyfasoval na vlak Reginu namísto Žraloka.

Nevadilo mi to. Nechtělo se mi trápit a nervovat. Po první točce spěšňáku mi mobilem stroják zvěstoval, že opravený Žralok se opět vrací do služby a kolega se s ním již blíží k pardubickému nádraží.

Vše se též projednalo s dopravou:

“Jo, jede, Hopo. Zastaví na desátý, nebudem ho psát na pragotron. Až zastaví, pustíme tě z dvanáctý béčkový na dvanáctou obsazenou na něj a přeskočíte si. Ty ve dvě zmizíš a on pojede hned za tebou s tou boudou zpátky do Hradce.”

Mladý kolega, který původně žil s námi Pardubáky a svou pilnou prací pro národního dopravce nyní vytrhává trn z paty depu v HK, mi při předání povídá:

“Hele, na nic moc nepřišli. Takže těžko říct, čím to bylo. Teď to každopádně nějak funguje.”

Já se ničemu nedivím, pokývu hlavou a přebírám si klíče od stroje.

Sdílení

Dorazí vlakvedoucí, na stanoviště přichází další kolega, který má čerstvě po zkouškách a jede poznání trati do Poličky.

“Tak co s tím bylo?” ptá se mě. “To víš, že kromě toho topení, jak jsem ti před týdnem volal, jsem potom ještě neodjel z Rosic?”

“No nevim, povídej!” ponoukám ho a on začne vyprávět příhodu s kroky, které za ty roky moc dobře znám.

Jako novic měl totální smůlu – zlobení si vybral hned první směnu. Tedy v čas, kdy by měl mít od pánaboha klid a oprávněný nárok na získání sebevědomí, jistoty a určitého nepřenosného provozního skillu a zkušeností.

“Je to jiný, viď?” říkám potom. “Když jsi tam sám, úplně sám. Na nic nezapomenout, čas utíká rychle…”

“Já byl zpocenej až na pr*eli,” dí kolega a dodává vzrušeně detaily, zatímco já, protože chci odjíždět na čas, zcela automaticky provádím povinné úkony.

Podepsat knížku předávky, je to po opravě. Kolik je tam nafty? Hmm, to mi dá, ale pak musím zbrojit. Číslo vlaku do infosystému, osobní číslo do rychloměru, nejsme ještě na pragotronu napsaný. Říct to dopravě, registrace vysílačky do GSM-R, ARR, zvolit rychlost, Mirel ze 120 na 100, tablet s číslem vlaku, nabíječku. Ještě mám minutu, dám i kameru. Svítí 40 a výstraha, ku*va, stojím daleko a návěstidlo do oblouku, je to můj klacek? Jo, je to můj na desátý. Písknout výzvu strojvedoucího, vlakouš dává téčko, někdo dobíhá, počkám, znova výzva, zavřít dveře. Půlsekundu předtím, než jsem uvedl vlak do pohybu, jsem ještě ucítil lehounké sepnutí a cuknutí převodovky v režimu ARR. A když o setinku vedle zasyčel ventil vypouštějící vzduch z brzdových válců, proběhla mi hlavou úplně poslední myšlenka.

To jsem teda sám zvědavej. Snad to pojede! 🙂