Nejsi normální

Čím se vlastně definuje, jestli je člověk normální? Taková myšlenka mě napadá po posledním týdnu… Kde je hranice, kdy pouhá myšlenka, jen krok od realizace, začne být nebezpečná? A jak lze zásadně pouhou sebekázní, slovem, tónem hlasu obrátit rozčilení v lásku?

Zapsáno: 23. 10. 2025

Mám Prahu. Značí to, že smím vypomáhat svým fírovským umem v lokalitě, která je od vsi velmi odlišná. Kvanta lidí se přesouvají vlaky z periferie do centra, nacpané vlaky ve špičkách jezdí zdvojeně, což s sebou nese mírné komplikace. Anonymitu a určitou stádnost davu  občas naruší sebevědomé jednání a drzost, s kterou se musím pracně vyrovnat.

Tleskám

Přivezu dva Ešusy naplněné po okraj do Poříčan. Spěchám z jedné strany jednotky na druhou, neboť za doopravdy malou chvilku pomažu zpátky na Masarykovo nádraží. Buch, buch, cvak, cvak, pípnutí, odregistrovat. Popadnu tašku a svižným krokem se přesunu, abych vykonal stejný postup, jen obráceně. Paráda, všechno naběhlo, jen mi zas nejde informační systém. Zůstal viset. Hm, jak to? Znova nacvakám. Nejde. Resetuju ho a pořád nic. Jistič shodit a znova nahodit a výborně – načetl se správně. Zadám číslo vlaku, už mám skoro jet, potvrdím ETCS, informák zahlásí Poříčany. Stihnul jsem to, odjedu na čas.

Jo, mohl bych jen písknout výzvu k pohotovosti, ale z výchozí stanice se vykloním a předvedu ukázkově předpisovou výzvu strojvedoucího. Do prvních dveří, skoro až k mému okýnku, dochází pán s kolem. Má značně zamračenou a naštvarnou tvář a křičí na mě: “Jo, tohle se vám teda vážně povedlo, bezvadný! Že tam minutu před odjezdem skočí informák, to je vážně super! Výborný! Tleskám, České dráhy, jste fakt jednička!” A zmizí uvnitř jednotky.

Odjíždím na sekundu přesně, hlavou mi rezonuje mocný vztek. Co si do p*či myslíš, ty vo*e, kurva?! Místo abys obdivoval, že se mi podařilo pořešit pojeb*nou nefunkční věc, budeš sarkastickej?!

V Českém Brodě mám na stůj. Pouštíme rychlík a dvě minuty tu stojím. Vyjdu ze stanoviště, nezapomenu klíče a jdu do oddílu. Pán trochu překvapeně vzhlédne, když mě uvidí u sebe.

“Dobrý den,” volím záměrně neutrální tón, “vy jste na mě před odjezdem křičel a byl rozzlobenej, viďte? Jen bych vám chtěl říct, ať to víte, že občas se může stát, zvlášť když jsou dvě starší jednotky, že jim může, když třeba prší jako dneska, ta komunikace trochu váznout. Já jsem ten informák dvakrát restartoval a byl jsem na sebe hrdej, že se mi ho podařilo zprovoznit těsně před odjezdem. Máme tady na obrat hrozně málo času.”

Lidé v oddíle souhlasně pokyvují hlavou. Líbí se jim, jak důstojně vysvětluji detaily komplikací, které jsou jim utajeny.

“Aha, tak to jsem nevěděl, to se omlouvám…”

Já, s vědomím, že je nutno nechat mu možnost výhry, říkám: “Ne, to se neomlouvejte. Chápu, nepříjemný když je na to člověk zvyklej. . Jen jsem koukal, že na pragotronu jste to měl napsaný, oba vlakvedoucí byli venku, to se kdyžtak klidně můžete zeptat i jich, oni by vám určitě řekli. Tak já zas jdu, ať jedem na čas. Omlouvám se a díky.”

“Nezlobte se,” houkne pán, “díky a na shledanou.”

Jak jsem mohl štěkat, jak on mohl bejt ještě víc nas*anej, jen kdybych nepolknul svou hrdost. Nemusel jsem si zbaběle sr*t na hlavu, utrpěla moje důstojnost, ale čert ji vem. Koneckonců to nebylo poprvé ani naposledy.

Doktor

Sedím v čekárně u doktora. Abych mohl dělat dál tuhle práci, musím bejt certifikovaně prohlídnutej v autorizovaným lékařským zařízení. Úkony a hodnoty budou zapsány do sledovaný servisní knížky.

“Eště ste nebyl testovanej na drogy, koukám,” huláká ze dveří sestra. “A vy taky ne, slečno! Todlecto si dejte voba do pusy a naplňte slinama. Ne jen cumlat, ale pořádně slinit!”

Říkám tej dívce, co má hned, než já se zorientuju, klacek s vatou v puse: “Jste na tom líp, co? Hawk tuah!”

Nemluví, generuje sliny a jen souhlasně kejve hlavou. Je hezká, čerstvá, má vstupní prohlídku, začíná u ČD své první dny. Lidi, co čekaj s náma v místnosti, nás zamyšleně pozorujou.

“Moč máte?” vypálí sestra dotaz.

“Jasně, čerstvou a silnou hned z rána. Je ještě teplá, opatrně, ať se nespálíte.”

Slečna se zahihňá, ale jen chvilku, protože nevěděla a musí na WC za dveře, aby i ona dodala požadovaný vzorek. Za moment se vrátí, má mokrý ruce a mně proběhne hlavou myšlenka……  Ale než se stihnu zeptat, jsem povolán do ordinace.

Pan doktor je po prohlídce potěšen, že se moje referenční hodnoty a ukazatele kondice po opakovaném měření dokonce zlepšily. Jste OK, tak zase za dva roky, děkuji a tak dále.

Cesta

Další den dělám cestu k novému domu. Je dlouhá, předlouhá. Skladba vrstev, které se navážejí, rozhrnují, rovnají a hutní čítá spoustu nákladních aut plných hmot s různou frakcí. Můj podíl na celé akci je klasicky nicotný. Obsluhuji vibrační desku a protože nejezdí po kolejích, dostane se mi od Pajdy důrazného poučení, ať dávám pozor, že bych s ní mohl spadnou do rybníka.

On mazácky balancuje s nakladačem s virtuózní přesností. Obdivuhodnou rychlostí a vycizelovanou jemností sychronizuje pohyby pák, čímž dociluje požadovaného a nutí mě k přemýšlení, jak moc bych byl v p*deli, kdybych měl za takovouhle silnici platit plnou taxu.

Dnes ráno

Starosti s prací, s novým domem a krizí středního věku, do které se jako zralý muž v téhle zku*vené době dostávám, musím něčím vyvážit. Kompenzovat. Nejlépe sportem. 🙂

Došel jsem si zaběhat, ještě mě čeká veslo, takže pověsím propocené oblečení na branku od plotu, aby vyčichlo, převlíknu se do suchýho, vezmu elasťáky s plínou a nastavím na trenažéru první dva kilometry.

Zvoní mi telefon. Pajda už zase naváží betonový recyklát a povídá:

“Sem tě viděl, jak běžíš kolem Kušnírovejch. Máš kulicha až po vobočí naraženýho, sluchátka, to ti řvou zas negři na plný pecky! Bodejť bys moh slyšet, že na tebe troubim, viď? To ty teď pudeš beztak ještě veslovat, co? Počkej, von za dvě hodiny přijede táta a pomr*á nás oba, že to nejni ještě hotový!”

Směju se, jak kdyby měl videotelefon. 😀

“Pajdo a tak mám jít hned?” ptám se.

“Ne, seš mi tu k ničemu teďkonc. Přijď až za půl hodiny, já si to musim navézt a roztahat nejdřív.”

Tak jdu na to. Těším se. Rád dělám věci podle sebe i za cenu, že v očích ostatních nevypadám úplně normálně. Popravdě je mi to jedno. 🙂