Jak ty roky letí. Neřekl bych, že je to vůbec možné.
Zapsáno: 27. 10. 2025
V pátek tomu bylo dvacet let, co jsem úplně poprvé viděl svou manželku. Ohlížím se nazpět, poctivě přemýšlím a v duchu žasnu, jak dlouho se mnou vydržela.
Na výročí jsem samozřejmě zapomněl a toto významné jubileum oslavil prací, což reprezentovaly tři noční po sobě. Moje milá věru nevyskakovala štěstím, když jsem jí vysvětlil, že na ni budu během jízdy z Kolína chvílema myslet a tím zásadně dokážu svou nehynoucí lásku. Vypadala, že ji tato silná demonstrace citu úplně neoslnila.
Proto jsem jí nabídnul, že i když je to komplikované, mohl bych ji k výročí svézt. Epesní nabídka je sen spousty i drážních lidí. Dali by za takovou kratochvíli cokoliv na světě. Má choť nicméně o podobný top zážitek vůbec nestojí. Asi si dobře pamatuje, jak se jí tenhle unikátní vjem zhusta nevyplatil. Tehdy, před mnoha lety, kdy atraktivní ovoce prvně (a naposledy) okusila, nefungovalo na vyžilé Regině topení. Slíbila si, že už se nikdy nenechá zlákat. A dokázala své předevzeti bez výjimky a potíží v pohodě dodržet.
Škola
Nemá to ovšem snadné ani v práci. Mám už od ní přísné omezení vypisovat detaily fungování učitele na základní škole. O zásadní interakce skutečně nemá nouzi.
“Co jste dělaly o prázdninách, děti?” ptala se.
“My jsme byli pouštět do rybníka delfína, paní učitelko.”
“Delfína, Aničko? To se mi moc nezdá, nespletla sis to?”
“No delfína. Měli jsme ho doteď v akváriu, ale už se tam nevešel, tak jsme ho museli dát pryč.”
Vlastní
Je štěstí, že když má život na pytel se mnou jako manželem, doopravdy složité ve škole, může své těžkosti bez obav rozptýlit a odpočinout si s našimi dětmi.
Syn, s kterým se drtí a dře na přijímačky, též aktuálně navštěvuje taneční. A protože je jeho souhra s hudbou mírně řečeno problematická, piluje s ním do úmoru choreografii, aby se na parketu blýsknul a zaujal. Je hodný, ovšem hormonální nerovnováha v pubertě mu sem tam generuje vzdor a reptání, takže občasná vzrušená diskuze narušuje můj striktně vyžadovaný klid.
Alespoň že dcera je v pohodě. Dokonce si dnes dokázala sama vyviklat a vytrhnout bolavý zub, což jsme ocenili frenetickým potleskem. Jen tak mezi řečí utrousila, že je zvědavá na odměnu od zoubkové víly.
Manželka mi z peněženky vytáhla kovovou padesátikorunu a když ji šla slavnostně vložit pod polštář, našla tam nečekaný vzkaz. Přiznám se, že pobavil i mě. 😀
Adminovi jsem se ve slabé chvilce vyznal, že jsem svou manželku nikdy nepodvedl. Moc šancí jsem tedy popravdě neměl, to je fakt. 😀 Ale stejně – takováhle věrnost je v mém podání a s mou historii rošťačení vlastně unikátní. A že si myslím, že bych měl za takovouhle oběť možná od Pavla obdržet medaili cti.
Adminovo lakonické ta se uděluje po smrti, ty vo*e mě dost překvapilo. Takže bez medaile, bez ocenění a bez famfár vstupuju do další desítky.
Dumám nad svým štěstím a bez nejmenšího zaváhání vím, že mám nejlepší ženu na světě. Jestli to má ona stejně, se neodvažuji zeptat. Ještě že to tady nečte.
