Sváteční den

Přísloví, že je hněv špatný rádce, u mě neplatí. Většinou na mě totiž zloba a vztek působí očistně. Ačkoli se poslední rozhovor s kolegou, který odešel k RJ, povedl, byl jsem nucen ho stáhnout. Důvody, které mě k zařazení zpátečky dovedly, mi přijdou legrační a zbytečné. A dochází mi, že takhle do budoucna fungovat nechci.

Zapsáno: 26. 10. 2025

Neumím a odmítám tvořit, nebo se snažit s obavou, abych se náhodou nedotknul něčích citů. Od začátku si uvědomuji, že moje činnost není pro každého a mnohokrát jsem opakoval, ačkoli admin moje výplody krotil, že je mi naprosto lhostejné, co si kdo o tom, co vytvářím a sepisuji, myslí.

V duchu se usmívám nad faktem, že jsem třeba přispěl k rozhodnutí u zájemců o moji milovanou práci, ale zároveň si tím se*u do vlastního hnízda, protože informováním nových strojvedoucích supluji a nahrazuji činnost HR oddělení naší firmy. Že jsem pod jejich rozlišovací schopnost, popravdě odmítám. Z úst mnoha lidí, kteří k nám nastoupili, slýchám, že se zde lecos potřebného dozvídají.

Představený návrh nové kolektivní smlouvy v mých očích hraničí s pohrdáním. Potěšeně zjišťuji, jak si čím dál víc lidí si uvědomuje, že takhle dál fungovat nelze. Rozesmívá mě apel na solidárnost a vstřícnost, neboť takovéhle dementní chlácholení z pouček pro manažery v prvním ročníku by spíš slušelo lídrům, kterých se u nás na raportce těžce nedostává.

Pros*aná výběrka a bambilion zbytečné administrativní zátěže nás dostávají do nezvladatelné spirály, v níž všechno půjde čím dál víc do p*či, a která je zcela jasně viditelná. Volby vyhrál Andrej. Tuším a předvídám, že v zákulisí si už jeho famulus Faltýnek potěšeně otevírá notes. Až si dosadí do vedení (a že to udělá, jsem si jistý) svoje ochočené medvědy, dorazí finální prodej posledních pozemků kolem dep. Nezapomene dost pravděpodobně střelit i okruh ve Velimi a nakonec, jako třešínku na dortu, pošle za výhodnej obnos Kellnerovic famílii taky tu (už z dřívějška rozpracovanou) Telematiku.

Nemá smysl sázet se, za jak dlouho se tak stane. Nevyhnutelnost, že jsme v pr*eli, je pro mě naprosto očividná. Do úplného konce snad zbejvá jen prohrát výběrko na Prahu. Chtěl bych věřit, že máme alespoň nějakou šanci. Cítit minimální závan úspěchu nebo existenci optimistického a sebevědomého tahu. Hehe, naivní jsem – vím.

Uvažoval jsem si při dnešním sportování nad faktem, že už mě to vlastně vůbec netrápí. Kde se ve mně zlomila naděje, kdy jsem přišel o iluze, chuť či snahu odpracovat tak jako mnohokrát dříve něco nad rámec? Těžko soudit a je to asi úplně jedno. Oddělat si, co mám a vys*at se na cokoliv navíc. Není pro to žádný důvod, nikoho to nezajímá, nikdo nic neocení, nikomu tím nepomůžu. Tohle je můj dnešní drážní svět v kostce.

Nijak nesmutním, dívám se kupředu s chutí. Přispěl k tomu nejen stažený rozhovor s Tomášem, kde jsem se i mimo kameru dozvěděl spoustu zajímavých informací.

Den poté jsem měl navíc další návštěvu, během níž jsem si popovídal s kolegou Vojtou, který šel k Arrivě. I s ním si natočím rozhovor na kameru, ale už pravděpodobně (stejně jako ty budoucí) neveřejně. Podobně jako materiál s Tomášem. Dostane se k němu pouze člověk, který není čur*k , ublížená p*ča nebo vyku*venej bonzák. Protože pouze pro takové tyhle stránky dělám(e).

Krom spálených peněz je za tím vším docela dost úsilí. Nezlobím se, ale už ho jednoznačně odmítám poskytovat komukoliv, kdo jde náhodou okolo. Na takovy lidi já už z vysoka se*u.