Dělená dvoudenka

D

Byl jsem teď ke konci prázdnin v práci víc, než by mi bylo milé. Únava byla značná. Proto jsem si se zájmem přečetl nové nařízení úpravy odpočinku strojvedoucích v naději, že se nynější – ne zcela uspokojivý – stav zlepší.

Lichost mého očekávání jsem si uvědomil prakticky okamžitě. Holt člověk někdy planě doufá, že třeba… Ba ne, zůstaneme nohama na zemi.

Vlastně se ani moc nedivím. Ekonomický diktát doby je neúprosný. Kdybych měl dotazník s možností označit nejpalčivější oblast, která mi na dráze vadí, vyhraje s jistotou institut dělené směny. Zařazuji ho na první místo s přesvědčením, že ho vynalezl Satanův syn, aby se pomstil naší prestižní profesi.

Na první pohled se může zdát logické, že když nejezdím, nemám nárok na peníze, protože se flákám. Bohužel mi tohle “odpočívání” měsíčně ukrajuje celkem dost času. Navíc představu, že mě přerušení mezi 0:37 a 3:05, kdy už můžu zase začít pracovat a chystat mašinku, zásadně osvěží, musím jednoznačně vyvrátit.

Zdání klame

Vlastně ani nevím, proč to píšu. Možná mě vede naivní touha osvětlit nezasvěceným fakt, že ne všechno v naší profesi je zalito sluncem. Ty zaryté a nepřátelské nepřesvědčím; a vlastně ani nechci. Od takových dostanu vždy doporučení, ať jdu dělat něco jiného, když se mi práce nelíbí. Jenže já nechci dělat nic jiného, mám svou práci opravdu rád. Proto jsem nucen akceptovat systémové nastavení a přizpůsobit se, jak nejlépe dovedu. A nejen já.

Když něco děláte opakovaně, ztratíte trochu té dychtivosti, zápalu. Být na noc pryč z domu po čase není takové dobrodružství. A k tomu bez postele. S vědomím, že je nutno ráno bezchybně fungovat. Na sto procent, s maximálním soustředěním a podle zadání po kvalitním odpočinku. I po druhé noční.

Nebere se v potaz, že někdy člověk neumí usnout na povel, např. 21 minut po opuštění stroje. Během kterých si musíte dojít na záchod, umýt si aspoň některé části těla, vyčistit zuby, nastavit minimálně dva budíky kvůli riziku zaspání, a potom si naklepat polštář, zavřít oči a snažit se vytěsnit pronikající hluk z okolí.

I dříve známý fakt, že první den směny býval ostřejší a druhý volnější, dávno neplatí. Porce naježděných kilometrů se zvyšují. Časy pobytu v zastávkách nebo obratových stanicích se zkracují. Neobsluhujete jen mašinku, ale zastáváte funkci přípraváře, posunovače, vyhýbkáře, výpravčího, IT technika, opraváře, průvodčího, pokladní a vozmistra. Kdykoli musíte být schopni vyřešit (nejlépe okamžitě) spoustu situací. S vědomím, že velká chyba se neodpouští.

Totiž – když něco nedejbože pose*ete, je zapomenuto, že jste do té chvíle fungovali rok, pět, deset či dvacet let spolehlivě a vůbec o vás nebylo slyšet. Navždy už potom budete “ten”, kdo udělal hromadu. Často se mi o chybách dokonce zdá. Probuzení se zjištěním, že šlo pouze o sen, je sladké a úlevné.

Chmury stranou

Ale nepřišli jste si počíst stesky, takže přidáme i něco k poznání.

Jak v nočním čase, během přerušené směny, zajistit alespoň jednu či dvě hodiny posilujícího spánku? Značný rébus. Fíra se prostě musí postarat sám o sebe a každý to řeší jinak. Lze třeba ležet zkroucený na tvrdé dvousedačce a slintat si do opěradla. Nebo si vzít spacák a natáhnout se na zem.

Můj mentor a učitel povýšil umění na nový level. Natahuje si na lokotce hamaku a v ní bivakuje. Obdivuju jeho odvahu, kolega má totiž sto kilo.

“Ty vo*e, co budeš dělat, když se to s tebou utrhne?” ptal jsem se ho jednou. “Dyť propadneš podlahou…”

“Jo tak to je moje noční můra. Když se v noci vrtím, často o tom přemejšlím,” odpověděl zádumčivě.

A jak odpočívám já? Jsem konzervativní. Vezu si nafukovací karimatku, tři polštáře a deku. Všechno rozložím přímo na stanovišti a zatáhnu firhaňky, aby mi ostré světlo stožárových reflektorů nepálilo do očí.

Ovšem ani moje řešení není bez vady. Ve dnech, kdy na směnu přijíždím obtěžkán rozměrnými zavazadly, silně připomínám občana z východoslovenských osad na cestě za lepším osudem.

Poslední směnu, kdy jsem se takto vybaven valil po peronu, na mě pokřikovat posměšně vlakvedoucí, kam se stěhuju a zda mě už konečně stará vykopla z baráku. Kdybych mu vysvětloval, že mě na každou noční pouští nerada, vypadal bych jako mnohem menší tvrďák.

Místo toho mu lakonicky a popravdě říkám:

“Nevykopla. Mám tu noční s přerušením úplně na pi*u. Chrápu v noci dvě hodiny na zemi na mašině a vezu první ranní zpátky.”

Jak mávnutím kouzelného proutku se původní úsměv změní v nehranou účast a pochopení. Jeho tvář mi oznámí, že už nemusím vůbec nic dalšího říkat. I on sám totiž dobře ví, jaká paráda je noční přerušená směna bez postele.

Komentáře: 8

  • Krásný článek, pod který se rád podepíší. A posílám i jedno uklidnění pro kolegu…já mám 116kg a běžně si natahuju ve voze hamaku za 300Kč z Kauflandu a stále žiju! Více se bojím, že povolí ta madla chycená do stropu vozu…než ona čínská hamaka s nosností max. 110kg 🙂

  • Kloboucek dolu. Neumi si to prestavit. Lehnout a usnout tvrde na 2-3hodiny je pro me uplne KO vec a mozek je vypnuty.

  • Zkazili jste si to sami. Ještě před třiceti lety bylo něco takového nemožné. Přerušení směny bylo možné jen když mezi výkony bylo větší než 180 min. a v místě byla nocležna, v noci pak nárok na teplé jídlo. Úkol fíry byl pouze dovést vlak ze stanice A do stanice B. Nic jiného dělat ani nesměl.

    • Tak není nad dobrý komentář a “chytrou” připomínku.
      A před padesáti lety se fasovala “osmička” 🍻.
      Strejdo dřívbylolíp, teď je holt jiná doba a jiný svět 😊

    • Mno, pan Novák nám ukázal, že Albert Einstein měl pravdu: „Pouze dvě věci jsou nekonečné. Vesmír a lidská hloupost. U té první si tím však nejsem tak jist.“

      • Možná chtěl pan Novák jen naznačit,že odbory a apatie zaměstnanců to nechala zajít příliš daleko.A bez narovnání hřbetu se z toho nevylížete.

Vítejte na blogu o zážitcích a příhodách strojvedoucího Českých drah.

Texty zde jsou ryze subjektivní. Občas vtipné, jindy kritické, často vysvětlující. Čas od času i nekorektní či hrubšího charakteru. A nejen o železnici!

Snad se u nich budete bavit podobně jako autor, který je sepisuje.

Archivy

Kontakt