Nečekané situace jsou téměř vždy nepříjemné.
Stalo se: konec léta 2021
Když jsem před časem psal o infarktových stavech, vůbec jsem si neuvědomil, že mě čeká další jizvička na srdci. Tentokrát byl strach a prožitý stres mnohem horší, protože mě potkala skutečná noční můra.
Projeté návěstidlo. Situace patřící k TOP10 strojvůdcovských děsů. Padák už jsem zažil a psal o něm, ale projeté návěstidlo jsem nezažil ještě nikdy. Až donedávna.
Projeté návěstidlo
V práci, na noční. Tatáž směna už potisícáté, člověk ví, jak to chodí, kam se jede, kde se spí a co se bude dít ráno. Uklidňující rutina, připravenost téměř na cokoliv. V téhle práci prostě víte, jak věci fungují.
Jedu si spokojeně tmou. V dálce zuří bouřka. Blížím se ke stanici. Na předvěsti je očekávej 40 km/h. Na vjezdovém 40 a volno, na odjezdovém svítí volno. Paráda, nezdržím se dlouho.
Zastavím ve stanici, čas odjezdu, výzva strojvedoucího, vlakvedoucí souhlasí, zavírám dveře a jedem. Oblohu protíná blesk, ale je daleko. Koukám dopředu do tmy, na vzdálený přejezd a najednou mi dochází, že je něco jinak. Na odjezdovém návěstidle je najednou Stůj (červená) a mně je jasné, že jsem tam. I když okamžitě brzdím, nemám šanci zastavit.
V prvních pěti vteřinách se mi skutečně zhroutil svět. Stresová křivka mi totiž naprosto vymazala paměť a vědomí, že jsem odjížděl na Volno (zelenou).
Seděl jsem na sedačce a v duchu si nadával: “Ty vo*e, já projel klacek, to není možný! P*či, to ne, ne, ne! Já jsem takovej č*rák, bože, to je ostuda. Jak jsem si toho moh nevšimnout?!”
Absolutně paralyzován jsem nevěřícně uvažoval, že se mi právě nyní zhmotnila situace, které jsem se nejvíc bál. Taková ostuda!
Neuvěřitelný vztek, zlost, smutek, zmar a lítost. V totální koncentraci vlastního selhání.
Ještě teď mi vyskakuje husí kůže, jak to píšu. A přesně cítím, jak mi po těch několika marných momentech naskakuje zpátky mozek a racionální uvažování.
“Ku*va, jak to – červená?! To není možný. Co bylo na vjezdu? Závislá návěstidla. Čtyřicet a volno, jasný, na odjezdu volno, byla tam zelená!”
Otevřely se dveře a přišla paní vlakvedoucí. Bála se, že jsme někoho přejeli. Vysvětluju jí situaci.
“Odjížděli jsme na zelenou,” potvrzuje můj myšlenkový pochod.
Blesk
Výrazně klidnější volám pana výpravčího a informuji ho, že stojím a že jsem právě zaznamenal náhlou změnu návěstního znaku. Tzv. padák.
Informace o tom, že mu po úderu bleskem zhasla “zabezpečovačka” a tím se návěstidla přestavila do výchozí polohy Stůj, mě konečně a se vší definitivností vysvobodila z pochybovačných muk.
Počkal jsem tedy na další povolení k jízdě, paní vlakvedoucí šla obejít cestující, aby vyloučila zranění z použití rychlobrzdy a můžeme zase jet.
Poučení večera je zásadní. Ne všechno, co se na první pohled zdá jako vlastní selhání, selháním je. Špatně vypadající věci někdy nakonec dobře dopadnou. A při jízdě vlaku vás i po letech občas leccos překvapí.
Užijte si video. Beze stresu. 🙂
To jsem tak jel v zácviku 80 km/h (750.7 + 4xBdt), na předvěsti vjezdového návěstidla volno a za obloukem na vjezdu stůj. Rychlobrzda, studený pot a smrt v očích. První myšlenky přesně takové, jak popisujete. Naštěstí jsem měl vedle sebe kolegu, který mě pohotově začal uklidňovat “zachovej klid, všechno jsi udělal správně”… V začátcích jsem míval hodně nočních můr o projíždění návěstidel a dodnes strašně nerad jezdím kolem těch neobsluhovaných… Přeji Vám sílu a pevně nervy.
Teda takhle testovaný nervy… Jsem rád, že se nikomu nic nestalo. A morální poučení se rozhodně šikne.
To byl Žďárec?
Tím titulkem jste mě pěkně vyděsil. Když slyšim kolegy vyprávět o tý pakárně co člověka čeká na přezkouškách…nikomu bych to nepřál. Tak hlavně co nejmíň (nebo pokud možno žádné) takovýhle zážitků!
A narozdíl od pana Votějcha, mě se noční můry o projetých návěstidlech zdají dodnes…
Koukám, že nejsem jediný, komu se něco podobného přihodilo už v zácviku… Ale zase, když se nad tím zamyslím, možná lepší dříve než později. Odpolední soupravák, stavím u budovy pro rozkaz, na vjezdu volno, odjezd taky. Přečtu, podepíši, výpravka sdělí ,,můžeš jezdit, máš to postavený,, opakovač zelený, na odjezdu volno. Rozjíždím se, a přede mnou řada červených světel. Rychlobrzda, na rychloměru 60… Projel jsem to o dva vozy. Následovalo x nejdelsich minut života, než si to na cdp po mém telefonátu přebrali. No a sdělení spolu s výpravou? No, my o tom víme, ono to ončas dělá…😡
Tematicky to sem nepatří, ale tenhle pocit jsem měla, když jsem odvedla třeťáky na hřiště ve městě, několik stovek metrů přes celé dlouhé náměstí. A najednou za námi přišel žák, zapomněla jsem ho v šatně, přes dvě silnice, bylo mi tehdy 27..To se člověk úplně územní sám sebou. A byla by to jen moje vina, špatné spočítání, byť se to už nikdo z dalších dospělých nedozvěděl. V novém roce co nejméně infarktových situací, nejen ve škole a na dráze.
Dost hustej adrenalin … s dobrým koncem …