Drážní všehochuť

Někdy mě mrzí, že se musím držet při psaní drážního dění. Odchylovat se mimo bezpečí kolejového rybníka může přinášet hněv pramenící z nepochopení.

Je ale fajn, že se s vlastními názory, prostými a nekomplikovanými, mohu podělit s lidmi, kteří mají podobné smýšlení.

Zapsáno: 27. 4. 2024

Současný trend, který velí feministickým aktivistickým ošklivkám rozjíždět útočné a tendenčně zabarvené agitky proti mužům, již jsou pak vyobrazováni jako utiskovatelé všech žen, mi přijde zhola zbytečný.

Především proto, že i v dříve tradičních baštách, např. na fírcimře, je ženský prvek napevno etablovaný a nepůsobí v žádném případě jakékoli vzrušení. Co víc, je to spíše naopak. Mám totiž možnost vylíčit jev, který není v žádném případě běžný a za svůj drážní život jsem ho viděl úplně poprvé.

Kolegyně Veronika, která se s námi ten den na nějaký čas loučila, byla nejspíš dojatá více než my. Odchází na mateřskou dovolenou. Napadlo asi nejen mě, že když je strojvůdkyně mámou a k tomu je strojvůdcem i tatík (zdravím pana Petra), nepřipadá v úvahu, že by se budoucí robě věnovalo čemukoli jinému než téhle práci.

Zaujalo mě ovšem něco dalšího. Každý, kdo ten den do denní místnosti přišel, vyjadřoval naší kolegyni vřelý cit. Nebylo v tom vůbec nic povrchního, pózy na oko nebo faleš či hrané divadlo. Bylo krásné pozorovat, jak se i neustále mrzutí kolegové, kteří téměř nikdy nevystupují z permanentní podrážděnosti, dokáží změnit a naprosto krásně umí vyjádři lásku, přátelství a – to hlavně – zaslouženou úctu.

Pohoštění nachystané budoucí maminkou bylo náramné. A je super, že nebylo poslední. Čeká nás určitě ještě narození mininka, svatba, další dítko…

Stroj

Zjihle jsem opouštěl slavnostní tabuli, abych odešel ke stroji a odvezl odpoleční páteční spoj. Nálada se mi rychle změnila. 😀

Zamračně jsem pozoroval vybydlenou Reginu, která k nám v rámci soudružské pomoci přijela až z dalekého Jihomoravského kraje. Na ten mám v současné chvíli, díky vynálezu s rušením vlakvedoucích, značnou pifku.

Větší krumpl mi dát nemohli, už dávno měla proletět komínem, láteřil jsem v duchu. Vevnitř smrad jak v Albertu u lahůdek, pi*o, to zas bude jízda!

A taky jo

Lidí milion a jeden. Nacpanej až po střechu jsem si už u Slatiňan všimnul, že bude drama. Největší kopce přede mnou, venku deset stupňů, žádnej hic a voda motoru má 98 stupňů, převodovka pak 101.

Nadával jsem mocně! Behěm vzteklého uvědomění si, jak moc v pr*eli jsem, bylo nutno konat, jak mě naučili staří pardálové. A co cestující nevidí.

Do zastávek dojíždět výběhem, vyřazovat směr do neutrálu, otáčky 1000, ať to chladí, do kopce max na 50 % výkonu, chladit, fixovat jedním okem vodu. Telefony výpravčím, že sice jedu, ale tempem, abych nezůstal viset na trati, nebyly extra zábavné. Aspoň jsem se z jejich strany dočkal pochopení a poděkování za zprávu a pak hlavně přání, abych především dojel. 😀

Nikdo netouží udělat špunt na trati v pátek odpoledne.

Nebudu vás napínat. Dojel jsem na hlineckej kopec s pěknýma 9 minutama navíc a spokojeně si oddechnul, že mám vyhráno. Bouda pode mnou se zastyděla za vlastní slabost a do konce směny (rovina a klesání) plnila vše, co se od ní čekalo.

Ranař

Když jsem ke konci směny střídal kolegu, zastavila vedle mě Liška s jedním z nejstarších a nejradikálnějších motorových jezdců v rajónu. Ten si zrovna plnil s dalším kolegou pod dohledem instruktora náležité poznání.

Vystoupil, zapálil tyč, odplivnul si a s pohledem upřeným na nový stroj povídá, zatímco na něj zamířil žhnoucí konec Papirosy:

„Co na to říkáš, Hopo?

Opatrně jsem vyslovil názor, že se mi Liška zdá fajn, že se těším a že to nejspíš bude super.

Nechal mě chvíli v nejistotě. Zkoumavě mě pozoroval, zda budu pokračovat. Záměrně jsem mlčel, neboť jsem se toužil dozvědět, co bude říkat on. Člověk, který k novinkám a neznámým věcem přistupuje s pochopitelnou nedůvěrou a odtažitostí.

Rozhlídnul se, jestli nikdo další neposlouchá. Nechtěl pravděpodobně ukázat slabost. Potáhnul z cíčka, odklepnul popel z perónu a odtušil:

„Abych ti řek popravdě, jsem z toho velmi příjemně překvapen.“

Došlo mi, že už nepotřebujem další schvalování, atesty, certifikace. Nová jednotka dostala výborné vysvědčení a obstála.

Když jsem kdysi v úvodu blogu psal, že moje práce není nikdy nudná, asi je vám po dnešním slohu jasné, co přesně jsem tím myslel.

Stále mě baví. A vypadá, že nikdy nepřestane.