Na hodinách

Téměř pokaždé, kdy se stane blízko mě nějaký incident, z kterého není nikdy daleko k mimořádné události, vnímám souhry jednotlivých okolností. Jejich řetězení ve výsledku přinese problém, z něhož se člověku nepěkne orosí čelo.

Zapsáno: 23. 9. 2023

Institut délky směny je u ČD nepřekročitelná věc. Ve vší vážnosti a bez podkuřování tvrdím, že se na něj dbá velmi a zásadně. Může se sice stát, že nakomandovaná směna uteče díky různým důvodům do finálního směnáře, ovšem fíra, který je vědom nebezpečnosti takového opomenutí, sám upozorní na nemožnost podobnou past odjet. Připomínám to hlavně nováčkům, kterým často nemusí dojít, že existuje zákon, který přesně definuje délku řízení bez odpočinku. A že v případě jeho porušení hrozí firmě neskutečně drakonické pokuty.

Jenže…

Je fajn si pomáhat. Celým tímhle webem se jako nevyřčené poselství line fakt, že kromě výjimečných situací, kdy se mi něco pekelně nezdá, nemám problém s čímkoli drážním pomoci.

Když jsem tuhle končil noční a dlouhou směnu bez postele, těšil jsem se domů. Už jen odstavit a vyzbrojit malý motorek a tradá do peřin. Zazvonění telefonu s dispečerem dopravce na druhé straně mi ale ozřejmilo, že to nebude jen tak.

Kolega, který měl s motorkem dorazit, nepřijede. Trefil černou zvěř a má jízdy neschopné vozidlo. Jedná se tedy o to, zda bych byl ochoten otočit ještě jeden pár vlaků do Žďárce a zpět. Zároveň ovšem dispečer zjišťoval, zda se neblízí hodinový limit. To jsem mu potvrdil a spočítali jsme, že tam by mi to dalo, ale zpátky už o pár minut bohužel nikoliv.

Smutek v jeho hlase mě ovšem vybičoval k úvaze, že bychom mohli zrealizovat tzv. trojskok. Tedy že bych odvezl vlak pouze do Chrudimi, tam by naskočil vždy ochotný kolega a já bych s jeho vlakem a bohatou časovou rezervou dojel zpátky do Pardubic. Zde bych předal stroj na ose a odjel domů o pouhou hodinu a deset minut později.

Příjemnému a přátelskému dispečerovi se tato varianta tuze zamlouvala, takže si jen telefonicky potvrdil, že je i protijedoucí kolega nakloněn. Bylo rozhodnuto, jedeme!

Malá odbočka

Mluvím s dispečerskými rád. Líbí se mi jejich projev. Nemají problém poprosit, poděkovat nebo opakovaně vysvětlit, když mi není něco na první dobrou zřejmé. Nejspíš chápou, že se při vedení vlaku člověk soustředí na důležitější věci, než je úvaha, jak a co se má udělat v pěti krocích dopředu.

Jedeme

Do Chrudimi, kde bylo domluvené střídání, jsem dorazil se Žralokem s trochou času navíc. Zastavil jsem na první koleji, zajistil ho proti ujetí, zamknul stanoviště a s klíčem v ruce nedočkavě vyhlížel, kdy se objeví Regina, s kterou mám pálit zpět k Pardubicím.

Výpravčí, kterému jsem posléze v rámci zachování jeho duševního klidu vysvětlil, proč je fíra mimo jednotku a co se chystá, mi povídá:

“Dneska je to divoký! Nejdřív to kamení, teď to prase v Cholticích, fakt se dneska nevede!”

Vyzvěděl jsem od něj, že kolegovi na D3 trase Moravany-Chrudim nějaký záškodník vyrovnal valouny na koleje. Ten naštěstí zná každý kout a dokázal ve tmě identifikovat cizí předmět a zastavit před ním. Ohlásil vše výpravčímu, byla přivolána policie, sepsal hlášení… No však už to znáte, co se při podobném zvěrstvu sluší a patří.

Můj vlak dorazil, přistál na druhou kolej, lidi nastupují a vystupují.

Ahoj, ahoj, jezdilo to pěkně, je to vyzbrojený. Jo, ahoj, Žralok taky, tady máš klíče, čau, ahoj! Klasický dialog na ose. Na návěstidle už svítí rychlost 40 km/h s tabulkou 5 a potom volno. Písknu výzvu, zavřu dveře, projedu kolem návěstidla a když se blížím k dalšímu a stroj už jede skoro padesát, nevěřím vlastním očím.

V černém, naprosto neviditelném akčním oděvu, jde za výměnou, uprostřed koleje, tedy v místě, kde budu za cca čtyři vteřiny projíždět, policista. Vedle něj jeho kolega a bedlivě prohlížejí trať, zda někde nenajdou stopy pachatele nebo další kameny v kolejišti.

Reflex, trubka, píšťala, brzdy. Nechápavý pohled, co vyvádím, když jedu přece úplně vedle. Ale dobře, čtu mu ve výrazu, uhnu tomu magorovi s vlakem. Vzápětí letmý pohled do očí při pochopení, když se vlak stočil jeho směrem.

Při vzpamatování se a popadnutí dechu jsem se dopustil několikanásobné urážky veřejného činitele ve znění, které tu radši nebudu opakovat. Píchnutí adrenalinové reakce si budu pamatovat dlouho, zároveň s další zkušeností, která je nepřenosná.

V ranním pološeru jsou policejní černé monterky bez reflexních prvků v podstatě neviditelné. Pro zásah v pořádku. V kolejišti už ne. Zároveň není dobrá strategie neoznámit svůj pohyb v prostoru tratě výpravčímu. Ten by mi zcela jistě řekl, abych jel pomalu, že jsou tam policajti pátrající po důkazech.

To třetí mi přišlo nejzásadnější. Co kdybych byl “na hodinách” a milého příslušníka přejel? Jak bych vysvětloval, že jsem si myslel… Že jsem chtěl… Že jsem nevěděl, že…? Ba ne, milé děti. Byl bych tam se svou vinou sám jako kůl v plotě.

Ryze řečnická otázka – kdo by tady byl viník? Hm?

Proto si budu do smrti smrťoucí pamatovat: třináct hodin a ani o vteřinu víc! Nestojí to za riziko. Nikdy. V žádném případě!

Fotka

A jak vypadal překážka na trati, před kterou kolega zastavil? S jeho laskavým dovolením použiju reálnou fotografii, kterou pořídil na památku. Aby až půjde do důchodu, mohl ukázat dětem, co se mu tenkrát vůbec stalo. A aby lidi, co vozíme, věděli, jaký pozor musí fíra dávat.