Jeden cestující

Stalo se: 11. 5. 2021

Výluky kolem Pardubic nekončí, ba naopak. Přináší provozní těžkosti, s kterými je nutno počítat a raději aktuálně do práce přijíždím o chvilku dřív, abych se seznámil s průběhem směn. Ty se teď často liší od zaběhnutého stereotypu.

Předposlední jízdu jsem navíc získal velmi nepříjemný zážitek, při kterém jsem se tuze bál. A protože celou záležitost šetří mimo drážní orgány též policejní vyšetřovatel, nelze zatím cokoliv zveřejnit. Je štěstí, že v rámci možností dopadlo všechno dobře, nicméně pokud se podaří vypátrat viník, tedy pokud ho PČR chytne a usvědčí (věřím tomu!), mám chuť se dojít k soudu podívat osobně.

Proti tomu byla dnešní nečekaná směna navíc hotovým balzámem. Kolega, který na ni běžně dojíždí, by musel vstávat ve 3:30 ráno a domů by dorazil až kolem 17. hodiny, získal by jejím odjetím báječných pět hodin a padesát minut výkonu, což skutečně není mnoho. Jel jsem tedy místo něj.

Ráno jsem vyrazil z Pardubic kolečko přes D3 až do Hradce Králové, kde mám směnu na čtyři hodiny přerušenou. V mrtvém čase bych mohl aspoň nerušeně realizovat zápisky z cest. Spát se mi sice nechce, nejspíš ale stejně zvítězí lenost a prokrastinačně psaní odložím. 😀 Kdyby byl aspoň otevřený bazén! Nic naplat!

Již na nádraží bylo jasné, že mi jízda uteče, neb si poznání trati musí obnovit i kolega, který mi v depu zapomněl přehodit výměnu. Naše vztahy publikovanou epizodou naštěstí nebyly pošramoceny, čímž ovšem nechci říct, že jsem nebyl kritizován a napadán! 🙂

Jízda pěkně ubíhala a během povídání o drážních těžkostech jsem byl při čekání na křižování odměněn za slušnost a podlézavou lichotivost pěknou fotografií.

Pokud si vzpomenete, byl jsem před rokem a něco s kamerou na trati 236 – Čáslav-Třemošnice, kde zmiňovaný kolega též jezdíval. Nyní při stání u návěstidla zachmuřeně prohlížel obstarožní Honor telefon a hledal víc jak dva roky starou fotku, kterou mi ve finále ani neuměl či nemohl mailem poslat. Naštěstí jsem díky adminově výcviku zdatný IT master (poje*aná tiskárna, pozn. autora) a podařilo se mi tedy přes bluetooth na tabletu fotku dostat. Ta zcela nefalšovaně vystihuje nostalgii a krásnou vzpomínku na klidné časy dřívějšího fírování.

“Ten den se mnou nejel vůbec nikdo,” povídá kolega. “Vlastně ale jó, jeden pasažér ano. Tohle stihnul utkat během cesty.”

Když v Hradci vystupoval, po chlapsku se se mnou rozloučil:

“Hele, mladej, máš malý bezvýznamný plus, bylo to s tebou fajn. Víš, že když se snažíš, umíš bejt docela příjemnej?”

Ještě jsem si bedlivě zkontroloval, že mám zavřené dveře a na návěstidle bílou, což mi umožnilo zahájit posun, abych mu z okýnka odvětil:

“Taky mi to přemáhání s tebou vydržet sebralou veškerou energii. Klika, že mám na čtyři hodiny pauzu, abych se dal do kupy!” 😀

Jeho výraz, v němž se mísila zrada, zlost a strnulost, jsem se pokusil při odjezdu zmírnit přátelským pokynutím, kterým se fírové mezi sebou zdraví. Nezdálo se to být něco platné.

Mám stejnou směnu jet opět zítra. Jestli kolega dorazí na poznání ještě jednou, což není vyloučené, rád bych se s vámi preventivně rozloučil.