Občas se v práci něco nepovede. Děje se to, podobné situace zkrátka provoz na železnici přináší. V takové chvíli je nutné, aby se člověk z nastalého problému správně poučil.
Některé z nestandardních situací se dříve pracovník ČD dozvídal na tzv. raportce. To je místnost v depu, kde se setkávají strojvedoucí při převzetí služby, ukončení směny, přerušení, čekání na další výkon nebo i režijní jízdu do jiného místa nástupu. Protože se ale zásadně šetří, lidé už se tu moc nepotkávají. Nikdo nebude sedět v práci zadarmo, protože minutové stříhání délky směny se neblaze podepisuje na chuti trávit na pracovišti víc času, než je nezbytně nutné.
Snažím se tam vždy s lidmi prohodit pár slov, dozvědět se zásadní novinky, poučit se o věcech, které neznám či mi nejsou jasné, případně vyzvědět chystaná opatření, která nás teprve čekají.
Kolegové jsou povětšinou přátelsky naladěni, reagují vřele a srdečně, člověk je zkrátka mezi svými. Jedinou výjimkou (potvrzující pravidlo) je kolega, který se svým chováním (nejen ke mně) vymyká. Reaguje vždy přehnaně přísně, mentorsky mě ponižuje a dává mi najevo svou nadřazenost. Mnoho si z jeho chování nedělám, protože cítím, že je za přísnou maskou opravdu zkušeného fíry skryta určitá rošťácká povaha, kterou mám i já.
Pro něj je tohle ovšem složité akceptovat a protože mi není prakticky nic svaté, jeho jedovaté poznámky dokážu klidným a nevzrušivým tónem obrátit proti němu, což – pokud máme publikum – nese smích i dalších přihlížejících.
Již mnohokrát jsme takto zřížili zbraně a pravděpodobně jen moje tělesná dispozice mě ochraňuje od fyzického napadení. Nadto jsem častován přízvisky jako mladej (ačkoli už jsem více než čtyřicetkrát slyšel zjara zpívat kosa), popř. se dozvídám, že jsem drzý, hubatý, vzpurný, neuctivý a mnoho dalšího.
Můj neměnný recept na podobný útok je vždy vyčkat a v případě, že je přítomna další osoba či výjimečně i náš nadřízený (strojmistr, vedoucí apod.), postěžovat si jako malé děcko na jeho chování. Že je mi smutno z neustálého napadání, které je snad úplně zbytečné, a že samozřejmě nechci poukazovat na nedostatečnou ústrojovou kázeň kolegy, dokonce ani na jeho bezpečnost ohrožující nepředpisovou obuv, nicméně že v dnešní složité době, kdy v médiích slyšíme slova jako mobbing, dehonestace, urážky apod., je jeho ponižování skutečně nepřípustné a že si ještě rozmyslím, zda nebudu jeho chování (se svědky) tlumočit vyšším nadřízeným se zásadnější, rozhodovací pravomocí. Vše pronáším s vážným výrazem a klidným a rozhodným hlasem.
Kolegu může vzít čert, stupňuje útoky a jako poslední level nasazuje těžký kalibr – prý oznámí kompetentním, že se chystám jezdit na elektrikách, že o ně mám eminentní zájem. Toto je samozřejmě čistá lež, což mu nezapomenu připomenout. Toho nedbá, stupňuje výhrůžky a planě slibuje, že si vše pohlídá, abych k němu šel do zácviku, kde moji neuvěřitelnou drzost zcela jistě zlomí!
Nejčastěji mu pokorně a konejšivě odpovím zhruba takto:
„Tohle povídání, co tu předvádíš, je fajn. Je vidět, že se nudíš. Já bych moc rád v tomhle rétorickém prostocviku pokračoval, ale bohužel jsem tu kvůli práci, musím jít vozit vlaky. Zamysli se nad tím, cos tu předvedl a ještě jednou opakuju – fakt si myslím, že nejsi špatnej chlap. Proto tě nezavrhuju a dám ti ještě šanci se změnit.“
„Ne ty mně, to já tobě dám šanci!“ slyší už jen moje záda. 😀
Podotknu ještě – je to zkušený fíra, šikovný a neskutečně ochotný. Nikdy neřekne ne a podobně jako já nemá problém tzv. „zachraňovat dráhu“. Ne snad pro lidi z ředitelství, ale pro své kamarády, kolegy, cestující a především pro železnici samotnou. Je jisté, že mnozí dotyčného z textu poznáte, čili prosím – nejmenovat! 🙂
A teď k věci…
Před asi dvěma týdny jsem přišel dopoledne do práce přímo z bazénu. Nástup na směnu v 10:43. Byl jsem u strojmistrovského okýnka o něco dřív a slyším:
„Výborný, hele, prosím tě, na čtvrtý máš Žraloka, přejeď s ním na první a udělejte ještě záchod. Ale jdi hned, potřebuju, abys na vlak vyjel dřív než máš hranice. Jede sem druhej Žralok a má taky záchod. Jdi si to hned navrčet, tady kolega ti přehodí vexle, ať nemusíš slejzat.“
Totiž – jak se šetří, nemáme už vedoucího posunu (zrušeno bez náhrady) a strojvedoucí si musí sám postavit posunovou cestu, přeházet ručně výměny a zjistit, kde co bude odstavovat.
Směju se, protože najednou slyším:
„No ty vo*e, to snad není možný. JEMU mám jít házet vexle, jo?“
„Ahoj, však v pohodě, v klidu seď a ho*no dělej jako doteď, radši půjdu sám,“ povídám a rozvážně, s klíčema v ruce odcházím k mašince.
Utíká za mnou a cestou poslouchám:
„Mladej! Seš ňákej drzej! Poslouchej, neměl bych s tím přejet já a ty jako učedník jít na výhybky?“
„No klidně, ale budeš se Žralokem umět? Co mám info, tak jsi s ním nikdy moc kamarád nebyl, ale klidně si přejeď,“ kontruju zdatně.
„Kdo ti co říkal?!“ vrtá mu hlavou, zda se nešíří kolem jeho umu pomluvy.
Ignoruju záměrně otázku a ptám se, zda tedy jede, nebo ne.
„Nejedu, mazej na stanoviště.“
Jde o přejetí z koleje čtyři na kolej jedna. Kolega počká, až přejedu s jednotkou za výměnu (výhybku) a přehodí ji, abych mohl zajet zpátky na požadovanou kolej. Jak přecházím na druhé stanoviště, koukám, že kolega už od výhybky odešel. A musím se smát – přeje mi štěstí! Sice přehodil jednu výměnu, ale tu další, mezi první a druhou kolejí, už zapomněl! Laciný fail, který ho bude do konce života strašit ze sna! 😀 😀 😀
Popojíždím tedy těch pár metrů, zastavuju, zastřádám, otevírám si dveře a než odejdu z kabiny, sleduji, kterak se na nečekaný posun a operaci vyšel podívat i vrchní strojmistr.
Kolega u něj stojí, něco mu vykládá a rozhazuje rukama. Strojmistr se mračí, nelíbí se mu, že nejedu. Kolega dál vypráví (až posléze jsem se dozvěděl, že mu říkal, že s tím Žralokem asi neumím a nejspíš jsem si zapomněl vypnout řízení na druhý straně) 😀 .
Vycházím ven k výměně, přehazuji na první kolej a vracím se. Štěrbinami pod víčky jsem viděl, jak se chtěl kolega ke mně rozeběhnout, protože si uvědomil, že zapomněl, ale bylo mu jasné, že to nestihne.
Popojel jsem k flexi-hadici na odsátí záchodu, zastavil a vystoupil z mašinky ven. On už čekal i s vrchním strojmistrem a sledovali, co se bude dít.
Jako dobrý herec jsem si nevšímal ani jednoho z nich a prošel kolem nich beze slova až ke strojmistrovskému okénku. Oba mě mlčky následovali a slyšeli, jak strojmistrovi povídám:
„Na tej první koleji jsem se Žralokem přejetej, ale hele, příště mi k ruce radši nikoho nedávej, je to akorát vo průser. Vím, že není složitý přehodit vexli, snad ani pro zácvikanta. Pokud to ovšem nesvede chlap, co je tady třicet roků, je něco špatně a možná by měl dotyčnej zvážit, jestli by neměl dělat něco jinýho. Otázkou ale je – co, když nesvede ani tenhle banální úkon. Stalo se teď dost průserů, samozřejmě při posunu a jízdě podle rozhledu si všechno ohlídám, ale mám i strach, aby se mi tam někde nenamotal do průjezdnýho profilu. Víš jak to je, starší lidi nemaj bůhvíjakej odhad. Trpěj – jak se říká – provozní slepotou. No nic, hele, musím jít, práce čeká. Dávej teda radši pozor. Díky, ahoj!“
Dost lidí, kteří si přišli událost poslechnout, se smálo. I kolegovi cukaly koutky, přestože nemohl uvěřit, že jsem si pro něj smutný zážitek nenechal jen pro sebe.
Doprovázel mě k mašince, smál se už nahlas.
„Ty ku*vo, to snad není možný, žes to naprášil!“ projasnil mi zbytek dne.
V každém důležitém utkání je klíčové soupeře neponižovat pod důstojnou mez. Proto povídám:
„Prosimtě, buď v pohodě, tohle se prostě stane, o nic nejde.“
Kolega souhlasně přikyvuje.
„Třeba na tenhle zážitek úplně zapomenu,“ loučím se s ním. 😀 😀
Mno, hlavně teď nesmím do doby, než půjde do důchodu, nic pos*at! 😀
Brzy – už za pár týdnů – Vám mají v rámci modernizace uzlu budou předělávat napojení depa, tak ještě opatrněji!
Doufám, že to popíšeš taky…
Dost dobrý… 😀 ostatně jako vždy 👍