Plnotučná směna

P

Tuhle glosu jsem psal s odstupem času, abych získal určitý nadhled. Nicméně mám pochybnost, zda bude příběh pochopitelně podaný.

Po sérii nehod, které snad už přestaly, jsem zaznamenal spoustu vyjádření. Často trefných a věcných, ale občas takových, kdy jsem jen nevěřícně kroutil hlavou a na jazyk se mi draly výrazy, které by admin stejně zcenzuroval.


Zastávám názor, že ne každý, kdo ví, že vlak jezdí po kolejích, by měl činit závěry o tom, co je příčinou občasného neutěšeného stavu na železnici. Mnohdy sám vidím pod pokličku a i když nezastírám, že některé věci se pravděpodobně stanou pochybením strojvedoucího, jiné zase dokáže fíra svým konáním zachránit či odvrátit a vy, cestující, se o nich ani nedozvíte.

Obvzlášť mě deptají řeči, kterak je “systém” v pořádku a chybuje nejslabší článek řetězu, tedy strojvedoucí. Řekne se jen A, ale už se v dnešní zkratkovité době nedozvíte B.

Nesouhlasím s tím, že je fíra nejslabším článkem a skutečně trvám na tom, že mnohdy je do určitých situací natlačen systémem, v kterém on pravidla nestanovil a vymyslel je někdo jiný. Na druhou stranu, a budiž jim to ke cti, ani mnozí nadřízení a znalí neházejí pokaždé vinu jen na chlapa za kniplem, a jsou si vědomi, že prostě občas něco selže.

Pominu teď situace hraničící s nějakým dokazováním, co kdo má a nemá dělat, co se může a co ne. Je jasné, že bych třeba nemusel dělat nic navíc, než mám v popisu práce, nesnažit se nijak aktivně a skončit přesně tam, kde mi káže předpis. Bohužel to neumím. Prostě mám tu práci rád a chci, aby výsledek vypadal pořádně a správně. Těší mě, když se mi daří pomoci i lidem kolem sebe a také když cestující nemají důvod nadávat. Vážím si toho, že s námi jezdí.

Následující řádky mohou vypadat jako samochvála a vlastní glorifikace. Není tomu tak. Věřte, že to, co budete číst, by udělalo ohromné množství mých kolegů totožně. Na vás samotných nechám, ať posoudíte, jestli je to správně či ne. Třeba dělám něco špatně a přiznám se, že nad tím uvažuju čím dál častěji…

Jednu sobotu jsem vstal ve 3:45 ráno a jel do práce. Nástup ve 4:24. Nespal jsem bůhvíjak dobře, šel jsem do postele kolem desáté večer. Před touhle směnou jsem měl jeden den volna a před ním dvě dvoudenní směny s rozhozeným koncem. Jeden den na srovnání spánkového manka a vnitřních biohodin skutečně nestačil. Cestou do práce si vzpomenu, že mám být parádně a řádně odpočinutý. Tělo se s tím nějak srovná, jsem koneckonců zvyklej a tak trochu tvrďák.

Ilustrační foto: jurien hugginsUnsplash

Nicméně dere se mi na mysl, zda ten, kdo říká statě o odpočinku, někdy vstával v tenhle čas. Možná by si mohl střihnout místo některého z kolegů 14 dní pro pochopení toho, jak moc se střídavý rytmus a nepravidelnost podepisuje na fyzičce a také psychickém stavu každého z nás. Nemusí řídit, stačí jen sedět a koukat se…

Konec pláče, jedeme dál.

Dojedu do depa, Žralok stojí na 4. koleji. Kolega ho v noci přivezl z revizní opravy. Nahlásím příchod strojmistrovi telefonem, oživím jednotku, naházím si sám výměny (posunovač zrušený bez náhrady). Ještě než vyjedu, všímám si, že mám WC bez vody. To docela komplikuje situaci.

Na první, druhé a třetí koleji stojí další stroje a já nemám kde vodu nabrat. Mám ale nařízeno vyhláškou, že WC a umyvadlo musí být – zvlášť v době COVIDu – funkční. Nikdo tady není, nikdo to nevyřeší, nikdo fírovi neporadí, co by se mělo stát a udělat. Budu rušit vlak kvůli záchodu? Komu si mám stěžovat? Strojmistrovi v dalekém městě, který mi řekne, že nic jiného stejně nemá? Poradím si sám.

Jedu tedy na vlak dřív, než jsou hranice. Objednám se k čerpačce a za ní je ještě jedna hadice s vodou. Musím spěchat. Jednak na svůj vlak a také se před depem v pět ráno hromadí kolegové, kteří se chystají zbrojit v krátkých a vymezených časových intervalech, nemůžu je zdržovat. Jedou svoje vlaky nebo byli vzhůru a těší se domů. Já tam nemám co dělat, takže se právem můžou zlobit.

Trvá to 13 minut. Beru jen lehce přes půlku objemu, to bude prozatím stačit. Zbytek doberu po návratu. Omlouvám se čekajícím kolegům do vysílačky za zdržení a jedu k perónu. Jinak v téhle směně je vše krásně naplánované. Dvanáct hodin výkonu, otočím se se Žralokem třikrát do Hlinska.

Po každém návratu mám asi 1,5 hodiny pauzy. Jedna je vyčleněna na zbrojení mašinky naftou a aditivem, uklízečka vybere koše, setře podlahu, odsaje WC a naplní nádrž k toaletě a umyvadla vodou. Druhá je už delší – dojdu si na oběd, stihnu snad i sprchu. Potom se naposledy otočím do Hlinska a zpět, spadnu z mašinky a tradá domů.

Odjíždím z Pardubic, dojedu do Hlinska na vteřinu přesně. Mám 8 minut na obrat a svištím zpátky. Chvilku po odjezdu z Hlinska, s úplně narvaným vlakem, přijde vlakvedoucí, že přestalo fungovat WC. Je mi to divné, protože v diagnostice vidím, že je tam vody cca 44 %. Umyvadlo prý funguje. Nemám čas za jízdy situaci řešit, všude jsou příjezdy a odjezdy namalované neuvěřitelně natěsno. Nejdelší pobyt jedna minuta, což – když jezdí tolik lidí – nelze dodržet. Na zastávkách dokonce jen 30 sekund nebo v jedné minutě příjezd a zároveň odjezd. Výstup, nástup, úkony dopravce, dveře, schůdky.

Takhle krátký pobyt určitě nevymyslel strojvedoucí, protože ví, že se v limitu nedá všechno stihnout. Tvůrce téhle malůvky mě nutí ke spěchu a to nemám rád.

Dojedeme do Pardubic, připomenu, že musím po odjezdu z Rosic nad Labem kromě návěstidel koukat i do vysílačky a dělat s ní řadu úkonů. Ty sice dělám trochu popaměti, ale stejně musím sledovat, co kde mačkám a potvrzuji. To vše za jízdy, kdy se blížím k vjezdovému návěstidlu do Pardubic. Nemá předvěst, tou bylo odjezdové návěstidlo v Rosicích…

Dojedu do Pardubek a ještě jako vlak se ohlásím výpravčímu a domluvím s ním posun do depa. Odregistruju se z vlaku, nově se registruju jako vozidlo od vlaku, přesouvám se k depu, kde se ladím na Stavědlo 1 a informuji o záměru vyzbrojit mašinku a posléze do depa na WC. V depu už čeká uklízečka a jako první odsává toaletu. Já se jdu podívat, proč nefunguje. Nikdo tu není, opraváři jsou převedeni na jiné pracoviště, dílna je zrušená.

WC probublává. Zkouším vypnout/zapnout jistič. Nic. Zkouším na druhém stanovišti reset. Nic. Otevírám zadní stěnu, tam je spousta elektroniky, čidla, relé, diody a informační displej s blikajícím kódem závady – 04. Najdu si, že ta pravděpodobně značí ucpání, s tím se nechci spokojit.

Najdu tedy ovládání pro reverzní splachování – to je jedna z možností, jak se obsah toalety profoukne zpětným tlakem a uvolní zátku. Zavřu dekl, mačkám tlačítko a… nic.

Volám kontrolora vozby a prosím o radu. Projdeme na dálku znovu všechny zmíněné kroky, nejde, ne, nedělá, ne, nefunguje, díky. Volám strojmistra do Hradce Králové a prosím ho o číslo na mechanika. Ten ochotně, po dalších dvou diagnostických akcích konstatuje, že se to prostě musí rozebrat, protože to vypadá natvrdo ucpaný.

Během téhle činnosti mi utíká čas, takže zjišťuju, že mám asi za 4 minuty odjíždět do Hlinska. Nejedl jsem, nestihnul jsem to. Informuju strojmistra do Hradce, že mašinka nemá funkční WC a dozvídám se, že to tedy musí k nim na opravu, ale že tam nemá nikoho, kdo by mi mohl přivézt novou lokotku a Žraloka s rozbitým záchodem odvezl. Topírenský, tedy dispoziční strojvedoucí, je totiž zrušený. Strojmistr se prý ještě ozve.

Odjíždím z Pardubic, jede halda lidí a také hodně kol. S mírným zpožděním dojedu do Hlinska, kde mám na obrat nyní jen pět minut. A protože ještě čekám na přípoj do Havlbrodu, odjíždím se zpožděním 10 minut. Lidé zůstali věrni dráze, stavím všechny zastávky na znamení. Vlakvedoucí mi přišla říct, že díky nefunkčnímu záchodu mému vlaku hrozí akutní nebezpečí.

Slituju se v rámci opatrnosti nad partou pivařů, kteří v Chrasti po zastavení bleskem vybíhají z vlaku a jako muži činu předvádějí organizovaný čin úlevy. To vše za doprovodu závistivého pohledu žen, které podobně radikální řešení zvolit nemohou.

Pískám výzvu, zapínání poklopců, jedem!

Do toho mi volá hradecký strojmistr, který vymyslel operativní řešení. Hned jak zastavím v Pardubicích (ve 12:15), nebudu mít žádný oběd. Místo toho se – ihned po vystoupení cestujících – s chutí a hladový rozjedu do Hradce Králové a tam si vezmu druhého Žraloka. Toho tam odvezl ráno můj kolega a měl tam být původně až do večera, kdy se opravují drobné závady a dělá předepsaná periodická prohlídka. Strojmistr ovšem uprosil mechaniky a opraváře z dílny, aby se přednostně vrhli na věc a vše se stihlo, protože je prostě potřeba, aby to ve 13 hodin odjelo.

Ani já nemůžu zahálet, protože ve 14 hodin budu odjíždět už třetí, poslední kolečko Pardubice-Hlinsko a zpět. Počítám v duchu a odhaduju – 30 minut do Hradce, 30 minut zpátky, dovézt do depa, oživit mašinku, nějaké to křižování… bude to jen tak tak.

Nechci strojmistra odmítnout. Dal si ku*va pořádnou práci, aby situaci zachránil. Vytelefonoval vše s výpravčím, dispečerem, přemluvil dílnu a visí to teď všechno na mně. Řekli byste ne? Zvlášť když rádi řídíte vlak?

Po zastavení v Pardubicích jde všechno jako karty!

“Jo, vím, Hopo, hned si přejdi, vjede Panter a pojedeš,” povídá výpravčí.

Přesne tak se stane, navíc si mohu vyzkoušet jízdu 120 km/h, protože nikde nezastavuju. Lokotka se na ni dostane překvapivě snadno.

V Hradci brzdím ve 13:02, ohlásím se dopravě. I tady jsou výpravčí informováni a bleskově mi umožňují posun do depa. Ve vysílačce slyším, že strojmistr navíc poprosil kolegu (díky moc, Pepo!), který, i když měl jít původně domů, zůstal, nachystal a přestavil mi nový stroj. Já zabrzdím na 14. koleji a za minutu už na 15. koleji sedím v navrčené mašince. Pepa, který stále zůstává k dispozici, veze porouchaný záchod do dílny.

Ilustrační foto: TektonUnsplash

Poděkuji vedoucímu posunu, který vše dozoruje, láme mi podle potřeby výměny a přednostně mě objednává z depa do stanice, poděkuji Pepovi, který mi ušetřil minimálně 15 minut, poděkuji strojmistrovi za přípravu plánu, nahlásím se dopravě a hned po příjezdu Pantera vyrážím zpátky. Ve Stéblové počkám na křižující rychlík (pojím bagetu) a pokračuji bez zastavení až do Pardubic.

Dojíždím ve slušném čase – 13:49, výpravčí mě zkušeně berou na 14. kolej, odkud ve 13:59 odjíždím na Hlinsko. Super, stihli jsme to! Lidi hned nastupují, chodí na WC, je to úplně jiný vlak. Před odjezdem se ještě dojdu podívat na naftu. Mám ji pro sebe s rezervou, ale na kolegu, co půjde po mně, už nezbyde, musím tedy po návratu z Hlinska zase zbrojit.

Odjedu poslední kolo, jedu neplánovaně do depa, volám po mně nastupujícímu kolegovi a ptám se, jestli si vyzbrojí, že už jsem úplně hotovej. Ochotně souhlasí.

Spadnu z mašiny v 16:40 a konec mám v 16:48. Už si ani nenapíšu provozní záznam, i když bych měl. Může mi to p*del políbit!

Jedu domů. Samozřejmě přes bazén, vyplavat únavu. Dumám si, jestli by někoho zajímalo, kdybych něco pokazil, projel klacek, někoho skřípnul dveřma. Jestli by se někdo zajímal, že jsem skoro bez zastavení jezdil 12 hodin v kuse.  Myslím, že bych byl spíš za ko*ota.

Je ale paráda, že po takovéhle směně nemáte doma problém se spaním. Povídáte si se ženou, moc ji nevnímáte, těšíte se z toho, že nemusíte nic hlídat a řešit.

Postěžujete si adminovi, který vám řekne, že jste kůže líná a že na vás konečně došlo, když musíte jednou za čas taky něco dělat. A hlavně ať to rychle sepíšete, abysme to vydali ve vánočním speciálu. 🙂

Jdete na kutě a usnete bez knížky, prakticky okamžitě. Dokonce dřív než děti. A spíte! Přesně do 3:45 ráno, protože úplně stejnou směnu s totožnými vlaky máte i v neděli.

Ta už není ničím zajímavá, všechno fungovalo, jste vyspalí a odpočatí, i přes ten brzký budíček.

A vy jste za to moc rádi. 🙂

 

 

 

8 komentářů

    • No, mají je tam už celkem dlouho. Táta mne bral na mašinu od mala a nyní je mi 25 😀 Počítám však, že se kontrolují pouze po nehodách.

      • Samozrejme prístroje, ktoré archivujú rýchlosť mašiny, existujú. Ale kamionisti majú OSOBNÉ tachografy, takže polícia môže pri kontrole bez problémov dohľadať, či dotyčný kamionista dodržiaval (aj v minulosti) povinné prestávky. Neviem presne ako to funguje, ale myslím, že kamión sa aj odmietne pohnúť, pokiaľ vodič nemá dodržanú povinnú prestávku. Keby si tam sadol iný vodič a dal tam svoju kartu, bude to fungovať. Nič také vo vlakoch neexistuje.

  • Říkám si co by se dělo, kdyby se na vás fíry vztáhlo to odpočinkový omezení jako na tiráky.
    To by byl mazec,

Vítejte na blogu o zážitcích a příhodách strojvedoucího Českých drah.

Texty zde jsou ryze subjektivní. Občas vtipné, jindy kritické, často vysvětlující. Čas od času i nekorektní či hrubšího charakteru. A nejen o železnici!

Snad se u nich budete bavit podobně jako autor, který je sepisuje.

Archivy

Kontakt