Sváteční dny

25. prosince večer sedím na Panteru s číslem 107 a odjíždím z Kolína.

Zapsáno: 27. 12. 2025

Potěšeně si užívám poklidný průběh směny. Jsem z rána epesně vyspaný a odpočinutý. Vysportovaný a posilněný chutnou krmí, natříděnou do plastových krabiček, kterou ve vhodných chvílích konzumuji. A nadto jsem velmi spokojený.

Osedlaná jednotka je sice částečně ochromena (motorově a EDBčkově), čili má omezený výkon, ovšem na jízdě či ovládání není pranic znát. Vozím překvapivě dost lidí. Nemám štěstí na projíždění zastávek na znamení, ale vypadá to, že nový grafikon bude velmi dobře jezditelný.

Vánoce

V duchu se vracím do předešlého dne a usmívám se samolibě nad hodnotnými a chytrými dary, kterými jsem obdaroval své blízké. (Ehm, ehm. – pozn. admina) A také na jejich údiv, radost a překvapení u rozbalování. Za všechny zmíním například nový smeták, jímž jsem obdaroval manželku, aby v novém domě mohla udržovat nadstandardní čistotu.

Věnoval jsem selekci a vhodné značce spoustu času. Nebyl jsem totiž při detailním zkoumání u výběru spokojen s materiálem štětin, uchycením hlavy a dalšími klíčovými parametry, které současná doba plná šidících om*dávek zákazníkům dodává. Zvolil jsem tedy ruční výrobu málo známé, leč tradiční české značky. Ta pouzívá jako stírací vlas ručně vplétané koňské žíně. Karbonová násada je lehká, vroubkovaně strukturovaná a sympatická do ruky. Jako celek je takový nástroj skutečným šperkem, který ozdobí a doplní každou tradiční ženu. Jsem moc rád, že jsem zavrhnul původně zamýšlenou variantu, totiž že nějaký pěkný smeták ukradnu z mašiny, čímž ušetřím a problém bude vyřešen.

Pajda, který mě zastihl u balení dárku, uznale pokyvoval nad volbou znalce a jako řemeslník schopný ocenit kvalitní nástroje povídá:

“Ta bude mít radost, to je fakt bomba! Moc hezký a jak je lehký a dobře ovladatelný, to se jí bude perfektně používat. Může s ním dělat dlouho a vůbec se ti neunaví.” 😀

Samotné přijetí daru, který byl zabalen v rozloženém stavu kvůli znesnadnění identifikace, bylo v první chvíli poněkud rozpačité. Na můj vkus v něm chyběla větší dávka radosti a výskotu. Musel jsem tedy zaražené manželce ukázat přednosti nového náčiní a povzbudit ji, aby se nebála a neostýchala si potřebný dárek ihned vyzkoušet. Je potřeba si na nové věci rychle zvyknout, aby jich pak mohla využívat naplno, dokud na něm běží záruka.

Zpět na koleje

Plodné vzpomínkové úvahy, které mi běžely hlavou v průběhu jízdy, narušil služební telefon a v něm kolega:

“Dobrý den, mám ti na ráno nachystat 5042 a hlídat, co je tam za mašinku, ale nemám ji napsanou…”

Říkám číslo, domlouváme detaily, nabídnu řešení, které se spolupracovníkovi líbí, neboť mu umožní jít dřív spát. Já budu muset sice krapet dřív vstát, ale tahle ochota se mi v budoucnu od někoho jiného zcela jistě vrátí.

Rozloučíme se a za deset minut telefon zvoní zas. Tentokrát už vážněji.

“Heleď, ten Panter na ráno nějak blbě topí. Na stanovišti u fíry vůbec, nefunguje tam ani zásuvka na přímotop. Tak se teple obleč, jo?”

Venku je -8. Pěkný, do pi*i s tim!

Zima a lidé

Dojezdím směnu, spím a vstanu ve 3 ráno. Dojdu si do auta pro deku, na které je ještě nalepená uschlá tráva a pampelišky, neboť ji běžně používám na povalování u vody během léta. Vyměním si též teplou civilní budnu a obtěžkán zimní výbavou mířím k nastydlému Panterovi.

Oživím ho, udělám testy, chvíle doufání.. A ne, tvl, doopravdy netopí. Ne, neopravím to, jističema to není, diagnostika a chyby vyskakují, jsou dlouhodobé a trvalé. Vše je zapsáno v SAPu, nedá se nic dělat.

Dojedu do Kolína, z něj mám frčet dvě hodiny do Třebový. Zapřu dveře koštětem, aby z prostoru pro cestující mohlo za mnou vnikat aspoň trochu tepla. Zabalím se do deky jako stařeček z domova důchodců, obleču si vrstvy oblečení a jedem. Není to nakonec tak hrozný. Sice je zima, ale aspoň se mi nechce spát.

Pardubice. Na perónu milé tváře. Povezu domů dva dobře známé kolegy. Smějou se mému obalu a nabízí, že mě dokumentačně pro čtenáře webu vyfotí. Ať se prý vidí, jak se v práci máme jako v bavlnce. Nechci, vypadám skutečně směšně a dobře to vím. 😀

Hovor se stočí ke stěhování a novému nástupnímu místu. K ořezaným časům na přípravu, k podepsané kolektivní smlouvě, dlouhodobě neřešeným závadám, k únavě.. a vida, to to uteklo, Česká Třebová, konečná stanice, prosíme vystupte.

Jedu se strojem do depa, kde už čeká silná sestava opravářů. Přišel se podívat i pan strojmistr, který musí řešit, jak a čím za necelou hodinu pojedu. Po krátké snaze šikovných hlav a rukou, která je doplněna telefonátem na nonstop Škoda-panter linku, je jasné, že závada je horší a že tu studený Panter zůstane.

Strojmistr mi dává klíče na poslední funkční záložní stroj. Je sám fíra a srdcař, takže společně kroutíme hlavou nad věcmi, které neovlivníme, ale musíme akceptovat. Vybízí mě, ať napíšu o pohledu, který při chůzi právě teď vidíme, ale je nám jasné, že některé věci se nehodí ukazovat.

“Máš to až vzadu ve voblouku, Petře,” zní jeho loučící se věta. Už mu zase zvoní telefon a musí řešit komplikace a problémy. Obdivuju jeho práci, já bych se z ní zbláznil za jednu směnu.

Torza

Jdu ranním a omrzlým třebovským depem. Daleko. Do míst, kde jsem ještě v životě nebyl. Vycházející slunce vrhá paprsky na torza rozebraných lokomotiv všemožných řad, které míří na šrotaci. Jsem ohromen rozsáhlostí hřbitova a množstvím strojů. Místo působí odtažitě, industriálně a ukazuje surovou nemilosrdnost. Nikde ani živáčka. Ticho, klid, pusto a prázdno.

Na úplném konci koleje, pod jediným drátem v dohledu, stojí aktivně odstavený Panter. Poodemykám ho, udělám testy, zabydlím se, ohlásím. Vyjedu z depa do stanice proti správnému směru. Vlakvedoucí, jo, měnil jsem to, brzdu jsem dělal v 10:25, jo, brzděnka už přišla, čas, barva, ETCS, jedem.

Pardubice, osa, bazén a domů. Mám teď dva dny volno, je mi skvěle a těším se na další dny. Stále ještě dostávám v životě nové a krásné dárky. Líbi se mi.