Skupina ve vlaku

Když si udělám nějaké poznámky, ke kterým se mám časem vrátit a rozvinout je do smysluplného útvaru, musím se do jejich rozepsání mnohdy nutit. Lecos zmizí nenávratně, ale pokud je kostra myšlenky dostatečně pevná, navěsím na ni ozdobné korálky a perličky vzpomínek či vlastních úvah.

Školy

Jako každý rok, i letos se před začátkem prázdnin opakovaly scény bez řešení. Kromě pravidelných cestujících nám totiž občas nečekaně přibývají i mimořádné skupiny v počtech 20, 30 a více hlav.

Ano, uvažujete správně. Učitelé odměňují děti výletem a k přesunům do turisticky atraktivních lokací zvolí vlaky.

Zde bych se na malý okamžik zastavil a zdůraznil, že letošní rok byl, co se přeprav tříd týče, na mé trati pravděpodobně rekordní, neboť cena nafty a s ní související finální náklad na autobus byly pro mnohé školy neakceptovatelné.

Dobrý, přijďte, uvezem to, jsme tu pro vás. Ale mačkání a nepohodlí se zkrátka nevyhnete. Já, schovaný za přepážkou, jsem od těchto těžkostí izolován. Ovšem vlakvedoucí či průvodčí, kteří se pravidelně setkávají s hněvem, musí vyvinout maximání míru sebekontroly, aby nepoučené reptaly neposlali do míst, kam slunce nesvítí.

Davy

Když si mi jednou ráno po cestě nahoru vlakvedoucí postěžoval, že zpátky pojedou dvě třídy už z Hlinska, další nastoupí v Prosetíně a k tomu prý dorazí i jedna nenahlášená ze Slatiňan, přičemž všechny pojedou až do Pardubic, bylo mi ho doopravdy líto. Při jeho hněvu jsem vyzdvihnul um stran porovnání pasažérů a účastným sykáním zdůraznil chápání martýria, které se nedalo smysluplně a elegantně řešit.

Ilustrační foto: Rafael De Nadai / Unsplash

Po zastavení vlaku na konečné jsem na přechod na druhé stanoviště dostal od grafikonářů pěkných 9 minut, což jsem s mazaností sobě vlastní využil k nákupu občerstvení v bistru. Při návratu k jednotce jsem se překvapeně zadíval na dobře 60hlavé stádo adolescentů, které mi naprosto znemožňovalo dostat se do křesla. Skupina tvořila už od čekárny neprostupný šik a zcela ignorovala příchod kapitána soupravy. 😀

Ještě větší potíž jejich hemžení přinášelo postarší důchodkyni, která smutně sledovala mumraj a bála se vkročit mezi rozdováděné studenty. Pochopil jsem, že se smířila s faktem, že nejprve nastoupí dravé mládí.

Uhni

Mám rád lumpačení a drobnosti, které nic nestojí. A nepíšu je pro chlubení, jen mě nějak celý život rošťácky těší. Jako malýho kluka, kterýho v sobě stále mám.

Povídám paní:

“Dobrý den, kam pojedete? Se mnou do Pardubic?”

“No ráda bych, jestli se vejdu,” povzdechla si.

“Držte se za mnou a pojďte!”

Vyrazil jsem do davu.. S dovolením, uhni mi z cesty, snad vidíte, že jdu do kabiny a navíc se starší dámou. Pozor, pozor, je to služebně, tak dávej pozor, fíra jde.

Hlasité fráze a sebevědomý pohled se zamračeným výrazem plným hněvu působil jako kouzlo a vytvořil nám v mžiku komfortní uličku, která nám umožnila snadný průchod až ke dveřím vlaku.

“Tak to vidíte, jako po másle. Ještě si můžete vybrat místo,” usmál jsem se na paní.

Ta poděkovala a dodala, že už je  zvyklá. Před dvěma týdny prý nastupovala v Pardubicích do plného MHD se dvěma taškama a ptala se kluka u dveří, který ji sledoval z pohodlí sedačky, zda by ji nepustil sednout.

“Nepustil. Až budu starej jako vy, taky mě nikdo nepustí.”

Zasmál jsem se společně s ní, protože logika a úvaha hocha je díky dlouhodobě nastavenému trendu samozřejmě správná. Drzost, s jakou tuto repliku vyřknul, mu svým způsobem závidím.

Důchodkyně si sedla, třídy se nalodily a jedem. Další třída z Prosetína a dorazil vlakoš. Prý si paní učitelka z Hlinska stěžuje, že je vlak přeplněný a co s tím prý budeme dělat. Odpověděl jí, že nebude dělat nic, ale poradí jí, aby se zkusila pořádně nadechnout, protož ze Slatiňan bude ještě hůř. Prý na něj potom ještě něco ječela, ale to už neslyšel, protože jsem zase pískal výzvu a to je mnohem důležitější než stýskání nad mačkáním.

Pochválil jsem jeho rozhodnutí a asertivní jednání radostným pokývnutím a přidal na adresu vyučující nešťastnice sprostou invektivu, abych vyjádřil sounáležitost a fakt, že jsme s průvodčím na stejné vlně.

Do Pardubic jsme dovezli všechny. Nikdo na perónu nezůstal.

Ale…

Jedno ale tu přecijen je. Aniž bych chtěl poukazovat na naivní představy některých pedagogů, že dráhy s prázdným vlakem čekají jen na ně, musím sebekriticky zmínit, že ani u nás v ČD to není vždy bez vady.

Zdejší čtenáři ví, že má manželka učí a já ji, podobně jako její žáci, na slovo poslouchám. Proto jsem její žádost, že hodlá jet se třídou na výlet a ať jí objednám přepravu skupiny, chtěl splnit na výbornou.

Čtyřicet dětí z Moravan do Holic, vlakem v 7:22, pondělí.

Zadal jsem data do systému a musel jsem se smát, neboť mi přišla ve zkratce tato odpověď:

“Neposílíme nic. Místa negarantujeme. Když se vejdete, můžete stát. A nezapomeň zaplatit, jinak rezervace nebude!”

Vyhodnotil jsem tuto nabídku jako mizernou a zavrhl ji. V den jízdy jsem ráno cestou na bazén iniciativně kontaktoval vlakvedoucího, abych mu řekl, že s ním jede manželka a děti, ale že jsem žádnou rezervaci nedělal, protože je to úplně nanic. Zasmál se a že jasný.

Dál jsem zavolal strojvedoucímu pro daný den a upozornil ho, ať v Platěnicích troubí víc než jindy, protože mám manželku stále tuze rád a žádnou další už si shánět nebudu. I on přislíbil, že na ni dá bacha.

Spokojeně jsem skákal do bazénu s vědomím, že kdyby všichni dokázali aplikovat paragraf 9 jako my v provozu, na světě by nebyly žádné problémy.

Nebo jenom minimální. 🙂