Aby se mi to snad nezačalo líbit, uvažoval jsem v duchu po třetí noční v Praze, kde nově už i spím.
Zapsáno: 28. 9. 2025
Zvláštní, jak si všechno sedá a mizí snad pochopitelná nervozita a stres z neznámého. Stroje, co sedlám, tu mají lepší než u nás. Lidi, které potkávám nebo se jich ptám, k tomu reálie a panoramata, jež jsem doteď znal jen z vyprávění.
Okružní jízda po stověžaté startuje z Masarykova nádraží do Libně, odtud na hlavní nádraží, skrzevá halu se projede do dlouhých tunelů, aby se člověk objevil ve Vršovicích, odkud člověk pokračuje přes Eden a Záběhlice na odstavné nádraží jih (ONJ Praha), kde jízda vlaku na nějaký čas končí.
Samotné ONJ je ohromující prostor se stovkami kolejí, které na kluka, co ještě před rokem jezdil na lokálce, může působit jako příliš velké sousto. Nutno říct, že jak strojmistři, tak i výpravčí nebo dispečeři jsou v komunikaci přátelští, empatičtí a příkladně ochotní. Mocný a zásadní support se mi též dostává od nejbližších kolegů, kterým se mnou nevadí opakovaně probírat a vysvětlovat průběh směny či odpovídat na zvídavé dotazy, které si toužím potvrdit.
Je samozřejmě trochu trapné, když si 48letý fíra v půl deváté večer kochá při jízdě osvětlenými neonovými výhledy a říká si, jak moc pěkný pohled to je. Správně bych se měl tvářit mírně znuděně a otráveně, s jistým světáckým nas*áním na další noční. K tomu i přemítat, jestli jsem udělal dobře, že jsem na ty elektriky šel.
Odstavím dva Pantery a musím od nich odevzdat klíče. Jdu nekonečně velkým areálem, jehož konce na jednu ani druhou stranu nedohlédnu. Odstavené soupravy hlídá ostraha, aby se vym*daní škůdci se sprejem nemohli podepsat. Pracovníci úklidu šůrují jak vzteklí interiéry do oslnivého lesku, odsávají se fekálie, chystají se soupravy, opravuje se… Na pozdní večer poměrně šrumec.
Nikdo mě nezná a naopak. Podivná anonymita, kdy stále jdu s vypnutou hlavou a zamyšleně přemítám nad výjevy, které mimoděk registruji s pohledem upřeným do prázdna.
Hotel
“Co tady děláš?” praví znenadání postava, co mě míjí. “Kde ses tu vzal, p*čo?” Otázka mě probere z letargie a směju se. Kolega Tomáš, co před pár okamžiky spadnul z Baltic expresu a s kterým jsem prožil pár pěkných dní na dodatkové dovolené se usmívá při mé lamentovací řeči.
Spíme na stejném hotelu. Při vstupu na recepci trochu zaraženě a bez komentáře procházíme mezi zhruba dvaceti 18letými dívkami, které omrzele a otráveně postávají/polehávají kolem recepce a s viditelným zájmem pozorují naše rychlé odbavení.
Neb jsme oba s Tomem vynikajícími a věrnými manžely, nepodnikáme žádné interakce se svůdnými lákadly a až ve výtahu si sdělíme, jaká je škoda, že tu s námi není Honza, který by jistě tak zbaběle mezi atraktivními dorostenkami neprošel.
S*át na ně, říkám si v duchu na pokoji, než na ně definitivně zapomenu. Budou beztak blbý jak třídenní pes. Dvakrát vyčistím zuby, sprcha, budík na jednom telefonu na 2:55 a na druhém 2:59. Číst a spát.
Ráno a dál
Ráno najdu Pantera, oživím ho, udělám testy. Nikdo se mnou nemluví, nikoho nezajímám. Odjíždím na barvu, úroveň LS. V Edenu se chytne ETCS, před tunelem zmizí. Pomalu projedu hlavním nádražím, kde si stále zvykám na cesťák umístěný na druhé straně. Jedu pomalu, beze spěchu, mám na všechno dost času.
Je 4:15, vyrazíme na Kolín. Posun, spojování s druhým Panterem, předám klíče, chytám se rychlíku a jedu domů přes bazén.
Možná bych si moh tuhle směnu natočit, napadá mě při psaní tohohle textu. Asi z toho videa bude cítit a dobře poznat, jak moc se mi právě tahle směna líbí. Mohlo by to být prospěšné i pro ostatní nováčky, které to teprve čeká. Jeden z nich mimo jiné tento týden úspěšně a napoprvé složil Ečkové zkoušky. Mám ho moc rád. Je u nás přes rok a tak by třeba i další posluchače či zájemce mohlo interesovat, jak moc se mu u ČD za tak krátký čas změnil život.
Vlastně se dost zásadně změnil i mně. Bude fajn si to v bezpečí garáže při sklence truňku od pana lékárníka AH Riise neuspěchaně rozebrat.
