Minulý týden – napěchovaný povinnostmi k řešení – byl únavný a jsem moc rád, že je za mnou.
Zapsáno: 1. 4. 2022
Vypisovat jeho průběh by bylo opakováním již dříve vyřčeného. Věci, které mě štvou a které se nezmění, je zbytečné medializovat. Mnohem zábavnější je psát zážitky nové. Těšit se z malých mikropříběhů, které mi rozjasní den.
Jedna nestačí
Aktuální pardubická výluka je někomu zjevně málo, takže se rozjela další směrem na Hradec. Nese to tedy návrat na lokálkovou D3, kudy se naváží stroje na prohlídku či opravy. Fikaně se k tomu využívá ranní vlak se školní omladinou. Ta mě opustí v Holicích a já už potom sám pokračuji do královského města.
Snad náhoda tomu chtěla, že jsem tuhle směnu měl dvakrát po sobě a pokaždé byl její průběh jiný.
U prvního dne jsem dvě minuty před odjezdem vyslechl informaci od dispečera, že mi bohužel nedorazí vlakvedoucí, neb ho paralyzovala náhlá žaludeční nevolnost a je stočený v křečích u sanitární keramiky, jejíž barvu kopíruje i jeho obličej.
Že není nikdo další v pohotovosti, mě příliš nepřekvapilo. Nedostatek provozního personálu je napříč republikou stále viditelnější. Probublávající nechuť jít do práce a zachraňovat, je navíc díky dlouhodobému nedostatku volna poměrně logická.
Vzal jsem tedy na vědomí, že pojedu sám. To znamená, kromě bedlivého sledování dveří, také fakt, že si na příjezdu do dopravny Holice musím postavit vlakovou cestu na kolej č. 2. Tím ještě mnohem více prohloubím zpoždění, protože všechny úkony nestihnu během předepsaných třech minut.
Pauza
Můj zaměstnavatel se jako řádný hospodář chová příkladně a po příjezdu do Hradce mi směnu na tři hodiny přeruší. Já, abych podniku taktéž něčím vypomohl, nevyužiju nabízený pokoj k odpočinku. Neumím usnou na povel v 10 dopoledne a vstát ve 13:05. Ke vší smůle je za nedoléhajícími dveřmi z papundeklu slyšet netlumený hlahol z chodby, kde probíhá čilý pracovní den.
Půjdu si radši zaplavat. I když se mi fest nechce! Nějak nejsem ve svý kůži a vleču unavené nohy k lázním, vzdáleným cca 1,5 km. Ještě v půlce trasy uvažuju, že se na to vážně vykašlu. Moc jsem nesnídal a proto se s těžko potlačovanou touhou dívám do výlohy rákosnického bistra na M8 (osm pokladů s rýží).
V ten okamžik se zděsím vlastní váhavosti a už napevno přemůžu zpátečnické myšlenky na zahálku. Ku*va, mám snad nějaký povinnosti vůči sobě, ne? Kam bych to dopracoval, bejt slabošsky línej a změkčilej?!
První kilometr je trápení, ten další už lepší. Plavu dál a dál a už se mi z vody nechce. Nakonec se deru ven po hodině a čtyřiceti minutách. Potěšeně si uvědomuji, jak dobře jsem udělal, když jsem nepovolil.
Vracím se k depu energickou chůzí, našlapaný až po okraj těžko popsatelnou směsicí chuti, radosti, těšení a síly. Skočím na motor, nastartuju, brzda, motám kabel od nabíječky. Točna, posun a ve stanici se zavěsím na osobák.
Závod
Pozoruji kolegu sedícího na opraveném Žraloku. Vydá se s ním jako soupravový vlak chvilku před námi. Pojede po stejné trase, nezastavuje, takže bude výrazně rychlejší.
Hned první zastávka mě obveselí, protože v ní Žralok stojí bokem kvůli křižování. My jsme nyní vedeni jako osobní vlak a tudíž jsme důležitější než pouhé Sv. Míjíme jednotku, písknu na pozdrav, chystám si rukavice, telefon a tablet. V Borohrádku se rychle odvěsím a jdu si od výpravčího převzít rozkaz. Informuje mě, že budu mít zpoždění, protože nejdřív musí jet spěšňák.
O chvíli později ovšem kromě něj kolem mě prosviští i ten Žralok. Posměšně na mě zahouká a znovu se ujímá vedení. Nicméně – musí přes Choceň!
Mapa závodu, vlastní tvorba, kolorováno.
Já fikaně využiju zkratku přes Holice, kde se ovšem zdržím, protože znovu odemykám, hážu a tak dále. K tomu navíc posunuju, protože se zase spojuju s osobákem. V jeho čele potom vyrážím k Moravanům. Tam se opět rozvěsím a – už jako nedůležitý soupravový motorek bez lidí – informuji dispečera o své připravenosti vyrazit.
Finále
Projede rychlík, po něm osobák… a po něm s dalším ponižujícím písknutím Žralok. Zase je přede mnou! Jede mu to 120 km/h, já dám maximálně osmdesát. Už ho prostě nechytnu!
Dojíždím do Pardubic a vidím ho zajíždět k čerpačce. Musí zbrojit, čeká ho šest nádrží.
Já se při přecházení taktéž podívám do své jediné nádrže. Ha! Je úplně plná, předchozí kolega byl skutečně svědomitý a naplnil ji až po víčko. Hodím se ve spojce veksli a vyhnu se čerpačce. Dochází mi, že bych mohl dnešek sepsat, protože jsem netočil. Tak aspoň dokumentační fotka, že nekecám.
Zvědavě vyhlížím finální stav. Ha, mám to v depu ideálně nalámaný na šestou! Dokonce jsou i vrata nahoře. Paráda!
Odstavit motorek, dát ho na kabel, zavřít vrata, vrátit klíče od D3, pověsit klíče od stroje, odhlásit se ze směny a hurá k autu.
Takže jsem nakonec dneska vyhrál, i když s malým podvodem. 😀
Cestou k parkovišti zvedám hlavu a s určitou zvědavostí se podívám po rozkopaném depu. A v duchu si říkám: “Tak zas zítra.”