Dilema

Úvaha, zda nezměnit zaměstnavatele, dokud je čas, mi začíná ve světle u nás chystaných změn přicházet na mysl stále častěji.

Varianty řešení hluboké skepse, kterou zjevně neprožívám jen já, začíná otravovat vzduch i u lidí, kteří jsou jinak vůči výkyvům nálad prakticky imunní. To vše se promítá do atmosféry celého fírovského kolektivu.

Vztek nad rozhodnutími lidí, kteří díky své absolutní bohorovnosti dopouštějí likvidaci něčeho, co dlouhé roky fungovalo, špatně snáším. Pozorovat najaté pohůnky cizích dopravců, kterak si bez jakýchkoli skrupulí či hany přeměřují koleje v depu, které bylo doteď mým domovem, nedokážu přejít lakonickým povzdechnutím a chápavým přikývnutím, že se to prostě někdy stane. Že jde jen o vývoj.

Jestliže je tento jev doprovázený mlčením a nejsem obeznámen s budoucí perspektivou či zájmem o mé služby, je nutno začít jednat prakticky. Tedy zařídit si předem, v rámci předvídavé opatrnosti, nějakou záložní variantu pro případ totálního konce. Naivní úvaha, že se o člověka někdo postará, že někoho moje práce a činnosti zajímá, popř. že by to dokonce někdo dokázal snad i ocenit, mě opustila už dávno. Proklamace, jak moc někomu záleží na tom, aby se měl fíra dobře, se zatím vůbec nenaplňují a naděje, že by se to mohlo změnit, je nyní zcela lichá.

Výše zmíněné myšlenky mě donutily vypracovat si profesní životopis a dát ho k posouzení zkušenému personalistovi (admin). Přijata byla až několikátá verze a neobešlo se to bez potěšeného glosování nad množstvím vypsaných dovedností a profesí, kterými jsem za 28 let u dráhy prošel. Zároveň si při procházení obsáhlého textu říkám, že toho snad nenabízím tak málo.

Ještě stále váhám, zda rozhodný krok udělat. Variant, co si počít a jak dál pokračovat, je naštěstí poměrně dost. K tomu všemu se chystá značná generační vlna odchodů, kdy lidé, kteří své práci u železnice zasvětili celý svůj život, přejdou na zasloužený odpočinek.

Než celou věc spustím, rád si poslechnu či přečtu názory kolegů, kteří podobný krok již udělali nebo se k němu chystají. Mezi čtenáři jich je dost. Psát můžete klidně neveřejně. Není nutno ukazovat náladu a rozpoložení mančaftu ctěným cestujícím, které vozíme.

Je po volbách a heslo “Ano, bude líp!”, kterým si vítězná strana dokázala podmanit republiku, se u mě osobně vůbec nenaplňuje. Ale možná, a vůbec to nevylučuji, je chyba pouze ve mně.

Ilustrační foto: Claudio Schwarz / Unsplash