Leden s nadějí

Sinusoida nálad, která reflektuje moje aktuální rozpoložení (hlavně během psaní) se zase vrací k bodu, kdy mě zase tak všechno nějak mnohem víc baví.

Využiju tedy svou vrozenou pracovitost a laskavost, abych zvěčnil drobné jednotlivosti, které by jinak bez povšimnutí zmizely v mrazivých dnech ledna 2023.

Zapsáno: 29. 1. 2023

Nebudu se vracet do loňského léta, kdy jsem s obvyklým fňukáním popisoval nekončící martyrium způsobené nedostatkem lidí. To ostatně způsobuje vrásky nejen nám, ale i kancelářským nadřízeným.

Změna!

Souvislý vodopád hněvu (nejen ode mě) a výbuchy sprostých slov směrem k jejich židlím přinesl své ovoce. Nový turnus platící od prosince se i díky starým a zkušeným veteránům, kteří si dodělali PESA autorizace a nutná poznání, výrazně vylepšil. Jejich ochota a fakt, že se uvolili ubrečeným mladíkům (jako já) pomoci, se příznivě podepsala na skladbě směn.

Začínám tedy doufat, že pokud se nám ještě podaří protlačit pracně vymodelovanou březnovou korekci, kterou dva klíčoví turnusoví znalci (hoch Víťa z cizího depa, který mi zde nabídl pomocnou ruku, a pan Bohouš od nás) s velkým nasazením a s maniakální precizností dotáhli do nakreslené podoby, ze zdejších stránek zcela zmizí nezábavný lednový nákres, který pro ilustraci přikládám.

(Nedělej dlouhý věty, říkám mu to furt! Zbytečně! – pozn. admina)

Podobně zoufalý rozpis je výsledkem souhry mnoha nešťastných okolností; neurazím snad boha naděje, když řeknu, že jsme potřebnou pomoc a nejrůznější kombinace dělali tak nějak rádi. Aby zkrátka všechno odjelo.

Nastoupili k nám dva čerství strojmistři. Konečně někdo naznal, že jeden člověk se neuvěřitelným objemem práce v kombinaci s desítkami výluk a personálním obsazováním výkonů jednoduše zničí. Uvolněná strojmistryně, která ten ku*evsky náročný rok odnesla na bedrech víceméně sama, už pomáhá v turnuse jako vítaná posila vozby vlaků.

Její roli a fakt, že je to zástupkyně něžného pohlaví, hodlám v budoucnu zásadněji vytěžit. Snad se mi povede přesvědčit ji k rozhovoru, aby vám dokázala více přiblížit práci v roli, kterou jsem tu xkrát popisoval.

Nováčci

Kromě jiného jsem jedno lednové ráno potěšeně pokyvoval, když jsem při nástupu na fírcimře objevil tři zcela nové tváře. Všudypřítomná směs vyjevení a nervozity byla cítit, zatímco nováčci nasávali vyhlášky, nařízení, šichty a provozní záznamy. Strojmistr mi vysvětlil, že to budou naši budoucí kolegové. Zatím v pasivním zácviku.

Ten den jsem na první vlak do Slatiňan odjížděl s úvahou, jak je skvělé, že se borci do roka a do dne “udělají” a další odchody do důchodu jejich silami nějak pokryjeme.

Nicméně jako jinde, i u fírování platí – neříkej hop(a), dokud nepřeskočíš… Po pouhých 14 dnech bohužel dva došli k závěru, že je naše práce natolik náročná, že by nikomu nevyhovovala a tváře zase zmizely. Pryč chtěl i třetí, ale nakonec ho někdo před pár dny ukecal a tedy zůstal…

Mrzí mě to. Mrzí mě to moc. Zvlášť ve světle následující části…

Praví nováčci

Ten den jsem totiž při odjezdu do odpolední Chrudimi potkal na nástupišti naše další dvě budoucí posily. Frajery, s kterými jsem se nejen já, ale další kolegové během loňského roku piplali. Snažili jsme se jim předat, co umíme, známe a co milujeme. Bez příkras, často drsně, nemilorsdně, stroze a důrazně.

Chválili jsme tam, kde bylo třeba, povzbuzovali při skleslosti na složitostmi či nejasnostmi. Jebali jsme je za předvídatelné chyby nováčků a dávali jim potřebnou péči, aby na ně byl absolutní spoleh.

Když mi oba dva s neuvěřitelným nadšením ukazovali vztyčené palce, které signalizovaly návrat z úspěšně složených zkoušek ZoZ, aby mi pak následně líčili náročnost čtyřhodinových zkoušek, bylo mi za ně radostí do breku.

Vědomí, že práce, kterou věnovali i v pozdějším věku přípravě, přinesla kýžené ovoce, jim ozdobilo tváře lépe než nejlepší úpravy Photoshopu. A já, protože dobře vím, že je třeba využít jakékoli situace, kdy je štěstěna nakloněna, jsem si vyprosil předběžný slib na další rozhovor. Abych měl možnost zaznamenat navždy jejich pocity, dojmy a nezkrášlený pohled i pro jiné zájemce, které u nás rádi uvítáme.

Příklady táhnou

Podobně jsem to udělal hned další den. Byl mi totiž přidělen do zácviku nový kolega Michal. Je čerstvě po licenci a má před sebou kurz v České Třebové stran techniky a dopravy.

Už může řídit vlak, čehož využil po oba dva dny a dvě dvanáctihodinové směny bezezbytku. Celou dobu jsem mu stál znuděně za pr*elí a stýskal si na bolavé nohy. Žralok má totiž druhou sesli umístěnou tak blbě, že je z ní lautr ho*no vidět!

Jistota a odhad, s jakou jednotku ovládal, jakožto i precizní odříkávání a správné pojmenovávání všeho, co kde na trati vidí, mě bavilo. Ten chlapec má zkrátka dar!

Po několika opatrných dotazech už jsme si povídali jako staří známí a já měl zase radost. A k tomu pár hloubavých myšlenek… Řekneš hm, hm, tvl, bejvalej autobusák, a on to vodí na pána!

Když jsme spolu večer brkali po kamení k autům, abychom odjeli potěšit manželky, šlo se nám oběma po osmekaných plotnách vesele. Každému z jiného důvodu…

Budoucímu kolegovi se dmula hruď pýchou nad chválou, jíž jsem ho zahrnul. Samozřejmě zčásti proto, že jsem záměrně pomlčel o drobných chybách, kterých se během jízdy opakovaně a očekávaně dopustil.

A já? Z čeho jsem se radoval já? Vlastně ani nevím. Možná z vědomí, že mě práce po 26 letech u ČD prostě baví.

Slovy Jiřího Paroubka. Kdo z vás to má?