Podzimní přinas**** přemítání

Ale jo, sepsat si tu nas*anost a podrážděnost asi můžu. To není nic proti ničemu. Někdy spousta zdánlivě nepodstatných maličkostí dokáže otrávit a znechutit i mě, ačkoli bývám proti podobným vlnkám povětšinou imunní.

Zapsáno: 23. 9. 2025

1

Sám nevím, proč to tak občas mám. Přestože se mi nic extra neděje, stejně ten vnitřní běs a vztek na všechno a (skoro) všechny prostě zažívám. Snad za to mohou i ty blížící se volby, kdy si jako naprosto průměrný občan uvědomuji, že to nemám komu hodit. Zklamání a deziluze, podpořené masivním lhaním všech těch tváří z billboardů, na mě působí už zcela odpudivě. Že bych nevolil, mě láká, protože prostě nemám na výběr. Vzpomínám pouze na dědovo motto: Pamatuj si hochu, starý prasata žerou dycky míň než ty nový! (No ale pudeš, že jo, tak nedělej drahoty. – pozn. admina)

2

Zaznamenal jsem též naši železniční konkurenci, když si uzurpátorsky podmanila další dílek trhu a tím nám opětovně zmenšila manévrovací prostor. Ústa jejího vládce k naslouchajícím promlouvají velmi sebevědomě a deklarují v prohlášeních, že jsou naše dny sečteny. Možná bych jako zaměstnanec uvítal od představenstva trochu vzdoru, reakci nebo posměšnou notu. Aby se dalo nám tažným najevo, že se nemusíme bát a že další prom*daná mlilarda, o kterou nejspíš přijdeme, v konečném výsledku nic neznamená, protože jde o součást taktiky a nového stylu řízení.

3

I admin mě pr*á. Pověřil mě, abych přes prázdniny provedl aktualizaci seriálu o výchově strojvedoucích ve světle nastupujícího ETCS, ale zvysoka mu na to se*u. (To je vidět už jen z toho, že si nepamatuješ zadání, který bylo úplně jiný. – pozn. admina) Pro svou nechuť tuto věc provádět mám hned dva celkem oprávněné důvody. Ačkoli množství zájemců, kterí moje stránky navštěvují, není malé, nevěřím, že by se zatěžovali čtením historie a nějak vážněji vnímali věci dávno minulé. (6050 lidí jen tento rok by asi nesouhlasilo. – pozn. admina)

Druhé pramení z toho, že milý národní zabezpečovač, ať si kdo chce co chce říká, krom ochrany, pomoci a hlídání, stále vykazuje nepříjemné množství dětských nemocí. Že se o nich cestující nedozví a ve slušné společnosti se o tom nemluví vůbec, neznamená, že nejsou.

Poslední zážitek, kdy mi ETCS prásklo ve výměnách u Řečan s významově maximálně průserovou ikonkou, kterou jsem na DMI v životě neviděl a není ani popsána v manuálu zaměstnavatele, mi způsobil v prvních sekundách srdeční zástavu a stres level milion a jedna. Vypadalo to totiž, že jsem projel návěst stůj a řítím se proti vlaku, co si to sype proti mojí po strop nacpané soupravě. Že se později ukázalo, že si naprosto spolehlivý, neprůstřelný, drahý, odladěný a dalšími superlativními přídomky obdařený systém vybral slabou chvilku, mě úplně neuspokojilo. Vůbec nikoho nezajímá, jak mi bylo, jak moc jsem se lekl a jak tuze moc jsem se bál…

Že by mi třeba někdo zavolal, vysypal si popel na hlavu nebo se omluvil? Něco jako: Hopo, je nám to líto, tohle byla doopravdy naše chyba, krumpl zam*danej, stojí to za pi*u, hele, fakt sorry, to ses asi leknul, viď?

Ne, to se vážně nestalo. Až si zase bude číst vyjádření, jak moc je zabezpečovač bezvadný, vzpomeňte si, že je za takovým prohlášením i lecos nevyřčeného.

4

Taky jsem koukal, že Oldovi v Praze postříkali motorák. Uvažuji, jak strašný č*rák a zbytečná svin* může takovouhle věc udělat. Zku*vený s*áčové, kteří podobné výtvory obhajují a zaobalují do vznešených vět o umění a rebelství, bych trestal stejným metrem jako haz*y, kteří podobnou věc provedou. Nesnáším tyhle odporné bytosti do morku kostí. Mimo jiné i z důvodů, že díky jejich kri*lvýtvorům musí pracovití, poctiví a zapálení lidé věnovat značné množství času, aby poškozenou věc uvedli do normálního stavu.

5

Když jsem se v neděli vracel ze stověžaté, kde rozhodně všechno nebylo v pohodě (dva přejetí – Běchovice a Zeleneč) a svěřil v Kolíně u posledního vlaku s úlevou řízení do rukou AVV, neboť jsem toho měl po 22hodinové směně plný brejle, nedošlo mi, že pořád ještě nejsem doma. Nahromaděné rychlíky za námi byly pouštěny před můj vlak a já dorazil k domovu proti původnímu plánu o další hodinu později. Vědomí, že mohu na bazén zapomenout, mě přivádělo k zoufalství.

Dorazil jsem domů a bez jídla šel na kolo. Dupu, vší silou dřu a šlapu jako ďábel. Zmar a zlobu přenáším do pedálů, což působí očistně a terapeuticky. Bohužel ne na dlouho. Okruh, kde se pohybuji, znám podobně jako koleje. Do posledního kamínku. Těžím z fotografické paměti. Jakákoli anomálie či odchylka mě okamžitě praští do očí a spustí alarm.

Tady je PET láhev, tady plechovka, tady další flaška, další PETka, kus hadru, obal od sušenek, krabička od cigaret, mikina, pytlík od bonbonů. Stromořadí jabloní je poseto odpadky a na konci, kousek před mou rodnou vsí, vidím jejich původce. Cigoši v omlácené felicii s vozejkem trhají jablka.

Je jich tam asi patnáct, bude férovka? Dostanu žiletkou na hrdlo? Nemám se na to vys*at? Není to moje starost, ne? Uvažuji v rychlosti 31 km/h. Do p*či, co bych to byl za sra*ku, kdybych se nepostavil zlu? U sebe doma, kde to mám rád, kde je tohle všechno díky dlouholetému užívání jako moje vlastní a státní SuS Pardubického kraje, která se o to nestará, je k chování nájezdníků lhostejná?

Zabrzdím u nejnacpanějšího temného houfu tak prudce, až se mi od destiček zakouří. Zahodím karbonové kolo a jako Arnold, jemuž jsem díky vztekem pokřivené tváři dost podobný, nebojácně a zlostně povídám:

“Tak vás tady pěkně vítám. Moc mi nevadí, že škubete moje jabka, aspoň nepřijdou nazmar. Ale bordel z petek, kterej tady za váma vidim, mě naprosto neuvěřitelně se*e! Než budu volat myslivce, který to tu v rámci dnů země čistěj a sbíraj, chci vám říct, že mě to tak do p*či neuvěřitelně nas*alo, že jsem tady musel zastavit a pokazit si trénink! Bydlim tady padesát roků, denně tady chodím a ku*va, do p*či, myslete si, co chcete, ale bordel mi tady doopravdy nechávat nebudete, to fakt ne! Chci od vás slyšet a je mi jedno, kdo se toho ujme, že to dojdete posbírat! Omlouvám se vám, měl jsem strašně těžkej den a vztekám se asi víc, než čekáte, ale tohle prostě ne! Prostě tady žádný odpadky ku*va nebudou, abych na ně musel koukat!”

Zaražené ticho. Nikdo ani nehlesnul. Žádná klatba, abych dostal rakovinu do mindži, nic. Nejtmavší vajda nakonec sebral odvahu a povídá:

“Pane, nezlobte se už, mi pošlem děcka, ať to vysbíraj. Ono tady nejsme jen my, ale i ta druhá parta.”

Já, neboť jsem uvnitř mírná a dobrotivá duše, nabídku přijímám a konverzaci ukončuji:

“V pořádku, já nebudu zkoumat, kdo a co. Poprosím vás, řekněte to i jim, ale ať je tu čisto. Děkuju vám moc, omlouvám se, mějte se moc hezky a na shledanou.”

Sedám na kolo a mizím. Vesluju. Spím.

5-2

Druhý den ráno jdu běhat. Utíkám okruh, co jsem jel na kole a vidím v ranním slunci u silnice jabloňového stromořadí postavy s pytlema. Obouchaný Escort s vozejkem, asi druhá parta. Zastavím u nich a než spustím, jedna z figur, nejspíš žena, mi vzrušeně povídá:

“Pane, pane, už to máme posbíraný. Můj přítel to včera všecko prošel a vybral. Nenajdete ani láhev.”

S úsměvem jim poděkuju a běžím dál.

Chtělo by se říct, že má příhoda dobrý konec, že? No ne úplně. Všechen nasbíranej bordel je strčenej u řeky pod stromem. Vypadá to tam jak ve feťáckym doupěti. Ku*va, vzdávám to, tyhle lidi prostě nikdo nepřevychová.

6

Nestačilo to dneska, to pesimistický podzimní okénko? Jak se stavba nového domku posouvá a začíná vše vypadat náramně, přichází i dotazy od blízkých spolupracovníků, které oprávněně zajímají na zdejších stránkách záměrně nepublikované detaily. Hoch Wasa, který je vznesl a navíc stál u zrodu mého psaní, bude pozván na kolaudaci a prohlídku. A protože je sám velkým spisovatelem, požádám ho o sepsání názoru, který na něm naše budované dílo zanechalo.

Na úplný konec, aby to bylo aspoň malinko vizuální, přidám animaci mého syna. Vytvořil ji tematicky železniční a vztahuje se tedy k profesi, kterou mám tak rád. Je za ní dost práce, takže by ho asi potěšilo, kdyby se dozvěděl, že se vám líbí.

A teď jdu veslovat. Za 14 dní, až se admin vrátí z dovolený, možná zase na viděnou. (Máš to nějaký popletený. Kde je tvoje věta z předminulý neděle: Nemám nic napsanýho, vadí to? Že jsem byl tři dny pryč a tys tenhle článek dodal až po mym návratu, ti tu větnou konstrukci ze začátku odstavce dost bourá… 😀 – pozn. admina)