Zvykám(e) si, díl druhý

Nových věcí, na které je potřeba se adaptovat a uvyknout jejich všednosti, na mou věru neubývá.

Zapsáno: 7. 9. 2025

Nejdřív o tý Praze. Příjemně mě překvapilo, jak diametrálně odlišné pocity může generovat víceméně naprosto totožná směna, kterou jsem tu před nedávnem popisoval.

Protože jsem se do Prahy od zácviku a poznání více než měsíc nedostal, jel jsem si na svoje volno (a tedy neplaceně) s kolegou Péťou celou trasu ještě jednou projet. Mám to tak celý život – snažím se na věci nes*at a protože dobře znám vlastní mozkové limity, osvědčuje se mi opakování, fixování a dril jako jediná správná cesta. Kolega moji opatrnost velmi dobře zná a tudíž mé konání nezlehčoval. A díky jeho péči jsem si donesl moho dalších a velmi zásadních doporučení, které jsem hned následující den s potěšením aplikoval.

Železniční bůh mě má rád. Stroj fungoval, CDP svítilo, AVV vedlo (peru se trochu s mačkáním, co vidím, ale to se poddá). Úplně první spaní v Kolíně, úklid souprav jinde a s jinými lidmi. Dlouhá, předlouhá dvoudenní směna, kdy jsem prostřídal pět souprav, se vyvedla naprosto ukázkově a já si musel nerad přiznat, že to časem, až všechno dopiluju a domazlím, bude fakt super.

Poprvé sám

Sólo s dvojkovým Panterem. I tahle výjimečnost mě potkala o víkendové dvoudence a přes počáteční komplikace byla přínosná. Odstavená jednotka, jejíž oživení mi trvalo drahnou dobu. Heh. Slabošsky jsem si na směnu dojel o něco dřív, neboť mám radši časovou rezervu na úkony, které zatím nemám pod kůží.

Drobné odlišnosti a neklid nastartovalo vědomí, že nedokážu ani stáhnout sluneční clonu. P*čo, jak mám jezdit s takovýmdle vlakem, když ani nevim, jak se stahujou firhaňky! – říkal jsem si v duchu. Nakonec se ovšem odlišnosti a postup díky péči zkušenějších kolegů (díky, Kubo, díky, Dejve) vyjasnily a zmar se změnil ve sladké potěšení.

A opět, nastalo okouzlení nad jízdou, čitelným ovládáním, funkcemi, to vše pocukrované náramným fungováním jednotky bez otravných chyb nebo závad, které fírům často ztrpčují práci. Trochu překvapivě jsem při jízdě na AVV sledoval sebevědomé a vysoké rychlosti, kdy si stroj dovolil brzdit do zastávek výrazně později než já. Ale výsledné časy, funkce OJV, možnost sáhnout do řízení, převzít kontrolu mě bavily hlavně proto, že jsem díky neošizeným zácvikům dobře věděl, co chci a co dělám.

Špunt

Poslední noční vlak z Kolína. Paní výpravčí donesla rozkaz o stahovačce, tedy napěťové výluce v Pardubicích, který jsem studoval skutečně bedlivě. Nejen kilometrickou polohu, ale i panteří ovládací prvky, abych nezůstal někde viset. Nebyl bych první ani poslední. Den předtím se řešilo uváznutí vlaku ve vypnutém úseku a já rozhodně netoužil vytvořit špunt, který každého se*e.

A zase – vědět, co dělám opakovaně, je jiné než v premiéře. Poslední zastávka před vjezdem do Pardubic je Svítkov. Ku*va, svítí mi výstraha, za obloukem je vjezdové návěstidlo a nevidím rychlost na něm. Tohle Panter neukazuje. Jak to mám projet, když je to stažení ještě před vjezdem? ETCS mi neumožní nabrat rychlost a přihnat se tam rychleji. Zastavím si radši o kus dál.

Volá mi pan výpravčí. “Ahoj Hopo, máme tady rozsáhlou napěťovou výluku, rozkaz jsi dostal, viď? Pojedeš na osmou kolej, obsazenou. Ale máš tam dost místa, vejdeš se v pohodě,” uklidní mě jeho osvětlení, jakou mapu mám před sebou.

Poděkuju a soustředím se na svoje konání. S naprostou a přesnou prací na rozjezdu, přepínám řízení na ruku, vybavuju Mirel, sleduju rychlost, metry ke stahovačce, koukám na přenosné návěsti, brzdím dle ETCS, rozsvěcím dálková světla, stahuju sběrač. Míjím návěstidlo s návěstí “jízda podle rozhledových poměrů”, brzdím si na požadovanou rychlost, plynule a pomalu se rovnám přes odbočky do osmé koleje, odmačkávám ETCS, které chce vědět, jestli vím, že mám před sebou obsazenou kolej. Brzdím u podchodu, otevírám dveře a teprve po zastavení opět zdvihám sběrač.

Až teď začínám normálně dýchat. Zatahuju jazyk a zavírám údivem, překvapením a obavou otevřenou pusu. Babička mi vždycky říkala, ať zavírám pusu, když se divím. Jo, měla pravdu.

Není to moje první stahovačka. Ale pokud se těch věcí k ní navázaných nakumuluje několik, je to pro novice přecejen něco trochu jiného než suchá instrukce tam a tam stáhni sběrač.

Jedna věc je ovšem na úspěšném zvládnutí operace fajn. Hned tak na ni nezapomenete. Příště už budete vědět, pamatovat si dynamiku, setrvačnost soupravy, získáte odhad. Ruce budou postupovat sebevědoměji a nebudete mít celou dobu otevřená ústa. I když tím posledním si nejsem tak jistý. 🙂

Dneska je to celý takový kolejový a málo pikantní. Chybí tomu…

Ženský prvek

Mladou a velmi pohlednou kolegyni jsem už několikrát střídal na ose. Takže počáteční rozpaky a zkoumavé filtrování přešlo v její zařazení do kategorie moc fajn. Dokonce mi díky své laskavosti a přístupu umožnila dřívější odjezd k rodině, což jsem v duchu ocenil nejvyšší známkou obliby, kterou přiděluji jen významným hráčům.

I ten den jsem ji střídal na ose a měl odstavovat její soupravu. Aby ona mohla vyrazit s jiným vlakem jinam. Měl jsem zpoždění. Můj spoj pouštěl několik rychlíků a tak na mě musela čekat. Nereptala, nemračila se. S úsměvem a chápavým pokynutím a nadhledem přešla mé chabé omluvy a potěšeně povídá:

“To vůbec nevadí, v pohodě. Hele, dívej, já se díky tomu klidně mohla pozdravit s kolegyní, vidíme se vždycky moc rády.”

Skrze okýnko syslovského řidičáku na nás z RJ kynula další značně atraktivní slečna. Uff.

Když jsem po střídaní soupravu po kolegyni odposunoval a odstavil, vytanulo mi na mysl Nagano. Mike Crawford tehdy po vypadnutí kanadského týmu prohlásil: “Už to není jen naše hra.” Ačkoli si často z opačného pohlaví dělám srandu, netrpím v žádném případě misogynií nebo odsudky. Jen si uvědomuji, jak se mi díky novému ježdění rozšiřují obzory. Zvykám si, že se svět mění. A já s ním.