Zvykám(e) si

Ale jo, p*čo, už to má nějakou úroveň.

Zapsáno: 2. 9. 2025

Zálibně si prohlížím panteří jednotku. V nelidském čase 2:45 h, kdy na ni lezu, abych po oživení a zprovoznění odvezl ranní závěrečné kolečko.

Funguje náramně. Jízda je svižná, hladká a plavná. Blesková odezva ovládacích prvků mi vzdáleně připomíná hraní se Žralokem. Baví mě objevovat odlišnost od syslovlaku, který mi sloužil celý večer a nyní bude rozdávat radost jinde. S panterem ubylo trápení.

Asi úplně nejméně mi schází výpadky výkonu při míjení protijedoucích rychlíků. Prudký poryv vzduchu často způsobil na řídícím vozu Sysla reakci bezpečnostních čidel dveří. Pokud takových rychlíků potkáte za cestu dvacet a víc, otravné odstraňování závad razantně ovlivňuje plynulost jízdy.

Rychlost

Ne že by to s Panterem bylo úplně bez vady. Četnost poruch je ale zásadně nižší. Mrzutá je absence cílového brzdění, které, abych řekl upřímně, výrazně zjednodušuje obsluhu. Na druhou stranu podle mě přispívá k otupění fírovských návyků, odhadu, předvídavosti, soustředění a pozornosti, které vedení vlaku vyžaduje.

Co je ovšem famózní, je rychlost a lehkost, s jakou Panter dosahuje maximální dovolené rychlosti. Musím se smát, jak mě, který už není úplně za zelena utržený, lákalo vyzkoušet, jestli se to nechá mezi zastávkami a na ideálním úseku trati zrealizovat. Pokus byl legitimizován řízením CDP, které přede mě pustilo dva rychlíky a já díky tomu nabral čtyřminutové manko. Na třech zastávkách jsem byl schopen tohle zpoždění úplně vymazat a dojet do Pardubic dokonce s patnáctisekundovým náskokem.

Je ovšem nutno poznamenat, že výsada použít maximální rychlost znamená rovněž i povinnost a závazek umět zastavit jemně a plynule, bez zbytečných rázů nebo kopanců. Též dodávám, že osobní vlaky v tomto místě podobnými rychlostmi nejezdí, 160ka je obvykle vyhrazena pouze rychlíkům. Jde tedy o poměrně “wow” situaci. 🙂

Cestující

Zvykají si ovšem i naši pasažéři.

“Dobrý den, hledám osobák na Pardubice,” konstatuje směrem ke mně paní v Kolíně na nástupišti, když přecházím mezi stanovišti. Informační systém v jednotce mám správně. Oranžové nápisy s textem jsou dobře viditelné. SŽ má cedule taky napsané, ale paní váhá. Nejistota v jejím obličeji pramení z jiné soupravy, než na kterou je zvyklá.

“Nebojte se, milá paní, klidně si nastupte. Za vaši věrnost a lásku k vlakům vám společnost České dráhy nabídne možnost cestování v moderní a klimatizované jednotce. Zatím tedy ve zkušební provozu, ale od příštího roku už to bude nafurt!”

“Jéé, to jsem moc ráda. Působí to úplně jak ňákej rychlík!” směje se a spokojeně usedá vedle čistotou se skvícího záchodu.

Ten zkušební provoz není samoúčelný. Už jsem o tom psal s Liškama. Nejde jen o naučení se vlak rozjet a zabrzdit. Někdo ho musí umět spojit, udržovat, opravovat a čistit. Prostě se s tím kloudně naučit.

Učení

Učím se i já.

“Výměna Sysla za Pantera v depu. Je na to hodina. Stihnete to? Bude to jako vagón, musíš si to kompletně oživit. Zvládneš to?” zavolal mi nadřízený.

Klaplo to. I díky pomoci ochotných kolegů. Těch kroků a věcí, co se musí vykonat, bylo poměrně dost. Ale přispělo to k určitému uklidnění a zvýšení sebevědomí, které člověk vozící vlaky ke své práci potřebuje.

Ani ta údržba to nemá snadné. Proto se pro jejich naprosto klíčovou roli ve vlakovém provozu staví odpovídající zázemí. Nejen v HK, ale i v České Třebové.

Následující příhoda není moje, vyprávěl mi ji bratr. Servisní pracovník, který se hluboko v útrobách údržbářské jámy ponořil s vervou do úkonu, narazil hlavou do ostrého ocelového rámu vedle podvozku pod Panterem. S roztrženou hlavou, z níž velmi efektně tekla krev na jeho obličej a monterky, už nešlo dost dobře pracovat. Jako tvrďák přesto úkon dokončil a poté se klidnou chůzí přes halu přesouval na ošetření. Jiný kolega, jehož zaujala efektní krvavá stop roztažená po podlaze, zraněného rozveselil účastnou větu: “Copak, hryznul tě panter?”

Co by si měl čtenář z dnešního textu odnést? Učíme se a není to pokaždé zcela snadné. Ale bude to fajn a polepšíme si úplně všichni.