Co by to bylo za léto bez odpočinku. Co by to bylo za odpočinek bez dovolené na Sázavě. Žádné moře, žádná země, žádný resort se nemůžou tomuhle kouzlu ani přiblížit.
Zapsáno: 25. 8. 2025
Jako paša sleduji své děti a manželku, jak ve vyhlášené cukrárně labužnicky vychutnávají řemeslně dokonalou zmrzlinu. Musel jsem tedy zasáhnout a provést redukci jejich původně dosti neskromných požadavků na dva kopečky (jeden za 35 korun). Jejich nestřídmost se mi zdála zhola zbytečná. Připomněl jsem jim lstivě, dožadujíc se pochopení, že stavíme a že kdyby si měl dát každý takhle velkou porci, navíc plnou škodlivého cukru, nezbyde nám dost peněz třeba na vrata od garáže, kam pak bude v zimě táhnout.
U sebe jsem jako poslední objednávající a platící podobné omezení neaplikoval, což přineslo u výše zmiňovaných značnou nelibost. Protesty jsem se snažil umenšit lživou proklamací, že mi to zas extra nechutná a akorát jsem si tím potvrdil, že je lepší mít jednu perfektní chuť (jako oni) než tři zcela průměrné (já).
Uklidňující pohled
Od zmrzliny jsme se přesunuli pod klášter. Uvelebím se na kameni uprostřed řeky, pozoruji kýčovitou scenérii a rozjímám. Děti staví z kamení hráz, aby zachytily vodu a ryby, které se bůhví proč nechtějí nechat pohladit. Manželka sedí v proudu na balvanu opodál, má nové proužkované šaty, které jsem jí ještě nepochválil, vystavuje tvář podvečernímu slunci, má zavřené oči a tváří se zasněně.
Koupili jsme si to “ala exkluziv”. Tenhle slogan využívám, protože ho vyřkla na vsi naše hostinská, když se po válce v Kuvajtu vrátila ze své první dovolené u moře. K němu se dostala díky sňatku s naším naturalizovaným krčmářem. Získala výsadu postoupit do první ligy a poprvé v životě přičichla ke starým penězům. Tím se jí otevřela možnost využívat čedokáckou plnou penzi s přídomkem ALL, což jsem po chvilce trapného ticha dokázal mistrně dešifrovat. Když jsem poukázal na její neznalost pojmů a špatné používání cizích termitů, opáčila mi, že vím ho*no a jako trumfové eso, jímž mě chtěla ranit, vyřkla, že ona by se u řeky, kam rok co rok jezdíme, unudila.
Aby se mnou moje milá zažívala všednost a nudu, v žádném případě nechci. Beru tedy dost těžký kulatý kámen a házím ho do těsně blízkosti její pravé nohy, což se zavřenými víčky vůbec nečeká. Šplouchnutí a následné namokření šatů ji velmi vyleká a rozněvaně mě důraznou invektivou napomíná. Trpělivě se snažím vysvětlit, že jsem to nebyl já a že by mi před dětmi neměla nadávat, neboť hrozí, že z toho budou mít traumata a nedokážou v dospělosti bez obav vyjadřovat city, případně navazovat vztahy.
Nezdá se, že by má chytrá doporučení byla brána vážně. Mračí se. Aby zapomněla na hněv, snažím se vemlouvavě vlichotit s dotazem, zda už má vypracovaný plán na zítřek. Prý ne a mám něco vymyslet sám, když jsem takovej. A mám to! No… nějak bylo, nějak bude.
Druhý den
Ráno jsem první vzhůru a překvapeně zjišťuji, že jsem na manželské posteli úplně sám. 😀 Žena se v noci přestěhovala za dětmi, což jsem vůbec nezaznamenal. Spánkové skóre Garminu ukazující 97 procent ze sta značí, proč jsem balení peřin, polštáře a přesun chotě vůbec nevnímal. Dojdu jim nakoupit snídani, vypadá, že bude krásný ultra teplý a slunečný den. Nemám tu kolo, veslo ani bazén. Tak si půjdu odběhnout okruh. Jsem úplně zapomněl, jaká je ten běh v líném tempu pecka. Nejlepší je, že jsem doběhnul a VO2 skóre hned o bod hore. 🙂
Když jsem asi v půlce běhu, přijímám telefon od manželky, ať teda ještě doběhnu pro knedlík ke guláši na oběd a taky ke kadeřnici, esli paní odpoledne ostříhá děti. Mám rád tyhle úkoly pro rodinu, které legitimizují mé snažení a osvědčuji se jako spolehlivý a rychlý posel. Nemůže mě nikdo hubovat, že sportuju sám pro sebe. Dělám to pro rodinu a podnik. Chy být fit, abych jim dobře a dlouhé roky bezvadně sloužil.
Po návratu mám chuť pochlubit se knedlíkem, který držím v ruce jako štafetový kolík, ale vůbec nikoho nezajímám. Právě probíhající urputné utkání ve stolním tenise je plné vášně. Nejprve syn chce, aby byl pingpongový stůl o něco delší. Vysvětlení, že jeho rozměr je daný výrobcem a normami ho neuspokojí. Poté nastoupí dcera. Hraje jako ďábel, manželka s obtížemi vrací lopty v dlouhých výměnách, což u Emičky generuje podrážděné emoce. Aby se jí lépe hrálo, tak by prý potřebovala, aby byla pálka o trochu větší. 😀
Mám na starost údržbu dětí u lazebníka, čehož se ujímám bez protestů a vracím se s nimi v rekordně krátkém čase. Vypadají skvostně. Dále je mi nařízeno dovádění v bazénu, návštěva cukrárny, koupání pod splavem, korzování po okolí a taktéž zamilované držení za ruce.
Uléháme večer po krásném a dovolenkově odpočinkovém dni. Nejen ženy chtějí být ujišťovány o lásce.
“Hele, máš mě vůbec ještě ráda? Vůbec to neříkáš. Docela by se mi líbilo, kdybys mi to sem tam sdělila,” dožaduji se potvrzení o pevnosti našeho svazku.
“Řeknu ti, že tě mám ráda, to víš, že ti to řeknu. Ale až mi dáš mobil na nabíječku!”
Dál a admin
Ráno je opět bez mráčku. Nakoupím snídani potřebným, kteří ještě spí. Jdu sportovat, procházka, koupeme se pod splavem. Sedím na kameni, rozjímám a přemýšlím o pomíjivosti věcí v čase. Kolik se toho v mém životě za ty roky změnilo od doby, kdy jsem tu byl takhle poprvé. Věci, které se mi zdály kdysi naprosto vyloučený, se mi splnily. A nezdá se, že bych se o ně musel nějak extra snažit. Čím to je, že mám v životě naloženo tolik štěstí? Někdo vyvíjí maximální úsilí, dře, potí krev a nedosáhne vytouženého cíle. Tahle současná vypí*ená korektní doba není příliš nakloněna tomu, aby člověk vyjadřoval spokojenost. Mnohdy je za tím falešné pozlátko lží či touha oslnit sledující. Protože nemám žádnou sociální síť, zaznamenávám si tyhle niterné myšlenky sem na web a pouze pro sebe. Přes léto to tady stejně nikdo nečte. Maximálně admin.
Ten mi tuhle vytýkal, že mám neukojitelnou touhu a posedlost ukazovat věci cizích lidí (jeho) ostatním cizím lidem na webu. To je pravda, přiznávám se. Zdejší pan správce má totiž veliké množství krásných a poměrně hodnotných hraček, které mi tu a tam prezentuje. Nečiní tak z důvodu chlubení nebo předvádění, na to je moc velký introvert, prostě jen sdílí radost.
Já, protože nejsem závistivý, ani nepřející, toužím tu krásu ukázat i ostatním. Těm, co nemají tolik štěstí. Ale kdepak, nechce o tom ani slyšet! Co se dá dělat, musím poslouchat, jak on píská. Nerad se hádám s lidmi, které respektuji. Ale že má další novou motorku, snad čtenářům napsat můžu, ne? 😀 (Není nová, ale ojetá. A zároveň jsem prodal jinou. Svět musí být v rovnováze. – pozn. admina)
A ještě další novou mašinu máme v rajónu vlastně. Má ji manželčin tatínek, tedy děda. 🙂 Vyjížděl den předtím, než jsem vyrážel na dovolenou, a já měl štěstí, že jsem byl u toho. Je zatím 15 let práce při renovaci a protože si skutečně spoustu věcí dělal sám, napadlo mě, že bych ho pro náš web vyzpovídal a natočil nějaký obrazový záznam. Třeba by se to líbilo, možná je tu víc motorkářů než vlakových čtenářů. Kdo ví…
Konec
Další den, další den, kása, nádhera, sport, koupání, jídlo, pití, sladkosti, spokojenost, četba, relax, spánek. Taky přijel admin na návštěvu. Rozebrali jsme aktuální potíže a chápavě si vyslechli složitosti, kterým muž před padesátkou v současném světě čelí. Věci, které nemohou ženy chápat. 😀
Týden lenošení utekl jako voda. Letošní pobyt byl pro mě ve spoustě maličkostí a navyklé rutiny naprosto zásadně občerstvující. To, co tady funguje naprosto spolehlivě a beze změn, mi dává naprosto zásadní informaci. Mám se jako prase v žitě. Uvědomuju si to. A jsem za to strašně moc vděčný.
Tak zase za rok, nemůžu se dočkat!
