Letní dovolená 2022

Zapsat si jen pár notiček a vytvořit povídání z ničeho – to mi problém nečiní. Je nutno samozřejmě dodržet zadání, aby to bylo aspoň trochu vlakový, možná trochu o mně, aby tam bylo i něco k úvaze pro zájemce o mozkovou činnost… a taky je prima, když je v textu nějaká sranda.

Hned první týden prázdnin jsem se vrátil do města Sázava (jako loni a předloni), kde je nutno zvládnout několik tradičních a rituálních obřadů, které mi připomenou bezstarostný čas dětství.

Aktuálně jsem po rodinném výletě. Ten spočíval v přejetí vlakem jedné zastávky ze Sázavy do Samopší a pěším návratem zpět. Jelikož ho chodíme s dětmi každý rok, nechá se dobře pozorovat, jak zásadně se zrychluje čas návratu a původně půldenní výlet se scvrkne na devadesátiminutovou procházku.

Nicméně číst si o vývoji ratolestí nejspíš nechcete.

Malíček

Než jsme ve 13:49 ze Sázavy vyrazili na cestu, měl jsem možnost ve vlaku zažít úkaz, který dobře demonstruje potřebu být stále ve střehu. Jelikož vlak pouze řídím, je mi vždy malým svátkem prožívat útrapy jako jeden z vás. 🙂

Parta vodáků, která se ve zcela zaplněné 914 nahlas vyznávala z těšení na Zlatou řeku, už byla značně opojena množstvím vypité kontušovky. Jeden z členů výpravy se vydal na WC, aby využil pohostinnost nerezové mísy. A protože tři tlačítka uvnitř toalety ovládající dveře se mu zdála v jeho stavu jako neřešitelný rébus, spokojil se pouze s prací elektroniky, která dveře po chvíli samočinně zavřela.

Jeho kamarádi zkušeně (asi jako já) vnímali stále podsvícené venkovní tlačítko a též zaregistrovali neklapnutí zajišťovacího zámku. To v nich vzbudilo touhu po legraci.

Počkali zhruba minutu a dychtivým zmáčknutím (jako v Krumlově) odhalili celou intimní scénu. Půlkruhové dveře se potichu otevřely a všichni jsme spatřili, jak chlapec ukázkově ve stoje vyměšuje. V této pozici nebyl schopen dosáhnout na zavírací tlačítko, ale nezdálo se, že by ho to nějak znervózňovalo.

Zachránil ho až tramp s liščím ohonem na báglu, který usoudil, že už obrazného výjevu bylo dost a stiskem tlačítka vrátil dveře do zavřeného stavu.

Posléze situaci komentoval jeden z kumpánu nebožáka:

“Buď v pohodě! Jak jsi ch*al, měl jsi naštěstí zvednutej malíček a tak nebylo nic vidět.”

Novoty

Cesta zpět do Sázavy mi přinesla určitý smutek. Poznal jsem, že věci, které mi přišly vždy jisté a neměnné, mohou nečekaně zmizet. Pro někoho k lepšímu, ale pro mě?

Víc než 40 let to je, když jsem tuhle štreku šel jako malej kluk s tátou poprvé. Brkal jsem mezi kolejema krátký úsek od ukončeného perónku zastávky Samopše k drážní chatě depa Nymburk. V ten čas jsem prvně podvědomě poznal, jak je nutno měřit krok, abych našlapoval přesně na dřevěné švele, které ocelové hady kolejnic přidržují. A pamatuji si jako dneska, že se zhruba po 100 metrech chůze v opojné vůni rozteklého asfaltovo-ropného aroma nacházel jeden mimořádný. Kulatý! 🙂

Neměl tvar hranolu – dřevěný pražec byl jednou polovinou dobře rozeznatelným kmenem dubu, z něhož se po napuštění impregnací stal na desítky let stálý artefakt.

Když jsem se před lety k pobytu na Sázavě vrátil a viděl, že za dekády na trať nikdo nesáhl, okamžitě jsem dětem toto zásadní místo ukázal, aby ho – stejně jako já – mohly obdivovat. Letos dcera jako první vyhlašovala soutěž, kdo ten “kulaťák” první uvidí a zároveň se pasovala do role vítězky.

Já už na kraji perónu viděl, že je zle. Nově betonové pražce, vypraný štěrk a srovnaná geometrie kolejnic – bylo jasné, že tu proběhla důkladný výluka. Všechno staré muselo pryč.

Chápu, že to bylo třeba. Rozumím, že to nebude drncat. A nejspíš se pojede i rychleji. Ale stejně si, ku*vafix, nemůžu pomoct – ten kulatej pražec mi bude chybět. 🙂