Občas se mi naskytne možnost dostat se do intimního uvažování lidí a známých, kteří se podělí se svými myšlenkami a jdou k meritu věci bez zbytečných okolků.
Zapsáno: 27. 1. 2026
Minulý týden v podvečer mi volal kamarád. Pracuje u SŽ v poměrně specializované čínnosti a je v ní skutečným odborníkem.Jedná se o člověka bez nejmenších pochyb erudovaného, technicky i manuálně zručného. Zastává v hierarchii vyšší pozici se značnou pravomocí. Telefonát začínal slovy ahoj, neruším tě, hele, prosímtě, kolik bereš jako fíra peněz? Tak nějak v průměru a v čistym?
Odložil jsem ovladač od Playstationu, kde jsem se věnoval důležité misi, abych snahou zachránil most na Výtoni, a oznámil mu pravdivou a zprůměrovanou cifru. Zjevně ho překvapila.
“Hele, tak to mi přijde popravdě hodně peněz. To máš teda o dost víc než já.” Načež vyřkl číslo. “Jde mi o to, že tu mám kolegu a ten uvažuje, že by šel dělat strojvedoucího, protože se mu zdá, že ho jeho práce nenaplňuje, ani není extra dobře ohodnocena. A tak zjišťuje, co a jak.”
Vysvětlit v několika větách, o čem je naše práce, je dost dobře nemožné. Proto jsem kamarádovi doporučil, ať si pročte nejen tenhle blog, ale i zkušenosti mnoha kolegů a známých, protože jsem přesvědčený, že na první pohled líbivé peníze opravdu nejsou zadarmo.
Hned následující týden nám v redakčním mailu cinkla zpráva od kolegy, která mi udělala velkou radost. A snad nebude vadit, když ji ctěnému čtenářstvu, ochuzenému o interní reálie, ukážu.
O tohle se totiž, a nemusí to být na první pohled patrné, svým povídáním snažím. Moje práce je krásná, pestra, ale velmi často skutečně náročná. Její půvab a atraktivita ovšem neznalým nebo naivním neukazuje mnoho negativ, která – pouze ve zmínkách – vypadají jako nepřejícnost nebo odrazování. Odpovědnost, pokora, respekt a úcta jsou při strojvůdcování naprosto zásadními základními kameny, bez nichž nejde, a jsem o tom bytostně přesvědčen, tohle zaměstnání bez průšvihu vykonávat.
Ne pro každého
Snad je to tu z textů poznat a často zmiňuji, že láska k fírování vypěstovaná nepřišla hned. Rodila se mnohdy v bolestech, omylech či pochybnostech. I teď, ačkoli už nejsem zelenáč, mám často směnu, kdy pouze díky drilu, absolutní sebekázni a pomoci od kolegů dokážu odvézt a udělat to, co mám a nevyrobit karambol. Spoustu věcí na těchto stránkách nezmiňuji. Přecházím je a mlčím, protože by působily k neuvěření nebo nemožně.
Pro představu, jak musí být fíra odolný… Tohle je snímek z druhé části mé druhé pražské Ešus směny, kdy se mi pod rukama technika s*ala už před třetí ráno. Vše pokračovalo až do 14 hodin, kdy jsem drážní útrapy úspěšně ukončil a šel se, úplně vyšťavený na m*dku, věnovat sportu. Zábavný mi tam přijde krátký spánek při 40minutové obratové pauze, kdy jsem zmučenému tělu dopřál osvěžující spací injekci. Stočený do klubíčka na sesli, s kabátem pod hlavou. V grafu je to moc hezky naznačeno.
Jasně, není to pokaždé. Samozřejmě že jsou směny, kdy mě nic podobného nepotká a jízda je krystalická radost. Jen je prostě nutno zmiňovat, zdůrazňovat a opakovat, že takových vskutku není mnoho.
Všem případným zájemcům o strojvůdcovskou práci bych tedy moc rád, od srdce a se vší pravdivostí, aniž bych je chtěl odrazovat, řekl: Jen pro peníze se tahle práce vážně dělat nedá. Nevydržíte to. A jsem o tom 100% přesvědčený.
Musíte zkrátka tuhle práci milovat. I s tím nepříjemným. Prostě to k ní patří.
Tohle bych asi podepsal, já v to měl jasno odjakživa, přes drážní školu, klopýtání post socialistické ČSD kdy byly stovky mašin a personálu ale jaksi nebyly ty vlaky, x změn zákonů, dodělat další vzdělání a hlavně délka přípravy která je dnes úplně jinde. Takže cesta na pravou stranu, jak se říkalo dlouhá a krkolomná. Neměnil bych. Novým kolegům to nezazlívám, je jiná doba, mají to jednodušší. Ale… to co bylo psáno platí, tohle je jedna z profesí co se jen pro peníze dělat moc nedá… a nebo možná dá , ale ne zodpovědně celý život.
Podepisuji v plném rozsahu! Aktivní výcvik jsem absolvoval přes léto. Žádné mimořádky,technika fungovala na jedničku. Nic neobvyklého, zácvik naprosto v klidu. A to je právě ta chyba (teď už si to plně uvědomuji)! Sám jsem začal jezdit v půlce prosince. Prvních cca 14 dní bez větších potíží a pak to postupně začalo. Věci na které se člověk během zácviku prostě nepřipraví a když tak většinou jenom teoreticky. Musím teda zdůraznit že díky radám kolegům ze zácviku, školícím instruktorům,strojmistrům a tak dále zatím vše zvládám ke spokojenosti své i cestující veřejnosti (i za občasného zakroucení hlavou svého rádce) 🤭 Ty peníze jsou super ale myslím že si je opravdu zasloužíme. Nejsou pouze v klidu vysezené, člověk musí být vždy připraven na nenadálé události které mohou kdykoliv a kdekoliv nastat a hlavně na ně správně a rychle reagovat. Tohle není skuhrání nebo stěžování. S tímto jsem do toho šel. A nelituju. Vždy je poblíž nebo na telefonu někdo kdo je ochotný poradit. Hopo díky za všechno a piš dál. Docela jsem koukal kolik kolegů se rozhodlo pro tuto profesi i díky tvému blogu. Hodně šťastných kilometrů a ahoj 🍀