Jarňáky 2026 a Solvina

Občas si říkám, že ačkoli dokážu zorganizovat komplikovanou věc, aniž by mi to činilo potíže, u některých dlouhodobějších či složitějších úkolů potupně a poraženecky přiznám vlastní nedostatečnost na úplném začátku. Ovšem uvědomění si vlastních limitů a pocitu absolutní nepotřebnosti, které již několikátý měsíc v řadě probíhají v naší domácnosti, prostě nemohu nezmínit.

Zapsáno: 13. 2. 2026

Syn končí základní školu. Společně s manželkou provádí cílenou, svědomitou, urputnou a poctivou přípravu na přijímačky, aby se dostal na vysněnou střední školu. Dřina a skutečně přesně zacílená práce čítající stovky hodin otročiny začínají přetavovat původně nejistý základ do malých a dílčích úspěchů a pokroků. Ty samozřejmě působí motivačně.

Ačkoli jsem byl ze slušnosti několikrát přizván, abych se alespoň něčím podílel na posunu, který syn maniakální pílí a urputností předvádí, nejsem toho opravdu schopen. Moje role se tedy slabošsky omezuje na různé transporty vozidlem (na doučovací kurzy), logistické a kombinační vymýšlení při spojování zdánlivě nesourodých operací, nákupy potravin a laskomin pro zmínění únavy a samozřejmě dělání legrace, která má za cíl rozveselit mnohdy skepticky a psychicky zdeptanou choť.

Psal jsem tu už mnohokrát, že jsem moc rád mužem. Protože vykonávat pouhou desetinu toho, co má paní, zbláznil bych se hned první den.

Není mi ovšem jasné, jak mohou přípravu na přijímačky zvládnout děti v rodinách, kde se tomu nevěnuje, jak slýchám často, zdaleka tak detailní pozornost. Krom práce s tím spojené je třeba vynaložit i relativně dost peněz, aby uchazeč uspěl. A jsem přesvědčen, že bez přípravy bude značně obtížné bodovat.

Příklady z matematiky i češtiny, které jsem si (když se nikdo nedíval) studoval, jsem totiž nejen nespočítal, ale v drtivé většině ani nepochopil. Dobrý, tak víme, že já nikterak ostrá tužka nejsem. Pokud ovšem s lecjakým výrazem má problém i vyučující nebo člověk, který je v luštění rébusů zběhlý, přijde mi s ohledem na současné učební osnovy ZŠ úspěch u zkoušek v podstatě vyloučený.

Jarky

Výše zmíněné zásadně ovlivnilo i náš každoroční – původně týdenní – pobyt o jarních prázdninách, věnovaný lyžování v milované destinaci. Ten byl bohužel pokrácen na polovinu hned z několika důvodů. Jednak bych nedostal volno na celých sedm dní, neb i ostatní kolegové potřebují čerpat sil pro spolehlivou vozbu vlaků. Dalším faktorem je i finanční náročnost lyžování. A v neposlední řadě je tu i úvaha nad faktem, že by čas, který se prolenošil na lyžích, mohl chybět. Například ve studijní přípravě. Přesto se výměna lokace a zapomenutí všedních strastí ukázaly jako osvěžující a přínosné.

Nyní již z pokojíčku doma slyším, jak se opět počítá, kontroluje, vysvětluje. V nekonečné smyčce hlasů dešifruji nervozitu, frustraci, skepsi, naději, radost, obavy i touhu. Moc si přeju, aby věnovaná píle a investované úsilí přinesly kýžený výsledek. Bude to těžké. Můžu jen doufat, víc nepomůžu. 🙁

Pátek třináctého

Sedím v autě a čekám, až mi to přijede. Měl jsem být doma, což bohužel neklaplo, protože kolega ochořel. A nový vrchní strojmistr musel na tuto skutečnost bleskurychle reagovat operativní kombinatorikou.

Nedalo se nic dělat. Směnu odjedu, ačkoli původní plán byl dramaticky odlišný. Přesně před 17 lety, také v pátek třináctého, jsem požádal svou tehdejší dívku o ruku. Datum bylo pečlivě vybráno s úvahou, že kdyby se to náhodou nepovedlo, bude neúspěch svazku na koho svést.

V 18:30 jsem v Panteru, během pětiminutového stání v Chocni, zvedl telefon a alespoň touto formou své nejdražší vyjevil, že nelituji odvážného a zcela bezprecedentního kroku, který jsem kdysi provedl. Potěšení na druhé straně bylo vřelé a osvěžující. V rámci taktiky jsem fikaně zamlčel, že ani další den, tedy na Valentýna, se doma díky spací směně v Kolíně neobjevím. Nač si kazit výročí – sdělovat mrzutosti při láskyplné řeči by mohlo devalovat její sílu a závažnost.

Valentýnská noc v Kolíně, na nocležně, tvl, volba skutečných znalců a gurmánů. Moc se na ni těším.

Dopsáno 14. 2. večer

Ta noc nakonec nemusela dopadnout tak špatně. Poslední vlak, který v Kolíně končí, je nutno dovézt na čistící kolej. Kvůli úklidu, vytření podlahy, vysypání košů a odsátí WC. Aby byl nachystaný a ve vůni pro kolegu na ráno. Vzdálenost od nádraží, kde spím, je cca 2 kilometry.

Zpět do stanice, protože jiná možnost není, se strojvedoucí dostanou zrychlenou chůzí, kdy je každá minuta dobrá. Tak jsem činil i já. Protivně foukalo, poletoval sníh a já, obtěžkán batohem a taškou, jsem dupal potemnělým a nekonečným ranžírem, z jehož rozlohy se i ve tmě tají dech.

Přibližně po kilometru, při průchodu kolem torza dávno rozpadlé budovy a posléze úzkou uličkou vedle parkující soupravy Arriva, mě zaskočil klidný hlas:

“Dobrý večer.”

V podřepu sedící zcela neviditelné děvče, napůl opřené o roh baráku, tento pozdrav nečekaně proneslo do ticha noci, čímž mi přivodilo šok.

“Ty krávo, fuj, já se tě tak leknul!” odpověděl jsem galantně. Zároveň jsem se na ni nechtěl moc okatě dívat. Myslel jsem totiž, že třeba vykonává potřebu, což u žen vždy vypadá trochu krkolomně a nepříliš elegantně. A to jemného chlapce, za něhož se považuju, lehce rozesmívá. Jdu tedy dál a k zádům se mi donese:

“Jsem na ulici. Neměl byste nějak drobný?”

Zastavím, otočím se a říkám, ať se mi ukáže na světle.

Vyhodnocuju postavu zkoumavým pohledem. Vypadá docela dobře. Malou chvíli jsem uvažoval, že kdybych ji na nocležně prohnal drážní sprchou, vydrbal solvinou a přitlačil rejžákem nebo drátěnkou, mohla by… Pak jsem se samozřejmě vzpamatoval a zašátral v kapse, kde mi zbyla mince, kterou mi vrátil mouřenín při nákupu kebabu k večeři. Dal jsem ji dívce se slovy, že když je ten Valentýn, a každý jsme si šli po svém.

Cestou jsem přemítal, že jak jsem si odpoledne stýskal, jak mi vytopená nocležna s postelí, jednou židlí a stolkem nepřijde jako bůhvíjaká výhra, je možné, že pro lidi, co jsou doopravdy v p*či, jsou moje stesky jen velmi těžko pochopitelné.