Jarní prázdniny 2023

J

Týden jsem si na dráhu ani nevzpomněl. Nechyběla mi. Dokázal jsem existovat i bez bazénu. Skoro. Jarní prázdniny dětí a manželky (učitelky) jsem znovu trávil v milovaném místě na lyžích.

Zapsáno: 12. 3. 2023

Letos zmíním několik odlišností, které si do místního deníku zaznamenám hlavně pro sebe, protože neočekávám, že by někoho od kolejí mohly vlastně zajímat.

Do Albrechtic se od nás jede celkem dlouho, takže je jasné, že cestou míjíme mnohá významná poutní místa. Když jsem začínal strojvůdcovat v Hradci Králové, jezdil jsem odtud po kolejích až do Turnova. Přes Hořice a Jičín.

Svarta

V Hořicích byla naše první zastávka, neboť trubičky zde vyráběné jsou chutné, výživné a zdravé. Protože můj syn projevil touhu navštívit zdejší vyhlášené poutní místo, ležící jen kousek od trubkárny, přestavil jsem navigační data do ulice Pod lipou.

Když jsme oba na místě vystoupili – já, abych uctil památku padlého Svarty a krátce se za něj pomodlil a synátor kvůli dokumentačním fotkám – vnímal jsem z manželčiny strany absolutní nepochopení našeho konání. Jako pouhá žena nedokáže zcela chápat zásadní mužské symboliky a já se na ni vlastně ani nezlobím. 🙂

Mnul jsem si při pohledu na garáž zamyšleně bradu, maloval si v duchu úhly, doměřoval vzdálenost ke stromu a v reálu mi čím čím dál víc docházelo, “hochu to je vejška jako prase, ty vole to džampoval”!

Dál

Během svižného dohánění nabraného zpoždění jsem si s pobavením vzpomněl na doby, kdy jsme tuto trasu s rodiči a dvěma bratry projížděli ve voze Škoda 105L, který, notně přeložen nákladem, na zařazenou dvojku pomalu šplhal po úzkých silničkách až k drážní chatě.

Pocit velikášství, když jsem si plavně a zcela nevzrušeně, se čtyřikrát silnějším motorem a v dvakrát tak velkém autě na nových zimácích, bez stresu projížděl obávanou 180stupňovou klopenou vracečku do finálního 25stupňového stoupání, doplnil touha, aby mě mohl vidět táta, který se této šikany pokaždé a oprávněně bál. Mockrát jsme s mámou museli komplet všichni ven a tlačit. Jednou se dokonce nevyjelo vůbec. To mně naštěstí nehrozí – jsem pravděpodobně úplně nejlepší řidič na světě a mám silné auto v bezchybném stavu.

Tyto úvahy, jak už dobře víte, často předchází můj bolestný pád. Ale o tom později.

Sníh

Toho bylo jak na objednávku. Lyžovali jsme všichni na Špičáku každý den a bezezbytku užívali ničím nerušenou idylu. Musím ovšem zmínit fakt, že rodinný a zvýhodněný skipass na pět hodin za cenu sympatických 2890 Kč mi přijde kapku mazec i na plat fíry a učitelky.

Na druhou stranu jsme tu letos zažili asi nejméně lidí za všechny roky a prakticky prázdné a skvěle upravené sjezdovky (vyjma několika kurzů) poskytovaly parádní a zábavné vyžití.

Ženu, která při čekání natáčela pokroky ratolestí, jsem skromně požádal, zda by mohla zaznamenat taktéž moji jízdu, abych se poprvé v životě viděl na prknech zvenčí. Když jsem se posléze sledoval, bylo mi smutno, neboť jsem narcisticky doufal, že v reálu vypadám mnohem líp. 😀

Po všechny dny v okolí Špičáku byla na březen netypická zima zimovatá. Každý den chumelilo fest. Napadlo odhadem aspoň dvacet čísel sněhu, takže pokaždé, když jsme sundali lyže a boty, abychom se vozem přesunuli k chatě, začal se lámat chleba.

Žena, sama vynikající řidička, se během mého řízení chová vzorně, ukázněně a tiše. Tady ovšem zapomínala na své dobré vychování a vzrušenými či ječivými citoslovci (“aaaa”, “jéééé”, “hhhhh”, “sssss”, “bojim!), které ke konci přecházely do ustrašeného vzlykání, jen zasévala zbytečnou nervozitu.

Pád

Při úplně poslední jízdě se povrch silnice zcela ztratil pod uklouzaným ledem. Poté, co se mi auto ve zmíněné zatáčce začalo sunout úplně jinam, než bych potřeboval, a situace vypadala lehce nekontrolovaně, měla žena tendenci vystoupit za jízdy. V ten okamžik jsem na ni musel trochu zakřičet, čímž jsem ji naštval. A protože mi nemohla nijak lépe ublížit, okamžitě zahájila vzteklé a vzdorovitě trestající mlčení.

Auto se mi během pokusů o vyjetí nakonec otočilo o 180 stupňů, takže jsem poměrně riskantním manévrem dokončil původně neplánovaný obrat a pomalu sjížděl zpět do míst, odkud jsem přijel. Ani napodruhé se výjezd nepodařil a protože v autě se začalo opět fňukat, nechal jsem celou osádku raději vystoupit.

Napotřetí jsem využil kinetické a dopředné energie vozu ve výrazně divočejším a rychlejším nájezdu z původně neprohrnuté cesty. Odtud jsem  se jako dělová koule přes uklouzaný led, a s notnou dávkou štěstí, konečně dostal.

Pokud si myslíte, že mě někdo obdivoval nebo chválil, jste vedle. 😀

Odpoledne

Při odpolední procházce manželka, zjevně hnána touhou po krvi, zatoužila vidět ještě jednou zrádné a uklouzané místo. Cestou k němu mi poradila, abych se radši zeptal místních, jak to dělají, neboť podle jejích měřítek projíždějí přes led zcela bez potíží.

Nesměle jsem namítl, že každé spatřené auto mělo nasazené řetězy nebo náhon na všechna kola. Ani jedním náš švindlgazík neoplývá. Tyto argumenty byly shledány lacinými a nedůvodnými.

Když jsme posléze za osmekanou klopenou vracečkou uviděli čerstvě a divoce rozoraný svah až na hlínu a k tomu stopy od traktoru, bylo jasné, že jsme nebyli ten den jediní, kdo měl problém.

Odtud už jsme se, ruku v ruce, brodili bílým nadělením k rozhledně. Cestou zpět jsme pak míjeli vlastní děti, které na bobech zaujatě testovaly pomocí hrabla, lopaty a smetáku pracně vytvořenou skokanskou dráhu na svahu u chaty.

Zase mi došlo, že při právě těchto obyčejných okamžicích zažívám nejintenzivnější spokojenost a štěstí. Zároveň mi na mysl vytahnula tátova oblíbená věta – Máme se jak na zámku, ať to trvá věčně!

Uteklo to strašně rychle.

Rutina

Potom už nic zajímavého. Poslední ráno uklidit chatu, pobalit, odjezd, dětem za odměnu McDonald, domů, vynosit bágly z auta a honem se podívat na rozpis drah!

Ku*va, tvl, to musim letět, od tří je tam soustředění brněnských plavců a maj pět drah! Nas*at na ně, letělo mi hlavou.

Honem tašku, pití, kofein, taurin, protein, čip, hogofogo hadry na sebe…

Než jsem bez rozloučení a ptaní zmizel z obýváku, kde si manželka, jako správná žena, jíž velkorysý manžel dopřál kouzelnou dovolenou, vybalovala tašky (aby mohla posléze naplnit pět praček), zaslechl jsem, jak říká dětem zbytečnou větu:

“Děti, rozlučte se s taťkou, někam nám odjíždí! Kam jedeš, taťko?”

Ve slabším jedinci by tyto věty mohly probudit vinu. Já se ovšem jen spokojeně usmál. A bez odpovědi za sebou pomalu a potichu zavřel dveře. 😀

Komentáře: 3

  • Tož letos sem byl taky lyžovat, my jsme ale jeli do Rakouska. Ale letošní zima mě zklamala. Sníh nám vůbec nevyšel a bylo to hodně umělé. Snad bude příští zima pořádná!

Vítejte na blogu o zážitcích a příhodách strojvedoucího Českých drah.

Texty zde jsou ryze subjektivní. Občas vtipné, jindy kritické, často vysvětlující. Čas od času i nekorektní či hrubšího charakteru. A nejen o železnici!

Snad se u nich budete bavit podobně jako autor, který je sepisuje.

Archivy

Kontakt