Objevný rok – U Zdendy

Stejně si myslím, že se mám líp, než si zasloužím.

Zapsáno: 1. 3. 2023

Uvažoval jsem mnohokrát, že spokojenost a radost i z naprosto triviálních věcí, kterými si vylepšuju rutinní šeď běžných dnů, je pro někoho nepochopitelná nebo snad i směšná. Je mi to ve finále jedno, což souvisí s poznáním, že je kolem mě neuvěřitelné množství lidí, kteří, ač obklopeni na první pohled aurou úspěchu a bohatství, zažívají trápení, z kterých bych se coby prostý dělník nejspíš zbláznil.

Někdo jen tak trochu zahýbá ženě, zatímco podváděná zásobuje svůj Instagram posty o důležitosti pevného svazku a důvěry. Další dává na odiv nové placaté auto s vysokou splátkou operáku, zatímco z nervů nespí, protože kromě leasingu mu z účtu odchází splátka hypotéky (která převyšuje můj drážní plat), zatímco jeho zaměstnavatel uvažuje o zavření české pobočky, kde se dlouhé roky těšil korporátnímu bezpečí.

Dalších příkladů netřeba. Raději se vrátím k jedné výjimečné únorové události, která mi přivodila dojem až nespravedlivého štěstí.

Jídlo

Ač to zde na stránkách příliš často nezmiňuji, jsem mocným jedlíkem. Protože jsem za spoustu let navštívil už značné množství podniků, dává mi tento rozhled právo recenzovat kromě jídla i další aspekty, které dotvářejí finální zážitek.

Když manželka dostala ke kulatým narozeninám poukaz do Café Imperial, neprojevil jsem v první chvíli extra nadšení. Podnik sice znám z médií, ale z nějakého důvodu jsem ho podezříval z farizejství a pozérské módní povrchnosti.

Plánování akce bylo složité, neboť spoustu víkendů pracuji, ale nakonec se našla volná neděle, kdy se návštěva měla uskutečnit. Itinerář byl jasný – do Pardubic autem, rychlíkem do Prahy, odtud pěšky na místo. Žádné drama.

Drama

Neděle odpoledne. Študáci se přesouvají na intr. Nikdy jsem v Imperialu nebyl. Vlak ČD. K tomu jsem při pokusu o zakoupení místenek zjistil, že jsou hned tři vlaky po sobě kolem 16. hodiny vyprodané. Můj spokojený klid dostal těmito nečekanými proměnnými dost na frak.

Vize, že bych měl v tomto významném dni hodinu stát, mi vytvořila stres a vztek, neboť když už chci letos poprvé využít draze zaplacenou režijku, zjistím, že je mi úplně k ho*nu. 😀

Darmo se trápit, jedem, nějak to dopadne. Auto na parking, ke kase a tam známá tvář.

“Dobrý den, chtěl bych s manželkou do Prahy, co teď jede? Nešlo by mi někam koupit místenku, prosím? Mrkněte, jestli něco nevykouzlíte, díky!”

Klepání klávesnice, pohled na hodinky.

“Stihnete to? Už jede zpožděný přes Kostěnice, dvě místa proti sobě někdo odřeknul,” ozve se zpoza okénka.

“Jasně že jo, super! Vy jste kouzelnice. Už to tiskněte!”

Tiskárna zachrchlala a že to bude 70 korun. Ani se mi nepříčilo zaplatit, ačkoli vydávat peníze na věc, která je tak trochu moje, bytostně nesnáším. 😀

Rychlý přesun na 4. nástupiště, služebně třetí kolej, a vidím, že vlak akorát přijíždí. Peron nacpaný lidmi, vůz 368 vyšel zcela náhodně přímo k nám. Bylo meganarváno a mladý páreček okupující naše místa se zvedal k uličce jen velmi nerad. Zlem nabitými pohledy, které by slabšího jedince přivedly do defenzivy, oba opakovaně častovali můj spokojený výraz po dosednutí. Ale protože jsem seděl hned u dveří kupé, zatáhnul jsem s upřímnou chutí dveře, abych nás oddělil od přítomné aury zla.

V ten okamžik jsem si poprvé všiml, že na mě manželka hledí vpravdě obdivně.

“Teda to bych si nikdy nemyslela, že je takhle těžký jet v neděli do Prahy vlakem,” dodala a mně se nepatrně prodloužil úd. Možná nejsem úplně k ničemu! 😀

Na místě

Do cíle jsme dorazili nepatrně dřív, takže jsem s určitou obavou vstoupil dovnitř. A od chvíle, kdy jsem přidržel manželce dveře, už jsem pouze žasnul.

Okamžitě se nás ujala usměvavá koordinátorka. Další obsluha nám pomáhala s odebráním svrchníku. Přidělené místo se nám velmi zamlouvalo. Pomoc se židlí, úsměv, otázka, úsměv. Z každého gesta, z každého pohybu a z každé věty jsem u servisu cítil, že jejich jediným dnešním úkolem je udělat nám radost.

Žádné zaváhání, nenucená profesionalita dotažená do absolutních detailů. Krásný interiér, tlumené osvětlení, příjemná teplota, tichá hudba a jemné vůně. To vše přispělo k faktu, že jsme se okamžitě cítili uvolněně a skvěle. Těžko se to popisuje, doopravdy to musíte zažít a vidět.

Je vám divné, že jsem pořád nezmínil jídlo?

Ach

Údiv a úžas nebral konce. Popravdě říkám, že jsem na svůj život nejedl nikdy nic tak dokonalého! Gurmánské hody toho dne však trumfnul dezert, po jehož vdechnutí mi nezbylo, než jen tiště přemítat na čirou dokonalostí, které jsem byl přítomen. Má paní se tvářila podobně a naše vzájemné ujišťování o nepopsatelném blahu nás utvrdilo, že jsou naše dojmy totožné.

Myslím, že to obsluha musela poznat. Že nejsme bohatí a životem znudění vševědoucí znalci. Navíc se míra nadšení kromě slov a vřelých díků promítla i do velkorysé diškrece. Asi největší, kterou jsem kdy komu dal.

A přiznám se, že se neuvěřitelně moc těším, až si někdy, při zvláštní příležitosti, budu moci návštěvu Café Imperial zopakovat.

Domů

Nastal čas odjezdu. A protože je Masarykovo nádraží hned přes ulici, zkusmo jsem v tabletu vyhledal funkční spojení.

Ešus, který nás dovezl k rychlíku, byl počmáraný až běda. Ani nahlas pouštěné odrhovačky agenturních mongolů sedících přes uličku nevylepšovaly cestu. Manželka vtipně a trefně poznamenala, že je to jako přejít v jedné minutě z nebe do pekla.

Jelo se ovšem načas rychlíkem, který nám i přes slušné zaplnění nabídl volné kupé.

Dostali jsme se domů v neuspěchaném a blažném poklidu, který mi i nyní, když tvořím tenhle značně obsáhlý text, opět vykouzlil spokojený úsměv.

Možná, že jste už v Café Imperial byli též. Dejte vědět, zda a jak se vám tam líbilo. Ať se dozvím, jestli mi k radosti v životě stačí doopravdy tak málo.