Zpoždění sem, zpoždění tam

Z

Nedá mi se nevrátit k paragrafu 8, který každý cestující vlakem nejspíš dobře zná. Protože jsem ho zde zmiňoval už mnohokrát a jsem si vědom, že jeho platnost v čase ještě potrvá, pokusím se dnes představit dva zážitky, které se udály během října.

První

Jelikož se ve volných dnech věnuji od brzkého rána v prvé řadě sportu, zbytek času věnuji nesobecky rodině. Tento vzorec jsem aplikoval i v neděli (9. 10.). Plavání se mi vydařilo naprosto skvostně, takže jsem posléze vynalezl pro ženu a děti nečekaný a rychlý kolovýlet z Letohradu do Brandýsa nad Orlicí.

Zde se zastavím a připomenu, že mnohými lidmi záviděná režijka od zaměstnavatele je mi zde zcela k ničemu. Roky rozprcaný koridor kolem Bezpráví neumožňuje smysluplný průjezd a soukromník s nickem Leo, který obsluhuje trať Ústí n. Orlicí-Lichkov, mi kouzelnou kartičku ČD neuzná.

S bolestí jsem mu tedy ještě z domu poslal 200 korun za lístky a úhradu taxy za kola. Potom jsem se vydal autem s držákem na cestu do Ústí.

Konkurence

Odpoledne bylo opravdu krásně. Je pro mě malým svátkem jet s konkurencí a jsem přísným kritikem nešvarů, které přede mnou neschová. Jen pro pořádek uvedu, že nás rozhodně nikdo nevítal tak, jak to činí naši zaměstnanci. Hoch sloužící toho dne na palubním servisu projevil aktivitu těsně před odjezdem, který se k mé nemalé radosti odehrál se 14minutovým zpožděním.

Se zájmem jsem pozoroval svou paní, která kolejovým děním a cizokrajnou jednotkou nebyla uchvácena zdaleka tolik jako já. Rozčileným sykáním spojeným s pokukováním po hodinkách vyjadřovala značnou nelibost nad faktem, že stále stojíme.

Její hněv se po rozjezdu rozpustil, zvlášť ve spojení s vědomím, že domů pojedeme proti sluníčku, což jí vrátilo úsměv na tvář. Bohužel jen na chvilku. 😀

Jednotka zastavila a nedělo se nic. Minuty ubíhaly, žádné hlášení, žádná informace. Šestý smysl zafungoval a já už podvědomě začal tušit potíž. Ta se potvrdila po chvíli opakované kontroly Grappu, kde po deseti minutách naskočila hláška o zastaveném provozu.

Tahle neurčitá fráze je často hodně zlá a proto jsem si došel zaklepat na pana strojvedoucího, abych se přeptal na detaily. Ochotně mi prozradil, že je na trati v plném proudu zásah PČR, neboť některému z chovatelů utekly z ohrady kobylky a jejich pohyb po tělese dráhy přináší vlaku riziko srážky.

Hněv

Poděkoval jsem a spokojeně se vydal ke své paní, abych jí osvětlil, že se na místě jistojistě zdržíme. Velmi mě zaskočilo, že nedokázala rozvinou svůj klid a být dobrá. V duchu jsem uvažoval, ze jestli takhle prodážděně reaguje na situaci i přes roky soužití se strojvedoucím, jak nas*aní musí být laici?

K mé harmonické vyrovnanosti ovšem bezesporu přispíval fakt, že už jsem měl odplaváno a nikam jsem tudíž nespěchal. Vyskytnout se taková situace v době, kdy bych spěchal do vody před zavřením sportoviště, kultivovanost a vyrovnanost mého vystupování by byla jistě ohrožena. 😀

Nakonec jsme se rozjeli a dorazili do cíle s pěkným 45minutovým zpožděním. Nevím, zda je to na 15 kilometrech dráhy moc nebo málo. Ve finále o to nejde. Někdy se to zkrátka stane. A ne, prostě se s tím nedá nic dělat.

Výlet se nakonec podařil náramně a na malou přepravní kaňku se záhy zapomnělo. Když jsem se během hladké jízdy rozněžňoval pohledem na manželku s dětmi, jejichž kontury v obrysech zdůrazňovaly barevnou krásu podzimního lesa, docházalo mi, že žiju šťastný život, který si nejspíš ani nezasloužím.

Druhý

Jinou říjnovou neděli, po návratu z práce a bazénu, jsem chtěl náležitě vytěžit teplé, skoro 20stupňové odpoledne, a tak jsme se šli projít kolem nyní už téměř hotového mostu.

Je zvláštní, jak za roky u kolejí podvědomě poznáte, že je něco špatně. A nejste na to ani nijak soustředění.

Zatímco se mi děti při skotačivé chůzi navzájem spokojeně bičovaly vrbovým proutím, které jsem jim pro tyto účely pracně urval (i za cenu popálení kopřivami), a já je výchovně napomínal (“Emo, nemlať ho tím tolik do obličeje, ať mu nevyteče oko!”), vyprávěla mi manželka nekonečná školní trápení, která souvisí částečně s její maniakální precizností a předpokladu, že jsou všichni stejní jako ona. I přesto jsem byl schopen multi-taskingově dělit pozornost mezi všechno, včetně kolejí. Ty nakonec zvítězily.

Pozorovatel

Nějak dlouho, předlouho už cinká ten přejezd. Z obou stran koridoru klacky na stůj, nic nejede, hm! Na pátý stojí rychlík. Hm. Lidi s báglama postávají venku. Hm. Další vlak stojí hned v prvním oddílu autobloku směrem na Moravany, vidím jeho konec. Hmm.

Ptám se slečny s batohem, co se děje a už dopředu odhaduju, co mi řekne.

“Prej někde v Pardubkách někoho přejeli.”

A mně dochází, že všechny zúčastněné čeká tentokrát náramná libovka. Neděle odpoledne, vlaky nacpaný po střechu. Jedna kolej v provozu, páč dlouhá výluka na druhé v úseku Kostěnice-Pardubice. Plus rozvrtaný Pardubky, tudy teď nevykličkuje skoro nic, protože není kudy.

Trpělivost

Procházíme kolem osmivozového rychlíku. Pozoruju smutné cestující a je mi jich skutečně líto. Nezbyde jim, než se obrnit zásadní trpělivostí. Čtu v jejich tvářích emoce, hněv, rezignaci, úžas a frustraci ze situace.

Spíše pro potvrzení odhadu mrknu po návratu domů za pár hodin na Grapp a je jasné, že se zatím nerozjelo ani kolo. Jediná klika je, že ho přejel soukromník. Za zpoždění tedy ČD opravdu nemohou. Samozřejmě za to nemůže ani Radimův kočí. Vybral si pořádný kopec smůly.

Ale pro pořádek ještě jednou opakuji (těm zarytým) – nemůžeme za úplně všechno špatné, co se na kolejích děje!

No a nakonec…

Druhý den ráno mám neoblíbenou směnu. Vstávám na ni ve 2:10 ráno a ve 2:47 hlásím nadřízenému, že jsem řádně vyspalý a odpočinutý pro svůj výkon.

Jedu do Choltic přes Přelouč a na nákladových kolejích mimo nástupiště stojí rychlík ČD. S mašinou směrem na Prahu. Ten má být ovšem správně v Pardubicích, aby tam mohl začít v 6:00 svou jízdu. Je pondělí ráno, osm kočárů, bejvá ku*evsky plnej!

To teda neklapne, neboť díky zpožděnému obratu a sebevrahovi zůstal viset, kde neměl. Co s tím? Z Pardubic do Přelouče operativně otočí přijíždějící osobák se syslem. Ten má ale o víc než půlku menší kapacitu. Nemá první třídu.

Propadlé rezervace, neplatné místenky, vzduchem budou lítat nadávky, mačkanice, hněv.

Kdo za výše uvedené může? A jak by se mělo nejlépe postupovat? Má to vůbec smysluplné řešení?

Za sebe konstatuji, že pravděpodobně ne. Doteď totiž platil, platí a ještě dlouho bude platit na začátku zmiňovaný paragraf 8.

 

Přidej komentář

Vítejte na blogu o zážitcích a příhodách strojvedoucího Českých drah.

Texty zde jsou ryze subjektivní. Občas vtipné, jindy kritické, často vysvětlující. Čas od času i nekorektní či hrubšího charakteru. A nejen o železnici!

Snad se u nich budete bavit podobně jako autor, který je sepisuje.

Archivy

Kontakt