Výlet do Prahy

V

Stalo se: 17. 7. 2018, 12:47

Minulý týden jsem byl s manželkou a dětma v pražské ZOO. Tam jsme jeli rychlíkem, zpátky nám Railjet ujel. Šel jsem si tedy vystát frontu na lístky, kluk i dcerka musí mít taky, je jim 7 a 4 roky.

Na peronu čekáme, asi 15 minut před odjezdem přistálo EC, rychle se plní. Procházíme vlak, rezervačka, místenka, voila – rezervačka až z Pardubic. Tak si sednem. Děti k oknu, vytahujem Brumíky, pitíčka, jablíčka. Vlak se tiše rozjíždí, nastupuje příjemná pohoda, že jsme za hoďku doma.


Najednou se otevřou dveře kupé a v nich pán.

“Dobrý den, vy jste tady s dětma čtyři?” ptá se.

Říkám, že ano.

“No tak to my si tu sednem. Jitůůů, pojď sem, tady je míístoo.”

Přišla Jitu, pozdravila a za ní se objevil ještě kluk, tak 13 let.

“Tak kdyby si ty vaše děcka sedly na jednu sedačku, ať si má kluk kam sednout…” povídá pán.

Neměl jsem u sebe zrcátko, abych se podíval, jestli vypadám jako č*rák, ale na pána jsem takhle pravděpodobně působil.

“To myslíte, že jsem si koupil čtyři místa pro rodinu a budem sedět na třech sedačkách?” ptám se.

“No děcka máte malý, můžou si sesednout!” povídá živoucí sebevědomí.

“I kdyby děcka byly ještě menší, sesedat si nebudou. Když jsou u sebe, mají tendenci se rubat a pošťuchovat.” snažím se ovládat.

“Tak kdyby se vaše paní krapet šoupla k holce, tak by to šlo.” nedá se chlapík.

Manželka, dobrá to duše, se již sunula k Emičce, ale vzhledem k tomu, že šestimístné kupé má podhlavníky vystrčené, seděla by v předklonu, protože by jí ryly do zad nebo do temene hlavy.

“Ty seď na místě a ani se nehni,” říkám jí a s trpělivostí na bodu mrazu se otočím na pána. “Milej pane, zcela jasně, já vám na nějaký kouzlení s místama zvysoka se*u!”

“Taťko, teď jsi řekl sprosté slovo, omluv se!” zapojil se náš Péťa.

Než jsem stihnul odpovědět, přidala se Jituš a nabídla, že Péťu vezme na klín. Pán ale nebyl se smírem spokojen a s duší bojovníka vznášel další námitky.

“Nemáte místenku!” povídá triumfálně.

Nahrál mi na smeč: “Nepotřebuju! Rezervačka je až z Pardubic a tam vystupujeme! A hned jak přijde průvodčí, požádám ho, aby vám našel místo. Nechce se mi věřit, že v celém rychlíku není místo.”

“No, to je od vás hezký, ale to bysme neseděli s rodinou spolu.” opáčil nazpět.

Kupé zahalilo mlčení. Do Pardubic mluvily jen děti. Když jsme vystupovali, řekli jsme všichni na shledanou, ale těžko říct, zda bylo míněno vážně. Oni pokračovali dál, nicméně utkání lidí s místenkama, co přišli po nás, už jsem neviděl.

Když si děti poskakovaly k autu, povídá mi žena:
“To jsem ráda, že ses mě zastal a ozva se na mou obranu. Já bych se bejvala posunula, ale pak by mě celou cestu mrzelo, že jedu vohnutá. Jak jsem hodná, víš?”

“No hodná seš, hlavně na cizí,” povídám.

To ji rozvztekalo. Musel jsem jí dát pusu a říct, že jsem si jako dělal švandu. Nedad se s ní hádám, většinou vyhraje.

Dětem se v ZOO nejvíc libilo vystoupení lachtanů, doporučuju.

Přidej komentář

Vítejte na blogu o zážitcích a příhodách strojvedoucího Českých drah.

Texty zde jsou ryze subjektivní. Občas vtipné, jindy kritické, často vysvětlující. Čas od času i nekorektní či hrubšího charakteru. A nejen o železnici!

Snad se u nich budete bavit podobně jako autor, který je sepisuje.

Archivy

Kontakt