Mám rád, když mi psaní textu jde tak nějak samo. Nejsem soustředěný na žádný problém, myšlenky přelétají mezi drobnostmi, které si pouze spojím do finálního tvaru. Do výsledku si častečně a nějak mimoděk obtisknu vlastní úvahu, která, jak připomínám, souvisí pouze s mým vlastním a subjektivním vnímáním příhody.
Zapsáno: 14. 11. 2022
Mátoha
Nejinak tomu bylo i minulé dny. Značně neuváženě a s určitým fanfarónstvím jsem odkýval odsloužení extra směn, které se díky nemocným kolegům nedařilo obsadit. Až pozdější pohled do směnáře mi připomněl, že díky této ochotě můžu ze šestnácti dnů pobývat celých patnáct dní v práci.
Je jasné, že taková porce ježdění hraničí s určitým masochismem a zcela jistě není správná. Sice se v počítači ukazuje požadovaný odpočinek a splním tedy zákonnou normu, roztočený biorytmus se ovšem obelstít nedá.
Ke konci šňůry mě čekala dvojitá finální tuplovaná noční bez postele s myčkou v HK, která je zakončena ještě další točkou dvou vlaků do Hlinska a zpět. Vyzbrojit a domů.
Plavat jsem ten den nešel. Neměl jsem žádnou energii, sílu ani chuť. Hodinky ukazovaly nulovou hodnotu staminy a já se vlekl k autu z posledních sil, zatímco jsem přemítal o vlastní shnilosti, neboť jsem se celé dny a noci vlastně jen tak vozil. Čím to je, že jsem tak brutálně vysátý a rozbitý?
Přijel jsem na ves a padnul do kanafasu. Manželka, která za uplynulé dny udělala v domácnosti a s dětmi stokrát víc práce, s lítostí vnímala mou zničenost a dopřála mi bez otázek toužebný odpočinek na lůžku. Když jsem odpoledne vstal, abych se bez většího smyslu poflakoval po baráku, potěšila mě nadstandardně chutným jídlem a dalším pečlivým servisem mi pracně dobíjela baterie.
Večer, kdy mi navíc hodlala bonusově nabídnout to nejcennější, což jsem v mrákotném polospánku necitlivě ignoroval, si bez jakýchkoli výčitek otevřela Kindle a začetla se do nového románu Podvedená od Charlotte Link. Než jsem definitivně usnul, proběhla mi mozkem známá Nadina píseň, neboť má podoba s Vilémem byla za uplynulých 14 dní skutečně stoprocentní.
Ale nebude to takhle furt, to je snad jasné. Stačí mi jen pořádně se vyspat.
Pondělí
Je ráno. Jsem opět neuvěřitelně silný a s určitou euforií si užívám volné dopoledne. To se mi po výtečném sportování zázračně rozjasnilo a já se konečně mohu vrátit k tomu, co jsem chtěl dnes napsat.
Během těchto dní odchází další pardubičtí kolegové do důchodu. Jelikož naše oslabení mužstva už nelze přezíravě ignorovat, objevují se nové posily, které začínají objevovat krásu naší profese.
Jedná se bez výjimek o lidi, kteří už mají pevně zafixované pracovní návyky a jde, podobně jako zde a zde, o racionální, dospělé a naprosto vyrovnané osobnosti. Musím tedy s určitým pochvalným zamručením přiznat správné zacílení HR oddělení směrem i mimo drážní zdroje. Věřím, že valná většina těch, kteří přišli “zvenčí”, se po krátkém čase stane plnohodnotným pilířem, o který se v budoucnu bezpečně opřeme.
Jsem si jist, že i tito nováčci hladce zapadnou. Aktuálně teď na pasivních a aktivních zácvicích získávají potřebné zkušenosti. Až zanedlouho poprvé usednou do křesla a povedou samostatně vlak, budou spokojeně uvažovat nad nepředatelným pocitem odpovědnosti, který naše práce přináší.
Influencer
Jednoho z aspirantů, kterého jsem po návratu z kurzu na licenci vezl 810kou do depa, jsem podrobil výslechu. Chtěl jsem zjistit, jaké otázky úředníci u zkoušek pokládají. Zajímalo mě taky, jak se mu u ČD líbí, jak zvládá nástrahy a lsti související s jinakostí drážního světa.
V družné debatě nováček neopomněl vyzdvihnout tento web jakožto významný zdroj informací, které účastníci kurzu údajně se zaujetím hltají. Potěšení mě hřálo až do chvíle, kdy zmínil, že nejen jemu neunikl značně zasmušilý tón některých článků, který se letos texty občas vinul.
Prý se při některých poledních pauzách v učebnách ozývalo:
“Četls, co Hopa napsal?
“No teda, to nevim, jestli jsme udělali dobře!”
“Proboha! A do tohohle jdeme sami a dobrovolně?”
Rozloučili jsme se ovšem radostně. Vědomí, že nehraná ochota, s kterou mi kolega bez vyzvání naházel veksle v rozkopaných Pardubicích, stejně jako i nabídka, zda není nutné přinést a do hradeckého depa exportovat mnou zapomenutý pytel s poštou, mě zaplavila nebývalou něhou a nadějí.
Nezdálo se mi totiž, že se na jeho ochotné pomoci podepsalo mé zasmušilé influencerství. Nebo že by se mi snad chtěl zalíbit. Ba ne! Na borci byl vidět energický tah na branku. Spokojenost. A já bych vám chtěl radost, kterou jsem z jeho konání pociťoval, uplně a nezkresleně předat.
Jsem zvědav, jestli se mi to alespoň trochu podařilo. 🙂
Podařilo!