Škola pro strojvedoucí (2)

Š

Po skončení kurzu a úspěšném složení zkoušky licence strojvedoucího v Praze, na Drážním úřadě, nás čekala další zkouška. Označení V-06 , tzv. malá doprava. Ve své podstatě se jedná o prověření znalostí adepta pracovníkem pro technické školení, zkoušejícím je většinou přímo školař dopravce, tedy ČD.


Skládá se z písemné části, 60 otázek převážně z D1, což je předpis SŽDC pro provozování drážní dopravy, a ČD D2, což je předpis dopravce. Tedy ČD. Odpovědi jsou formou zaškrtávání A, B, C. Po napsání testu je opět ústní část, kde se rozeberou chyby v testu, případné nejasnosti, nabídnou konzultace a vysvětlí plán a průběh jízdního zácviku.

Zkouška dopadla pro nás všechny hned napoprvé, to nám dodalo optimismus a patřičné sebevědomí, prostě pocit, že to nebude tak hrozné. Směju se svojí tehdejší naivitě.

Každý jsme poté dostal svého strojvedoucího a s ním jsme si odjezdili v podstatě celý jízdní zácvik. Měl jsem kliku, se svým kolegou jsem si lidský perfektně sednul. Je to klidný, uvážlivý, zkušený a usměvavý chlap, dodnes ho na trati potkávám. Vzpomínám na jeho cenné postřehy. Drážní i životní. A děkuju mu ještě jednou, radost z práce mám i jeho zásluhou. Díky, Pepo!

Strojvedoucí, který nového adepta vyfasuje, musí mít z ocele nejen nervy, ale taky zadek, páč většinou sedí na kurva nepohodlném sedátku z boku, kde je mizerně vidět. Anebo stojí, aby nemehlu při chybě mohl sáhnout do řízení a zachránit sitauci.

Já jako vlezdoprdelka jsem s sebou po celý jízdní zácvik nosil kolegovi pod zadek polštářek, abych mu alespoň trochu zjemnil posez. Po mnoha odjetých zácvikových směnách jsem se už s kolegou při jízdě střídal, abych mu alespoň trošku ukrátil dlouhou chvíli, protože sedět 12 hodin bokem je nepředstavitelný mazec na záda a ani udržet soustředění není jednoduché.

Samotné řízení okamžitě baví, na začátku mě jenom překvapilo, jak moc je člověk po dvou hodinách jízdy “vykoukanej”. Nejde to srovnávat s řízením auta. Je to jiné, vjemů na lokotce je daleko víc. Po čase si ale člověk zvykne, automatizuje si svoje pohyby, naučí se hlídat si vše důležité a ke konci zácviku už se stihne i kochat.

Během jízdy si každý strojvedoucí hlídá adepta opravdu pečlivě, případná chyba, projeté návěstidlo nebo dveřmi skřípnutý cestující jde za školitelem z větší části a jen pár procent pádá na záda učedníka, který to způsobil. Mnoho kolegů proto o zácvikanta příliš nestojí a vůbec se jim nedivím. Je to mnohdy o nervy. Peníze navíc určitě nevyváží nepohodlí a stres, který pilotující kopyto nechtěně vytváří. Na druhou stranu, někde se to naučit musí a začínal jsme někdy každý….

V Hradci Králové zkoušel jezdit i kněz, ale toho vyhodili, protože v Ostroměři, kde je vjezd do stanice čtyřicítkou, vletěl 70 km/h a málem vylítnul z kolejí. Školitel, co ho měl hlídat, nějak nesledoval, kde přesně jsou a měl takřka srdeční zástavu.

Říkal mu:
“Ty vole, dyk sme mohli zabít sebe, cestující a i lidi, co tam stojej na nastupišti!”

A farář mu prej odpověděl:
“Jsme všichni v rukou božích!”

Školitel měl chuť ho vytáhnout za vlasy z lokotky se slovy:
“Ty vole, ne v božích, ale ve tvejch rukou!”

Nicméně udržel se a chytré hlavy z řad nadřízených ten den správně uznaly, že by bylo rizikové, nechat drandit velebného pána samotného.

Každý strojvedoucí má jiný styl jízdy a předává učedníkovi své jízdní návyky. Ten se snaží je pak správně aplikovat. Pro představu jsem třeba hlásil barvu na návěstidle a k tomu i rychlost, aby bylo jasné, že chápu celou rychlostní soustavu, ale zároveň i vím, jak je nutné mít nabržděno, pokud je výstraha, a že mimo jiné očekávám návět Stůj a stihnu tedy bezpečně zastavit.

Během různých pauz si kromě jídla člověk prohlíží jednotlivá ustanovení předpisů, porovnává je s reálnou situaci. Učí se, kde a jak se dá na lokomotivě leccos opravit, co všechno se musí kontrolovat, vyzkoušet, zajistit… Informací jsou opravdu kvanta. Ale tím, že je člověk vidí přímo a sáhne si na ně, je to zábava a učení je určitě poutavější, než obyčejné koukání do knížky. Půl rok uteče jak voda, potom se člověk vrací zase do školy, nyní na 5 týdnu.

Opět se probírají dopravní a technické předpisy, plus jednotlivé řady lokomotiv, které člověk pravděpodobně během kariéry strojvedoucího potká. Po skončení kurzu člověka čekají další zkoušky. Dvě už máme úspěšně za sebou:

  1. Licenci strojvedoucího
  2. Malou dopravu – V06

Také jsme úspěšně zvládli jízdní zácvik, umíme kompletně ovládat a zprovoznit lokomotivu, rozumíme návěstidlům a pod kůži se nám dostává systém směn, nástupů, jídla, pracovních víkendů, nočních. Jsme spokojeni, jaká to je paráda, zárověň se bojíme, protože máme před sebou další stupínky, zbývají nám ještě tři:

  1. ZOZ – zvláštní odborná způsobilost
  2. V-08 – tzv. velká doprava
  3. Řízení drážních vozidel na vlečce, (opět státní zkouška)

Jak se nám dařilo? K tomu se dostanu příště.

2 komentáře

  • Ano, zkoušce se říká autorizace řady. Skládá se na jednotlivé typy lokomotivy, jezdíš na ni krátký zácvik s kolegou, potom napíšeš testové otázky a odpovíš na ústní dotazy zkoušejícímu. Ten s Tebou potom jede na jednu jízdu, aby se přesvědčil, že i v praxi umíš mašinku ovládat.

Vítejte na blogu o zážitcích a příhodách strojvedoucího Českých drah.

Texty zde jsou ryze subjektivní. Občas vtipné, jindy kritické, často vysvětlující. Čas od času i nekorektní či hrubšího charakteru. A nejen o železnici!

Snad se u nich budete bavit podobně jako autor, který je sepisuje.

Archivy

Kontakt