Když jsme jeli na první společnou dovolenou s mou paní do Řecka, v rychlíku na Prahu jsme si sedli k nějakejm Moravákům. A letěli s náma i do Leptokarie.
Kluk asi 18 a holka 15 nebo 16 roků, měla hezký a neuvěřitelně velký kozy. Kluk dostal pobyt přes odbory od svý mámy a z holky udělal člena rodiny, takže to měli za lujkošt kačky. Bylo toho s ním víc, ale pamatuji si na dva zajímavější zápichy.
Borec byl takovej koumák, všechno ho zajimalo, zvídavej, komunikativní, objevoval svět. Se mě ptal:
“Hele, tvoje žena je učitelka, jo? A ty dělník? To ti nevadí, že je chytřejší?”
Říkám:
“No jéje! Jasně že vadí, ale je hodná a nijak se mi nesměje, že jsem dement.”
On na to:
“To já bych nesnesl, u mě musí bejt holka dycky hloupější!”
Ta jeho kozatice jen vyvalila oči údivem nad touto, doteď nezveřejněnou novinkou. Měla nad hochem jasnou intelektuální převahu, ale jak už to ženy umí, nechávala si ji vych*aně pro sebe, aby ji případně zúročila ve vhodný okamžik.
Druhej zápich chlapec měl, když náš rychlík začal předjíždět druhý vlak, jel ve stejném směru souběžně, jen o něco málo rychleji. Prostě autoblok, trať vybavená obousměrným zabezpečovacím zařízením, které tuto frajeřinu umožňuje, nicméně tenkrát to nebylo zdaleka tak bězné jako dnes…
Kluk mi říká:
“Ty dívej, dívej, čum, vedle hele, jak nás ten rychlík předjiždijó!”
Bylo mu to záhadou a mimořádný jev ihned správně vygeneroval záludnou otázku:
“Že se nesrazijó?”
Protože jsem se moc nedivil, ani neodpovídal, sám si ihned celou záhadu bleskově vyřešil a spokojeně nám vysvětlil:
“A tak, oni vijó!”